28. říjen se týkal jenom Prahy

Kdy se Češi dozvěděli, že jejich sen o nezávislém státě se stává skutečností? Jak probíhal 28. říjen a proč je tento den jen symbolický historický mezník? Nejen na tyto otázky odpovídá profesor Ivan Šedivý z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Dobový pohled na Prahu, zdroj: public domain

V jakých dobových kulisách republika vznikala?

Republika samostatně vznikala ve světě rozloženém světovou válkou. Náběhy k tomu, že vzniknou nástupnické státy na území bývalé rakousko-uherské monarchie můžeme sledovat už během války. Ale samozřejmě definitivně se republika ustavila po válce, nebo ještě lépe řečeno, byla výsledkem první světové války. Republika vznikla v době, kdy celý svět žil v přesvědčení, že taková válka se už nikdy nemůže opakovat. Všichni věřili, že to uspořádání, které vzniklo po první světové válce, bude dlouhodobé a velmi trvalé. Ale tento předpoklad se ne úplně naplnil.

Jak intenzivní politická jednání předcházela vzniku Československa? Byla Evropa nakloněná vzniku nového státu?

Prof. PhDr. Ivan Šedivý, CSc., foto: archiv UCD FF UK

V naší české tradici líčíme, že to nemohlo dopadnout jinak, a že my jako národ, jsme k té samostatnosti vždycky směřovali. Legenda tvrdila, že Češi a Slováci vlastně jenom znovuvytvořili stát, který obnovil staré spojenectví z doby Velké Moravy. Tyto představy tady existovaly, ale ve skutečnosti to bylo tak, že velmi dlouho vlastě vůbec nebylo jasné, že Československo vznikne. Velmoci, zejména Velká Británie a Francie, sice byly nakloněny tomu, aby byla obnovena samostatnost těch států, které utrpěly 1. světovou válkou a které samostatnost ztratily, především Belgie, ale také Srbska, Černé Hory a dalších, ale na druhou stranu Francie a zejména Velká Británie a konec konců i Spojené státy se dlouho bránily představě, že by ve střední Evropě mělo vzniknout nějaké vakuum a nějaké nové malé státy. Jejich strategií bylo separátně vyvést Rakousko – Uhersko z války. To se změnilo až na jaře 1918, kdy Velká Británie a potom i Spojené státy pochopily, že bez rozbití Rakouska – Uherska bude velmi těžké porazit Německo. Proto přistoupily na myšlenku, že dají volnou ruku národnostem Rakouska – Uherska v jejich boji proti monarchii.

Jaký moment lze považovat za zlomový, kdy čeští představitelé pochopili, že naděje na vznik státu je opodstatněná?

Otakar hrabě Černín, foto: public domain

Bylo to pravděpodobně spojeno s takzvanou Sixtovou aférou, kdy na jaře 1918 rakousko-uherský ministr zahraničí, Otakar hrabě Černín vystoupil s velmi ostrou řečí nejenom proti Masarykovi, vůdci odboje v zahraničí, ale především proti francouzskému premiérovi Clémenceauovi a tvrdil, že Francie je tak slabá, že minulý rok žádala o mír a o tajná mírová jednání, která by k tomuto míru vedla. Pravda byla ovšem přesně opačná. Víme, že v roce 1917 nový panovník monarchie Karel I. prostřednictvím příbuzných své ženy, císařovny Zity, a především prostřednictvím princů Sixta a Xaviera, kteří oba sloužili v belgické armádě, kontaktoval právě francouzského prezidenta a zahájil jednání o případné možnosti uzavřít separátní mír. Karel dokonce souhlasil s tím, že uznává nárok Francie na Alsasko – Lotrinsko, které, jak víte, Francie ztratila během války 1870 – 1871. No a Clémenceau, když na něj o rok později Černín zaútočil, zveřejnil korespondenci, ze které bylo jasné, jak to bylo. Karel se tak dostal do velmi nepříjemné situace. Byl nucen odjet do lázní ve Spa a tam se Vilémovi omluvit. Tehdy se také dohodli, že po válce uzavřou velmi těsné spojenectví, například celní unii a také těsné vojenské spojenectví jako součást posílení vlivu Německa ve střední Evropě.

Myslím si, že to byl ten zlomový okamžik, kdy vlastně západní mocnosti pochopily, že Rakousko-Uhersko se od Německa nikdy dobrovolně neodpoutá. Upřímně řečeno, to bylo i velmi obtížně proveditelné, protože Rakousko mělo velkou německou menšinu, takže reálně hrozila i určitá forma občanské války. Navíc Německo trvale udržovalo ve Slezsku poměrně silnou armádu, která by pravděpodobně, například v případě separátního míru, mohla intervenovat. Představa, že by Rakousko opravdu mohlo uzavřít separátní mír, byla nerealistická, ale západní mocnosti to pochopily definitivně právě až na jaře nebo v létě 1918.

Štefánikovi pomohly kontakty s rozvědkou

Které hlavní postavy měly zásluhy na vzniku státu a jaké mezi nimi byly vztahy?

Edvard Beneš|Foto: archiv ČRo

Máme představitele doma a máme představitele v zahraničí. Ze začátku obě tyto součásti odboje proti monarchii nějakým způsobem kooperovaly, ale Rakušanům se během války podařilo velmi silně domácí odboj - ale tady bych používal slovo „odboj“ jen podmíněně, protože to nelze srovnávat s odbojem za 2. světové války nebo s odbojem proti komunismu – zasáhnout perzekucí. Spojení mezi domácím a zahraničním odbojem se v podstatě ztratilo, takže koncem války obě tyto linie české politiky postupovaly bez vzájemné koordinace.

K vůdcům zahraniční akce patřil (Tomáš Garrigue) Masaryk, bývalý profesor Karlo-Ferdinandovy univerzity, enfant terrible české politiky, poněvadž vlastně vždy šel proti většinovému, národoveckému proudu české politiky. Na konci 19.století a před 1. světovou válkou byl Masaryk také poslancem rakouského parlamentu.

Pak zde máme Edvarda Beneše, který byl v té době mladým sociologem spíše takového socialistického ražení a který k Masarykovi velmi přilnul. To rozdělení rolí mezi nimi, kdy Masaryk určoval hlavní linie a Beneš se stal takovým vykonavatelem jeho politiky v zahraničí, myslím, bylo velmi šťastné. Je tady ještě možná třeba zdůraznit jednu věc:

Milan Rastislav Štefánik, foto: public domain

Masaryk byl jeden z mála českých politiků, který měl kontakty na anglosaské země – mimochodem, jeho manželka Charlotta byla Američanka, narodila se, tuším, v Brooklynu. Masaryk znal americkou realitu, byl třikrát před 1.světovou válkou ve Spojených státech amerických, kde zejména poslední dvě cesty byly přednáškové turné o rakouské realitě. To mu posléze vytvořilo dobré zázemí pro odboj. Masaryk také ne náhodou během války sídlil v Londýně, zatímco Beneš, který byl spíš frankofonně orientovaný, se usadil v Paříži.

A pak máme třetího z té trojice, Slováka Milana Rastislava Štefánika, který již před válkou působil ve Francii. Štefánik byl přírodovědně orientovaný, byl vzděláním astronom a snažil se v tomto smyslu prosadit i ve Francii. Na druhou stranu (nevím, co by tomu řekli posluchači ze Slovenska), pravda je taková, když to řeknu hodně eufemisticky, že během těch svých astronomických pozorování ve světě, zejména v Latinské Americe, vykonával důvěrná poslání pro francouzskou vládu. Takže měl kontakty s francouzskou rozvědkou. Pravděpodobně mu tyto kontakty potom během války otevíraly salony politické, ale i ty vojenské, takže Štefánik byl pro zahraniční odboj velmi důležitým člověkem.

Velmi brzo tam ale začínalo docházet k určitému napětí mezi Benešem a Štefánikem. Bylo to jejich politickými názory, Štefánik byl mnohem konzervativnější, byl také monarchistou, asi by si přál, aby Československo bylo monarchií. Ke konci války byly jejich rozpory velmi silné, z čehož mohl plynout i ten mýtus, že ho Beneš nechal zabít. Ale pravda je, že katastrofa, ke které došlo po návratu do Československa, kdy se Štefánik zřítil se svým letadlem, nebyla s nejvyšší mírou pravděpodobnosti nikým zaviněna.

Nedoceněný Antonín Švehla

Kdo byl hlavní postavou doma, v českých zemích?

Antonín Švehla, foto: public domain

O vznik státu se zasloužili především hlavní političtí vůdcové. Jednak z mladočeské strany, Kramář a Rašín, kterým se po návratu z vězení podařilo odstranit to křídlo jejich strany, které bylo spíš nakloněné spolupráci s Rakousko – Uherskem. Myslím, že takovou často zapomínanou postavou je určitě Švehla, který byl velmi pragmatický politik a vůdce agrární strany. Ta byla tradičně v českých zemích nejsilnější nebo k tomu v té době již směřovala. On byl tím, kdo v řadě případů dokázal české politické předáky, často rozhádané, nějakým způsobem sjednotit na nějakém společném stanovisku a postupu. Takže já si myslím, že Švehlova role je také velmi důležitá.

Na Moravě a na Slovensku ještě o ničem nevěděli

Můžete popsat samotný vznik republiky, co ho provázelo?

No já nevím, co považujete za vznik, protože ty historické mezníky jsou jen symbolické. My dnes tradičně považujeme za den vzniku republiky 28. říjen, kdy se fakticky stal převrat v Praze, ale v té době Češi zdaleka ještě nepřebrali moc jednak na celém území Čech, natož pak Moravy, respektive Slovenska. Víte, že Slovensko se připojilo až na základě takzvané Martinské deklarace 30. října, čili o dva dny později. A Podkarpatská Rus se připojila až mnohem později, vlastně na základě ustanovení pařížské mírové konference, respektive dohod, které Masaryk uzavřel během svého pobytu ve Spojených státech předtím.

Takže ta symbolická data by mohla být i jiná. Mohl by to být 18. říjen 1918, datum, kterým je datovaná Washingtonská deklarace – nepochybně zajímavý dokument, kterým Masaryk prohlašuje samostatnost Československa.

Karel Kramář, foto: archiv Národního muzea

A konec konců by to vlastně mohlo být i právní uznání Československa jednotlivými státy, které se potom po válce odvíjelo. Neboli my označujeme za vznik Československa 28. říjen s nějakou licencí.

Ten vznik byl nebo je dodnes zahalen trochu tajemstvím. Jednak je to tím, že hlavní političtí vůdcové odjeli tou dobou do Ženevy, aby se tam setkali s představiteli zahraničního odboje. To znamená, že v Praze vlastně v tu dobu nebyly jedničky svých stran, ale dvojky nebo trojky, chceme – li to tak říci. Druhá věc je, že ti, kteří prováděli převrat, to znamená Rašín, Stříbrný, Šrobár a další, se v Praze sešli více méně náhodou (zvláště Šrobár). Dodnes také nevíme, zda, když dopoledne čeští představitelé šli převzít Obilní ústav, aby se zamezilo vyvážení potravinových produktů, zejména mouky z Českých zemí do Vídně, tak činili už ve jménu samostatného Československa, anebo ještě ve jménu manifestu, který nedlouho předtím vydal císař Karel o federalizaci Rakouska.

Spolehlivě můžeme říci, že odpoledne, poté, co se lidé dopoledne dozvěděli, že Rakousko – Uhersko přijalo mírové podmínky Dohodových mocností prezidenta Wilsona jako podmínky pro jednání o míru, tak si to tisk a lidé vyložili jako kapitulaci.

Národní výbor měl samozřejmě v té době už vypracovaný plán, jak převzít moc. Češi pochopili, že není na co čekat, a proto kontaktovali pražské místodržitelství, aby se domluvili na poklidném předání moci. Je zajímavé, že národ v té době nedisponoval žádnou reálnou vojenskou mocí. Pomáhalo mu vlastně jen několik Sokolů, námořníků, kteří zde byli z Říční vojenské plavby, a také několik důstojníků, kteří zde byli na dovolené a tak podobně. Takže to byly řádově jen desítky lidí, které měl Národní výbor k dispozici, navíc špatně ozbrojené nebo vůbec neozbrojené.

V Praze v té době byla poměrně silná posádka, zejména z Uher. Takže nebezpečí vojenského zásahu bylo poměrně reálné, především následujícího dne, 29. října, kdy se to vojenskému velení rozleželo v hlavě a začalo uvažovat o možnosti vojenského zákroku proti převratu. Později se v archivech našla už vytištěná vyhláška o vyhlášení stanného práva.

Nicméně rozhodující byl postoj Vídně, jejíž zájmem už nebylo bojovat o země mimo vlastní Rakousko. Cílem Vídně bylo stabilizovat situaci a vyhnout se krvavé revoluci v hlavním městě monarchie. Víme, že ve Vídni nakonec k revoluci došlo. Navíc, každý národní celek vojáků už spěchal spíše domů, protože tam se rozbíhaly události, které je zajímaly. Víte, že v Budapešti vypukla revoluce 30. října. Maďarští vojáci v Praze chtěli hlavně jet domů, než aby tu bránili zbytky monarchie.

Tomáš Garrigue Masaryk, foto: APF ČRo

To samé se dá říci i o Rumunech.

Takže mocensky byla situace poměrně příznivá pro to, aby převrat proběhl nekrvavou cestou a mohlo se přistoupit k tomu, že už večer, 28. října, se emisaři Národního výboru rozjeli v Praze na jednotlivá divadelní představení. Například v Národním divadle tehdy dávali Carmen, a tak (Josef Svatopluk) Machar přerušil představení a vyhlásil samostatný Československý stát.

Následujícího dne vychází známý první zákon Československé republiky, který trošku paradoxně říká, že všechny dosavadní zákony zůstávají v platnosti. Opět, je to snaha, aby převrat proběhl relativně poklidně. Teprve poté se zpráva o převratu v Praze šíří dál. Tudíž, ve středních Čechách to věděli už 28. října, ale do dalších měst a na Moravu se zpráva dostává až 29. října.

Teprve v průběhu listopadu se nové moci daří obsadit hraniční území, kde se převrat samozřejmě nesetkal s nějakým pochopením, protože tam bylo většinou německé obyvatelstvo, které si přálo buď připojení částečně k Rakousku, nebo dokonce k Německu. Takže vyhlásilo německé provincie jako součást rakouského Deutsch Österreich, takže vznikají Deutschböhmen, Deutschmähren, Sudetenland a všechny tyto provincie. Teprve opravdu s použitím vojenské síly se je daří legionářům zpacifikovat. O Slovensko celé jaro a léto 1919 musí Československo bojovat s Maďary, zejména s Maďarskou republikou rad, protože pro Maďarsko bylo nepředstavitelné, že by se mělo vzdát Slovenska, takže tam bylo třeba opět použít vojenskou sílu.