Úvahy o samostatném státě změnila první světová válka
Úvahy o samostatném státě byly v 19. století jen okrajovou politickou záležitostí. Čeští politici do první světové války neuvažovali o vzniku samostatného českého státu, ale o tom, že budou součástí Habsburské monarchie, ale chtěli více práv a větší politický vliv. Samostatný stát měla v programu jen malá politická strana, která byla nevýznamnou částí politického spektra. Jak uvedl historik Jaroslav Šebek, vše změnila první světová válka.
"Pro Němce to byl šok, když byl vyhlášen československý stát, protože oni se najednou fakticky ocitli z pozice velice silného národa národa monarchie v pozici národnostní menšiny Československa. Proto hned 30. října se němečtí poslanci z českých zemí, kteří byli zvoleni do rakouského parlamentu, ustavili jako Německé národní shromáždění a dali najevo, že v tomto státě zkrátka být nechtějí. Pak to mělo i ty konsekvence, že během října a počátkem listopadu vznikají separatistické provincie v těch regionech, kde žili Němci a poslední z těchto provincií se teprve až v prosinci 1918 dostává pod kontrolu československé vlády. Ale vůbec ten nejhorší moment v česko-německých vztazích na počátku republiky přijde 4. března 1919, kdy dojde při demonstracích německého obyvatelstva ke střelbě do civilistů a výsledkem je 50 mrtvých."
"Západní mocnosti nechtěly několik malých státu ve střední Evropě, ale větší celky, takže Masaryk i za tímto účelem vytváří konstrukt československého národa. A to samozřejmě bylo účelné, protože to odůvodnilo Masarykův politický projekt, ale v podstatě se do tohoto národa dostaly dva ne úplně kompatibilní celky. Češi byli průmyslový národ, byli silně urbanizováni. Slovensko bylo spíše agrární a byla to méně urbanizovaná země, což jsou sociální a ekonomické rozdíly. Ale musíme také zde připomenout i rozdíly v mentalitě, protože Češi byli sekulární, zatímco Slovensko bylo silně religiózní. A začaly tyto překážky na sebe narážet. A to vedlo k tomu, že se posilovalo na Slovensku vědomí po národní autonomii a současně se objevovali i náznaky, že by bylo možné vytvořit samostatný stát."
"Určitě to byly národnostní problémy. Já jsem zmínil ten vyhrocený vztah s Němci, to byla samozřejmě první velká překážka pro československý stát. Dále pak musela Československá republika hájit svoje hranice proti Maďarsku, protože část slovenského území se dostalo opět pod maďarský vliv, i když ta územní expanze Maďarska byla vyhlašována za komunistickou revoluci v podobě Slovenské republiky rad, vznikl stát, který měl být pod kontrolou Maďarů. A samozřejmě nelze přehlédnout ani velké sociální problémy, které tehdy existovaly, protože tento stát byl rozvrácen válkou. Musíme si uvědomit, že to nadšení 28. října nebylo jenom nad tím, že vznikl samostatný stát, ale bylo hlavně nadšením nad tím, že končí ta brutální čtyřletá válka. Lidé totiž už neměli ani co jíst, zásobování bylo v rozvratu, ekonomika byla v rozvratu, chyběly byty. Dá se říct, že toto byly velké, vážné problémy, které musela republika hned v počátku řešit."
"Já si myslím, že Československo mělo velice liberální zákony na ochranu menšin. Například německá menšina měla svoje školy, dokonce svoje univerzity, mohla se tedy rozvíjet intelektuálně. Ale samozřejmě byly tady problémy, které pramenily z toho, že například mnozí Němci nebyli součástí státní služby. To znamená, že například v ryze německé vesnici v pohraničí byl český poštmistr, nebo tam byl jiný český úředník jenom v ryze německé vesnici, který třeba ani nemusel umět německy, ale šlo o to, že v této oblasti neměl toto státní místo Němec. Takže to byl jeden z velkých problémů, které se nedařily naší vládě řešit, a které pak byly zdrojem národnostního napětí ve 30. letech, kdy se najednou zjevil v Berlíně hnědý diktátor, který najednou ukazoval Němcům, že mohou znovu dosáhnout té národní velikosti," uvedl pro Radio Praha historik Jaroslav Šebek.
