Největší překvapení na cestě do Santiaga? Ochota lidí a farář Herbert Keller
Zažít pouť do Santiaga de Compostely na vlastní kůži se v roce 2016 rozhodli Vojtěch Hasalík a Víťa Holý. Oba měli právě po vysoké škole, a tedy dost času. Nekoupili si však letenku do Francie nebo do Španělska, ale rozhodli se jít do Santiaga pěšky už z Prahy.
Jak dlouho jste to šli, a co všechno jste si sebou brali?
"Šli jsme to přes tři měsíce. Základem jsou dobré boty a pláštěnka, pár triček a nějaké základní věci na vaření, stan, který jsme vůbec nepotřebovali."
Ve kterém měsíci jste vycházeli?
"Bylo to 25. dubna. V době, kdy jsme vyráželi, tak začalo sněžit."
Kolik kilometrů jste průměrně denně ušli?
Říkali jste, že jste nepotřebovali stan. Kde jste po cestě spali?
"Já to upřesním, my jsme stan potřebovali první noc, kdy byla velká zima, možná i pod nulou. Říkal jsem si, že jestli to bude takto pokračovat, tak to neujdeme. Pak jsme se ptali místních a na farách, a vždycky jsme nějaké spaní sehnali. Co se týče ubytoven pro poutníky, tak to je záležitost druhé půlky cesty, kde už nás poutníků šlo víc."
Potkali jste nějaké zajímavé lidi?
Potkali jste Čechy?
"Potkali jsme Čechy i Slováky. Vždycky je radost mimo Českou republiku potkat někoho, kdo mluví česky."
Jaké bylo jídlo? Kde jste se stravovali?
"Šéfkuchařem byl Víťa. Nesl sebou jeden hliníkový hrnec. Naším nejčastějším pokrmem byl šopský salát a gumoví medvídci, což jsme omlouvali tím, že je potřebujeme na klouby." - "Ale spíš to bylo z toho důvodu, že nám prostě chutnali."
Jedli jste i v ubytovnách? Co tam vařili?
"Občas. Ve Francii ubytovny fungují tak, že se poutníci společně sejdou a večer si připraví něco společně k večeři, nějaké velké jídlo."
Co společné místnosti?
Co bylo během cesty nejtěžší?
"Vyrazit, a první den. Paradoxně to bylo mnohem jednodušší, než jsme si mysleli, člověk jenom jde." - "Asi takový zlomový moment je, když člověk překročí hranice, najednou už to není tak jednoduché se vrátit domů." - "Ještě byl jeden krizový moment. Příměstské autobusy kolem Prahy. Když člověk jde třetí den, a pořád potkává autobusy, které ho dovezou na Zličín do dvaceti minut, tak je to těžké."
Když se blížíte k Santiagu, tak určitě průvod poutníků zesiluje. Vy jste tam vlastně docházeli za plného léta, šlo už hodně poutníků?
Litovali jste, že jste nějakou věc nesli zbytečně, kromě stanu?
"Já jsem hodně řešil výběr bot, který se mi nepovedl. Spíš bych už vybíral lehčí vybavení. My jsme ale ten stan celou cestu nenesli. V Lausanne jsme potkali kamaráda architekta Martina Kožnara, který nám ho vzal zpátky do Čech. Takže jsme měli o tři kila míň a to bylo poznat."
Jak na vás Santiago působilo?
"Santiago je krásné město, je tam vidět uvolněná atmosféra a radost. Často tam hrají živé kapely na ulici, jsou tam obsazené zahrádky v kavárnách, lidi posedávají na náměstí před katedrálou." - "Během té pouti z člověka spadnou malinko zábrany, co se týče té socializace. V Santiagu to vrcholí tím, že si člověk sedne na náměstí k úplně cizím lidem, koupí láhev vína, a má kamarády."
"Možná víc působí dojmy z cesty, než to finále." - "A dobrota všech lidí, které jsme potkali, protože to, jak nám lidé pomáhali, překonalo naše představy. Ochota naplnit nám batoh jídlem, poskytnout nám pohodlné spaní, byla obrovská."
Kdo byl nejzajímavější, koho jste cestou potkali?
"Herbert Keller. V Bavorsku jsme na jedné faře oslovili katolického kněze Herberta Kellera. Ten se ukázal jako vynikající manažer. Má poutníky rád. Dokázal nám zajistit ubytování na další týden. Vždycky nám přišla sms, kde budeme další noc spát, kdo se na nás těší. A to nebylo všechno. Když nám zařizoval ubytování na první noc, tak po večeři vytáhl obálku s relativně vysokým příspěvkem na cestu. V té obálce byla taky fotka jeho bratra, který před dvěma týdny zemřel na rakovinu, a Herbert nás poprosil, abychom ji donesli k hrobu sv. Jakuba. Vzhledem k tomu, že jsme byli na cestě asi teprve tři týdny, tak se z toho pro nás stala taková mise."
"My jsme tam hlavně nedorazili dohromady," říká Vojtěch. "Já jsem asi dva týdny před Santiagem po setkání s poutníkem Matúšem ze Slovenska cítil, že potřebuji být nějakou dobu sám. Chvíli mě to trápilo, a pak jsem se s tím svěřil Víťovi. Načež jsme se na několik posledních dní rozdělili." - "Potkali jsme se až v Čechách." - "Zase Praha a zase pivo."
Vím o vás, že jste z cest psali blog, kde nebyly fotografie, ale kresby. Kdo maloval?
"Já, protože mi bylo blbé, aby Vojta psal, a já nedělal nic. Tak jsem se nabídl, že budu malovat." - "Byl to takový cestovatelský deníček, takže jsme psali každý den, respektive ke každému dni je zápis, a dařilo se psát tak za čtyři pět dní. Zachycuje to naši celou cestu." - "Když jsme se rozdělili, Vojta to sice dopsal až do konce, ale já už jsem v sobě nenašel motivaci pokračovat v kreslení."
Takže na konci je fotka?
"Ano, celý ten blog končí fotkou, to je pravda."
