Varující je, že nemá oponenta, říká Vít Klusák o filmu Svět podle Daliborka

V českých kinech běží dokumentární film, o kterém se už hodně diskutovalo na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Svět podle Daliborka představuje portrét českého neonacisty.

Vít Klusák|Foto: Matěj Schneider, Český rozhlas

Štáb režiséra Víta Klusáka sledoval muže z Prostějova po dobu dvou let. Sedmatřicetiletý Dalibor pracuje jako lakýrník, točí amatérské horory, maluje a je neonacista. Jak uvedl v rozhovoru pro Radio Praha režisér Vít Klusák, muže objevil díky internetu.

"Já jsem Dalibora objevil na YouTube, kde jsem narazil na video, ve kterém prezentoval vystřelovací obušek, který si ten den koupil v army shopu. Když jsem video překlopil, tak se mi objevil další kanál, a tam byly stovky videí, ve kterých jsem viděl, že natáčí různé domácí horory, kde třeba podřezává svoji maminku nožem, polívá se kečupem. Měl jsem šanci nahlédnout i do jeho práce, do lakovny, kde tančil valčík se svými kolegy. Bizarní svět Dalibora se mi takhle zjevil, a já mu napsal. On mi odepsal, že se nemůže objevit v žádném filmu, protože jeho názory jsou trestně postihnutelné, a že si mě raději blokuje, protože se bojí, že jsem policajt."

'Svět podle Daliborka', foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Nakonec Dalibora po složitém hledání objevil. Na sociálních sítích vystupuje jako člověk plný nesnášenlivosti, příznivec neonacismu a zpochybňující holocaust. Na druhé straně chodí léta do práce a má pravidelný, i když nízký plat, žije s matkou.

"Dalibor nedůvěřuje systému, protože systém doposud pro něj neudělal nic dobrého. Má náročnou práci, pracuje v lakovně, a bere za to absurdní směšnou mzdu, v přepočtu 300 euro měsíčně. Ve škole ho učitelé spíš ponižovali, propadnul z nějakých absurdních důvodů o rok níž, a nikdy se mu nikdo pořádně nevěnoval. A jak se mu nedaří žít šťastný život, tak nemá důvod důvěřovat ani elitám, médiím, politikům, úřadům. Dokonce ani lékařům. On se bojí i doktorů, takže si nechal zkazit zuby. To ho vede k tomu, že si vyhledává alternativní nesmysly, a těm věří víc, než seriózním médiím."

Do děje dokumentu vstupuje i režisér

Neonacista Dalibor i ostatní postavy filmu jsou autentické, jednají sami za sebe. V tomto smyslu se podle Víta Klusáka jedná o dokumentární film. Snímání a režie pak vychází z postupů filmu hraného. Některé recenze říkají, že nejde o čistý dokument, ale spíš o reality show.

'Svět podle Daliborka', photo: Milan Jaroš

"České filmové recenze, které se filmem zabývají, tohle rozebírají hned v prvním odstavci. Ale zahraniční kritici tu metodu vůbec nerozporují. Tady je takový rigidní vztah k tomu, jak má vypadat dokumentární film. Já to vnímám tak, že je to naprosto autentické, byť jsme pracovali s rekonstrukční metodou. To už bylo použito Robertem Flahertym ve filmu Nanuk, ve filmu o eskymákovi. To se v dokumentárním filmu děje naprosto běžně, že poprosíme třeba postavu, aby zaparkovala tady na tom místě, vystoupila, a odešla ze záběru, ale ten člověk to stejně udělá tak, jak to běžně dělává."

Filmaři Dalibora konfrontovali i s ženou, která přežila Osvětim, a do děje zasahuje sám režisér.

"Kolem téhle situace se roztáčí největší polemika. My jsme to tam nechali proto, abychom ukázali, že ta pozorovací metoda má svoje velké limity. Já jsem Dalibora okřiknul, protože jsem to nevydržel, měl jsem pocit, že tu dámu, která přežila Osvětim, ironizuje. Ale ve filmu jsme to ponechali taky proto, abychom přiznali změnu stylu, že už jenom nepozorujeme, ale že začínám intervenovat, protože o chvíli později Daliborovi sdělím ještě jednu důležitou okolnost, kterou bych teď raději naříkal. Já jsem nevěděl, že se pustí do polemiky s paní Evou Liškovou, která přežila Osvětim. Byl jsem přesvědčený, že zmlkne a sklopí oči."

Dalibor nemá ve svém okolí oponenta, lidi s jeho postoji souhlasí

Varující podle Víta Klusáka je, že Dalibor nemá oponenta. Film ukazuje, jak s jeho postoji souhlasí kolegové, spolužáci.

"Já se domnívám, že film ukazuje, že nálada v Česku hnědne. To, co by dřív bylo nemyslitelné, že by se třeba i někteří politici otevřeně xenofobně vyjadřovali, tak se to přenáší i mezi lidi. Jako kdyby se překročila nějaká hranice. Je to pochopitelně způsobeno imigrační krizí, kterou média uchopila bulvárně. I seriózní média o ní informovala jako o živelné katastrofě, jako, že se řítí masa bezejmenných lidí. To generuje obrovský strach, a pak už je jen krůček k nenávisti. Třeba situace, v níž se Dalibor setkával se svými spolužáky, a říká před nimi otevřeně rasistické názory, a nikdo mu neoponuje, je pro mě mnohem strašidelnější, než momenty, ve kterých on jakožto neonacista, který se k tomu hlásí, říká něco sám za sebe."