Když se v Česku psaly dějiny, za místa u oken se v Kavárně Slavia platilo
Svůj stoleček tu měl exprezident Václav Havel. Vznikaly tu populární povídky Šimka a Grossmanna. Protože je nedaleko Národního divadlo, chodili sem herci a spisovatelé. Návštěvníci Kavárny Slavia mohli za okny sledovat, jak se v Česku psaly dějiny.
Na básníkovu počest
pívali jsme absint.
Je zelenější
než všechno zelené,
a když jsme od stolku vyhlédli z oken,
pod nábřežím tekla Seina.
Ach, ano, Seina!
Neboť opodál široce rozkročena
stála Eiffelka.
Báseň Kavárna Slávie napsal Jaroslav Seifert. A přeložená do několika jazyků zdobí i jídelní lístek kavárny Slavia.
"Seifert v ní popisuje, že po požití absintu nevidí Vltavu a Petřín, ale vidí Seinu a Eiffelovku. Absint se tu popíjel od začátku. Nejdřív samotný, teď se popíjí s kávou. Ale jsou tací, kteří ho chtějí ochutnat čistý. My je varujeme, že to nemohou popíjet celý večer."
Takhle varovala před přílišným popíjením absintu, který se vyrábí z pelyňku, anýzu a fenyklu, manažerka kavárny Zuzana Matějková.
Blízko obrazu Piják absintu sedával Václav Havel
Ostatně v kavárně visí i známý obraz Piják absintu od Viktora Olivy. Blízko u něj sedával i Václav Havel.
"Pan Václav Havel sedával tady u stolku na konci. Má tam i svoji fotografii. To bylo jeho, a přes to nejel vlak. Sedával u okna, aby měl výhled k sobě domů. Seděl na místě pro kuřáky. Od nás přecházel do restaurace Parnas, kde měl jednu oblíbenou polévku. Ale pak se zase vracel sem zpátky."
Byl tu Piják absintu od začátku?
"Nebyl. To byla náhrada za jiný obraz, také od pana Olivy. Jmenoval se Matka Slávie a ten tu byl před rekonstrukcí. Původně byla celá Slávie členitá. Teď je to jeden velký prostor. Po rekonstrukci se obraz věnoval galerii a my tu máme Pijáka absintu."
Za místa u oken se při dějinných událostech platilo
Pojďme trochu do historie. Kavárna Slavia je naproti Národnímu divadlu v Paláci Lažanských. Pronajatý byt tu měl svého času i Bedřich Smetana. Pak tu byl v přízemí taneční sál. Kavárnu tu otevřeli v roce 1884. Jezdí kolem ní tramvaj číslo 17 a také tudy kráčel průvod z Pražského hradu, když zemřel prezident Masaryk.
"Přímo z těchto oken se na to mohli koukat. Když se tu konalo něco, co zasahovalo do dějin, tak tahle místa u oken se pronajímala za peníze."
Slavia byla místem herců, básníků i malířů
Blízkost Národního divadla dává tušit, že mezi hosty byli herci. Chodil sem Jindřich Mošna, režisér Jaroslav Kvapil, básník Jaroslav Seifert, bratři Čapkové nebo malíř Jan Zrzavý.
"Když viděli, že tu někdo ze známých, tak si k němu přisedli. Většinou tu nikdo neseděl sám, lidé se tu družili, vedli rozhovory a plánovali."
V kavárně Slavia vznikly i skvělé povídky dvojice Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. Zdejší prostředí je zřejmě inspirovalo k vtipným větám typu "stojím na jedné noze a ještě ne na své" či "seděl jsem sám v přeplněném kupé". Ostatně fotografie štamgastů a známých osobností dodnes zdobí stěny slavné kavárny. Do noci tu hraje hudba a jeden z klavíristů sem chodí už třicet let. Stále chodí i herci. A pochutnají si na tom, co servírovali jejich kolegům před lety.
"Jsou to koblížky, ty se dělají léta letoucí. Ale my tu nabídku obměňujeme, takže jsou třeba jednou za týden nebo za čtrnáct dnů."
Největší radost? Spokojení hosté
Kavárna Slavia posloužila i jako kulisa pro filmy a klipy. Naposledy tu točila zpěvačka Lucie Bílá. A co udělá v kavárně radost manažerce Zuzaně Matějkové?
"Když si hosté dají kávu, koukají ven a jsou spokojení. Kochají se tím prostorem, a u toho hraje hudba. Dají si dobré víno a dýchne na ně zdejší atmosféra. Přemýšlí, co se tady mohlo dít, a co z těch oken už bylo vidět. Někdo se i zeptá, co se tady dělo. Udělá mi radost, že se lidi ptají a cítí se tu dobře."
