Organizace Salanga pomáhá díky prevenci zmírňovat rizika, která podstupují humanitární pracovníci v krizových oblastech světa

Dnes je 5. července a v České republice slavíme státní svátek. Je tomu 1152 let od příchodu věrozvěstů, soluňských bratří Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu. V rámci svátečního programu se budeme věnovat tématu humanitárních pracovníků, i když z trochu jiného než historického pohledu. Dnes vám představíme práci organizace Salanga, která se zabývá bezpečností humanitárních pracovníků na zahraničních misích.

Ilustrační foto: Christian Falvey / Český rozhlas - Radio Praha

Organizace Salanga působí v oblasti vzdělávání rozvojových a humanitárních pracovníků od roku 2005. Její zakladatelé a členové týmu mají ovšem mnohaleté zkušenosti přímo z terénu. Organizace pořádá semináře a workshopy. Informace, které na nich zazní, pomáhají jednotlivých humanitárním pracovníkům i celým organizacím. Ty díky větší informovanosti zvyšují bezpečnost svých zaměstnanců a dobrovolníků, zvyšují tak ale také svou důvěryhodnost v očích dárců, kteří jsou pro jejich práci nezbytní.

Informace, které na seminářích zazní, mohou být přínosné také pro cestovatele, kteří se vydávají do zemí, ve kterých svým pobytem podstupují určitou míru rizika. Důležité je si uvědomit, že rizika jako taková za vás nikdo eliminovat nemůže, můžete se je ale naučit lépe identifikovat, a následně pak omezit nebo se s nimi naučit lépe pracovat. To je podstatou práce organizace Salanga.

Na jednom ze seminářů, který se konal v Praze, jsem mluvila s Jakubem Němcem, programovým ředitelem organizace Salanga. Nejprve jsem se ho zeptala na to, jak Salanga vznikla:

„Setkali jsme se jako skupina humanitárních pracovníků a zjistili jsme, že zaměstnavatelé a neziskové organizace nedělají v oblasti bezpečnosti to, co bychom si představovali. Na začátku nás bylo asi pět. A protože jsme všichni měli za sebou nějakou složitější misi, řekli jsme si, že bychom mohli založit nějakou organizaci, která by ty neziskovky trochu tlačila směrem k bezpečnosti, aby bezpečnost nezůstala tím posledním tématem, které je zajímá. A tak jsme se i na základě negativních zkušeností snažili nastavit těm organizacím zrcadlo, poukázat na bezpečnostní témata.

Je pravdou, že Salanga je poměrně mladá organizace. Vznikla v roce 2005. Ve světě jsou i jiné obdobné organizace a mnohem větší, ať už je to RedR v Anglii nebo Bioforce ve Francii. A další. Hodně jsme se od nich naučili. V začátcích jsme se učili od nich. Postupem času jsme začali nabízet školení, kurzy, vzdělávali jsme pracovníky, než odjeli na mise, a hlavně jsme začali pracovat s organizacemi na tom, aby bezpečnostní systém nějakým způsobem nastavily a aby ho nastavily správně.

Na začátku jsme se zaměřili v podstatě jenom na české organizace. V průběhu života Salangy jsme postupně přidávali další témata, protože profesionalizace českých organizací, na které jsme se zaměřovali, byla důležitá i v dalších oblastech. Postupně jsme tedy přidávali logistiku, monitoring a evaluaci projektů a spoustu dalších témat, až po třeba psaní projektů. Bezpečnost je tedy jedním z témat, kterými se zabýváme. Máme lidi, kteří s námi spolupracují v podstatě po celém světě. A také pracujeme s organizacemi po celém světě, ať už v oblasti bezpečnosti nebo psaní projektů nebo monitoringu a evaluací.

Nejdůležitějším aspektem bezpečnosti je to, jak nás přijme komunita. Na tom by měla být postavená bezpečnost nás všech. Tohle by pro nás měl být nejdůležitější faktor. Srovnáte-li to s někým, kdo je z bezpečnostního prostředí, není tedy z terénu, z humanitární branže, pro něj je naopak bezpečnost tím hlavním tématem. Zatímco pro nás je to důležitá proto, abychom tam mohli být a dělat naši práci, spolupracovat s lidmi na místě a snažit se nějakým způsobem zlepšovat jejich životní podmínky. A to nás trošku rozděluje. Protože zatímco lidé z bezpečnostní branže by nás rádi měli za ostnatými dráty, my naopak chceme jít mezi lidi a ukázat jim, kdo jsme, abychom snížili strach z toho, co tam děláme.“

Rizika jsou spojena nejen s bezpečností konkrétního člověka, ale i s fungováním organizace jako takové. Co všechno může nastat, když dojde k únosu nebo napadení humanitárního pracovníka? Ať už je to z důvodu, že on sám porušil nějaká bezpečnostní pravidla, nebo se situace vyvinula tak, že to v podstatě nemohl ovlivnit.

„První, co v takovou chvíli nastane, je obrovský šok na všech stranách, ať už na straně spolupracovníků, zaměstnavatele, vůbec celé organizace. Je ovšem třeba se s tou situací nějakým způsobem vypořádat. A na druhé straně je to šok rodiny ve chvíli, kdy se to dozví. V ideálním případě by se to měla dozvědět z úst kolegů nebo dotyčných z té konkrétní organizace. Naneštěstí, dost často se rodiny nebo blízcí dozvídají tuto informaci z médií, ať už o únosu, smrti nebo i třeba zranění svých blízkých někde v terénu.

Pak nastane fáze řešení té konkrétní situace. Pokud se jde o únos, což je možná jedna z nejkomplikovanějších situací, se kterou se můžeme setkat, nabíhají tam určité procesy a organizace se snaží kontaktovat nějakou externí pomoc, ať už je to ministerstvo zahraničních věcí v případě únosu v zahraničí, nebo místní policii nebo nějaké jiné složky, které mohou pomoct. Zároveň se ale rozbíhá i zjišťování informací. Informace jsou v takovou chvíli velmi cenné, protože je důležité vědět, co se stalo, jestli se to nemůže stát znovu, jestli například i ostatním lidem nehrozí stejné riziko.

Většinou se okamžitě ukončí veškeré aktivity. Bylo to vidět v případě únosu lékařky z organizace Lékaři bez hranic na Haiti, kdy okamžitě zavřeli všechny nemocnice. A do té doby, než se zjistí, co se vlastně stalo, jestli to nebyl například cílený útok na nás, do té doby se snažíme držet ostatní lidi v bezpečí.

Pak samozřejmě začínají také vyjednávání, pokud je s kým vyjednávat, případně mnoho dalších procesů. Je také opravdu důležité nějakým způsobem komunikovat s veřejností, protože veřejnost se to většinou dozví. A v dnešní době mají média přístup k informacím bezpečnostních složek, ale i dalším v podstatě okamžitý. Je důležité ve vhodnou chvíli vyjít s tou pravou informací na veřejnost.“

Dostáváme se k poměrně ožehavé otázce týkající se komunikace s médii. Jakým způsobem můžou komunikovat s médii organizace a rodiny tak, aby nepoškodili toho člověka, který je v tu chvíli v zahraničí v situaci, kterou možná ani sám nemůže řešit?

„To je strašně těžké. Sám mám za sebou zkušenost, kdy jsem řešil smrt dvou Čechů v zahraničí. Mediální trh je obrovský. A bohužel, zájem o kvalitní informace, ve chvíli, kdy se taková zpráva objeví, příliš není. Ve okamžiku, kdy je alespoň nějaká informace dostupná, se jí většina médií chytne, prostě ji nějakým způsobem zabalí a poskytne dál. Pokud tu informaci pustí člověk, který ví, co dělá, je velká šance, že minimálně neublíží, někdy může dokonce i takovou informací pomoct.

Dost často jsou ale bohužel objevují novináří, kteří nejdou po kvalitě informace, a často si ji zabalí do lží, nepravd, spekulací a tak dále. A tam se potom dostáváme na velmi tenký led. Mohli jsme to vidět poměrně nedávno v Čechách, a aniž bych chtěl udávat konkrétní příklad, myslím si, že média rozhodně v té situaci nepomohla.

Pravdou je, že kvůli tomu, jak je svět globální, a také kvůli tomu, že většina ozbrojených skupin ve světě má svoje skupiny, své vazby i v rámci Evropy a Severní Ameriky a tak dále, pokud my tady pustíme něco do médií, s největší pravděpodobností se to dozvědí. Může to ovlivnit právě ten případ. Může to ovlivnit i život toho konkrétního člověka.“

Dají se tahle pravidla použít i v případě cestovatelů, turistů, lidí, kteří jsou v zahraničí a dostanou se do nějaké obdobné nepříznivé situace?

„Základní pravidlo, o kterém si myslím, že se dá použít vždycky, je pravidlo přijetí. To jsme u prevence, kdy se snažíme bezpečnostním incidentům vyhnout. I jako cestovatelé, pokud někam přijdeme a budeme k místním přistupovat s repektem, budeme se ptát na to, jak to funguje, budeme pozorovat, snažit se pochopit tu společnost a respektovat jejich hodnoty a jejich životní styl, včetně náboženství, zásadně si zvyšujeme svou šanci. Pokud budeme arogantní a budeme k tomu přistupovat tak, že my tam vstupujeme s nějakými našimi hodnotami a ty jsou těmi zásadními a hlavními, tak tím můžeme sebe i ohrozit.

Co se týče už samotného řešení krizových situací, tam už je pak jedno, jestli je to turista... Je a není to úplně jedno. Jednotlivé kroky by měly být podobné, otázkou ale je, kdo je bude realizovat. Protože ve chvíli, kdy například ministerstvo zahraničních věcí řekne, že je nějaká země nebezpečná, což se dá najít na jejich internetových stránkách, tak v tu chvíli samozřejmě mají právo dát ruce pryč od bezpečnostního incidentu českého občana v zahraničí, pokud nemá důvod v té zemi být.

Právě humanitární pracovníci tím, že realizují své projekty, dost často i z vládních peněz, mají důvod tam být. My jsme dost často v terénu z důvodu pomoci místním lidem nebo nějakým způsobem spolupracujeme s místními lidmi. A pokud je to člověk, který tam jede na vlastní pěst, podívat se tam nebo si tam jet natočit nějaký svůj dokument, v takovou chvíli to může být úplně jiná situace. A to ministerstvo... nebo veškeré nástroje pomoci, které máme, které nám mohou v té situaci pomoct, můžou říct ne.

A to platí i v případě pojištění. Ve chvíli, kdy se ocitnete v zemi, kde je nějaký konflikt nebo kde z nějakého důvodu vypukla nějaká teroristická akce, v tu chvíli vám třeba nemusí pojišťovna vyplatit pojistné plnění, pokud se vám něco stane.“

/celý příspěvek si můžete poslechnout ve zvuku/