Je 28. října, státní svátek, den, kdy se slaví vznik samostatného československého státu. My si v něm vzpomeneme na vojáky, kteří se z válek nikdy nevrátili, ať už bojovali za české království, Rakousko-Uhersko nebo Československo, ať už byli rodem z českých zemí nebo z nich kdysi odešli jejich předkové. Jejich hroby najdeme i tisíce kilometrů daleko a o některých ani nevíme, a asi se nikdy nedozvíme, kde leží. I jim bude patřit dnešní pořad, v jehož úvodu nejprve otevřeme knížku Miroslava Ivanova Martova pole.
Jan Lucemburský, busta z chrámu sv. Víta, Wikipedia, free
"Zachvátila mě nervozita a netrpělivost. Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal, ozve se v srdci. Každý žáček zná větu, kterou prý pronesl Jan Lucemburský před osudnou bitvou. Z krále-cizince se tím výrokem stal panovník, na kterého se nezapomíná. Snad pětadvacet kilometrů od moře se na šikmé pláni rozložil Kresčak. Osada či malé městečko. Latinsky se nazýval Crisciacus. Tichá, mírná krajina. Ničím není zvláštní, jen tou vzpomínkou. Slavista Louis Leger měl o Janu Lucemburském v roce 1901 přednášku v pařížské Akademii. Prohlásil tehdy: „Tento král je snad jediný cizí panovník, který během dlouhých našich dějin dobrovolně obětoval svůj život pro Francii. Naše země povinna jest docela zvláštní věčností tomuto dobrodružnému králi, jenž v návalu šlechetné šílenosti věnoval našim otcům život, ač jim nikterak nebyl zavázán."
Bitva u Kresčaku, foto: free domain
"Takže tady máme českého krále Jana Lucemburského, který padl v boji roku 1346 u Kresčaku. Odtud známe tu pověstnou větu: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. Vidíme tady, že jedno místo je pietní objekt, druhé je válečný hrob s ostatky, ten se nachází v Lucembursku, kde je pohřben a ještě jedno pietní místo. Můžeme to rozkliknout a vidíme detail: fotky a bližší údaje k tomu českému králi, kdy se narodil atd.," zasvěcuje nás do problematiky válečných hrobů Pavel Filipek z Ministerstva obrany, který má tuto agendu na starosti. A začínáme u jednoho z nejznámějších a nejstarších „českých“ padlých. Sedíme spolu u počítače a informace, které jste právě slyšeli, jsme se dozvěděli z internetových stránek ministerstva obrany, které jsou veřejnosti přístupné a týkají se právě válečných hrobů. V tomto systému je možné najít tisíce českých obětí válečných konfliktů po celém světě, podívat se na jejich pomník a dozvědět se o nich, pokud je to známo, třeba odkud pocházeli, čím byli, jak zemřeli a kde přesně odpočívají.
Začněme ale teorií a řečí zákonů.
Pavel Filípek, foto: Miroslav Šindelář, Ministerstvo Obrany
"Pojem válečný hrob definuje zákon 122 z roku 2004, který uvádí, že válečným hrobem se rozumí místo, kde jsou pohřbeny ostatky osoby, jež se aktivně účastnila ve vojenské operaci případně zemřela v důsledku zajetí nebo se účastnila odboje nebo jiných válečných operací v době války. Týká se to i pietních míst, kde jsou tyto oběti připomenuty. Takže nejde jen o hroby s ostatky, ale i o pamětní desky a památníky, kde hroby nejsou. Ministerstvo obrany ze zákona koordinuje péči o válečné hroby. To znamená, že na území České republiky tak činí přes krajské úřady a přes pověřené pracovníky na místních úřadech u tzv. obcí s rozšířenou působností. Na každé takové obci je pracovník, který má jako část své pracovní náplně péči o válečné hroby na teritoriu té obce."
A v zahraničí? Tam je ten systém asi složitější...
"V zahraničí je to mnohem složitější. Tam tu péči koordinuji já a využívám k tomu naše zastupitelské úřady, tam kde jsou přidělenci obrany, tak je, tam, kde nejsou, tak pověřeného pracovníka dotyčného zastupitelského úřadu."
Hřbitov padlých vojáků v Etaples - Pas de Calais, Francie, kde jsou uloženy ostatky dvou československých vojáků, foto: Ministerstvo obrany ČR
Jak se vám s těmi státy spolupracuje se státy, na jejichž území ty hroby leží?
"To je různé. Když to vezmeme na té státní úrovni, řekněme centrální, tak je docela dobrá spolupráce navázána s Ruskou federací. Hovoříme teď o místech, kde jsou ty hroby buď ve špatném stavu, nebo téměř nejsou udržovány, což je v podstatě na východ od našich hranic. Péče o válečné hroby rakousko-uherských vojáků i legionářů byla a je velmi dobrá v Itálii i ve Francii, kde v I. i II. světové válce bojovala spousta našich vojáků."
Hrob by tedy měl být v náležitém stavu, být poznatelný a pietně udržovaný, aby se tomu, kdo v hrobě leží, dostalo patřičné piety a úcty. Někde se to daří, jinde je situace složitější a netýká se to jen země, kde válečný hrob leží. Problém je například u hrobů padlých v I. světové válce, tedy těch, co zahynuli v císařské uniformě. Ani první republika ani komunistický režim o ně nejevily zájem a jsou tedy dnes často ve špatném stavu. Péči o ně teď vidí ministerstvo obrany jako jeden ze svých úkolů. Ti, co padli za císaře pána nebo podlehli následkům zranění či nemoci v lazaretu, leží na mnoha místech.
Pomník v místě, kde při nehodě vrtulníku zahynuli příslušníci mise SFOR v roce 1998, Stipaniči, Bosna a Herzegovina, foto: Ministerstvo obrany
"Na východní frontě to byla zejména Halič, dnešní Polsko a Ukrajina. Potom fronta proti Srbsku, tak také padla spousta Čech. I když raději nebudeme říkat Čechů, protože my se chceme starat i o ty vojáky německé národnosti, kteří pocházeli z území dnešní České republiky. A jde také o italskou frontu, kde mnozí naši vojáci bojovali velice hrdinně proti Italům."
Na mapě válečných hrobů najdeme mrtvé z válek, které dávno vnímáme jako historii, ale i hroby a pietní místa z doby nedávné. Na území Bosny a Hercegoviny zahynuli v roce 1998 tři příslušníci mise SFOR. Na místě nehody vrtulníku stojí pomník. A není to bohužel jediný případ z doby, která do minulosti ještě dlouho patřit nebude.
Osm našich padlých z 23.1.1920 odpočívá v hrobě v Charbinu, Čína, foto: Ministerstvo obrany ČR
Je těžké, nebo spíše nemožné, vybrat mezi válečnými hroby, hřbitovy a pietními místy jedno, které by se výrazně vymykalo. Všechna mají svůj specifický příběh, všechna vypovídají o nelehkých osudech těch, kteří nenašli poslední odpočinek v rodné zemi, ve vlasti svých předků.
"Řekněme, že takový bývalý vojenský posádkový hřbitov v Užhorodu je velmi zajímavé místo. Byl to československý posádkový hřbitov v období mezi válkami. Byli tam pohřbeni i legionáři, kteří bojovali v první polovině roku 1919 proti Maďarům. Ještě předtím sloužil jako pohřebiště vojáků, kteří padli nebo zemřeli na zranění v průběhu I. světové války, takže je tam před 1000 pohřbených vojáků z různých zemí válčících stran. Pak jsou tam pohřbeni vojáci, kteří bojovali opět na konci 30. let proti Maďarům a mezi válkami sloužil jako posádkový hřbitov pro naše zemřelé vojáky. V té době evidujeme v Užhorodu hodně sebevražd i mezi našimi vojáky a hodně vojáků i jejich rodinných příslušníků tam zemřelo na různé nemoci."
Na místech, o kterých už byla řeč, by člověk válečné hroby obětí z českých zemí předpokládal. Pavel Filipek ale má v kanceláři složky s názvy zemí, kde by člověk takový hrob nečekal a ani si nevybavuje, že by se někdy Češi účastnili nějakého válečného konfliktu v zemi, která je na nich nadepsána. Jako třeba Čína.
Válečné hroby ve Vladivostoku, Rusko, foto: Ministerstvo obrany ČR
"To vám zase můžu ukázat na mapě lokalit válečných hrobů. Vidíme, že v Číně máme válečný hrob zde, to je v Charbinu. Tehdy se přesunovali do Vladivostoku a Charbin je správní centrum Mandžurie a tudy vedla Transsibiřská magistrála. Ruskové tehdy měli to území pronajato, byla to nejkratší spojnice mezi ruskou Sibiří a Vladivostokem. Mnoho našich vojáků tam zemřelo, ale velké boje tam neprobíhaly, tam zejména zemřeli na nemoci nebo v důsledku zranění. Tento pomník tam byl odhalen v roce 1937, dnes tam už není nic. Opět se ale snažíme ten pomník obnovit, ale zatím ta jednání nevedla nikam."
Čínská strana se na tom nechce nijak podílet?
"Čínská strana zatím naléhání našich představitelů na zastupitelském úřadě nevěnuje pozornost."
Vladivostocké pietní místo po opravě hrobů i centrálního pomníku, Rusko|Foto: archiv Ministerstva obrany ČR
Asi jste z řeči Pavla Filipka pochopili, že muži, kteří jsou na území Číny pohřbeni, byli československými legionáři. Ostatně na ně narazíme v našem vyprávění nejčastěji. Jejich hroby jsou doslova rozesety po velké části světa. Odpočívají samozřejmě v Itálii a Francii, kde československé legie působily a samozřejmě v Rusku - nicméně nejen tam. Ti legionáři, kterým se říkalo ruští, se při své anabázi dostali na různá místa světa, odkud se už mnozí z nich do vysněné republiky, za kterou bojovali, nikdy nevrátili. Začněme ale tam, kde jich je pohřbených nejvíce. V Rusku, kde se díky dobré spolupráci s místními úřady podařilo obnovit řadu legionářských hřbitovů. Nejde to ale vždy lehce a místní to také pokaždé nevítají.
"V Rusku se pořád ještě setkáváme s tou starou ideologií, a naši legionáři jsou tak ve škatulce kontrarevolucionářů, kteří bojovali proti Rudé armádě. Je to ale případ od případu. Vždycky to vyplývá z toho, že jde o neznalost, nezájem, případně narazíme na nějaké osobní nebo skupinové zájmy, které ovlivňují vztah člověka k historii. Mám takový pocit, že se teď k tomu ještě přidává jedna věc. Mám pocit, že jak dochází ke změně náhledu na Kolčaka a jeho vojáky, kteří páchali dosti velká zvěrstva na Sibiři a naši vojáci to tehdy odsuzovali a nechtěli s tím mít nic společného, kromě Gajdy a jeho velitelského sboru. Mám takový pocit, že dneska se občas někdo snaží ty přehmaty a hrůzy, co tam kolčakovci páchali, házet na ty Čechy."
Cimitario Militare Austroungarico, Citadella, Itálie, foto: Ministerstvo obrany ČR
Ale třeba v Itálii nebo ve Francii s tím problém nemají?
"V Itálii se setkáváme s tím, že na většině míst, kde se dochovaly pomníky legionářů, jsou legionáři v úctě. Scházejí se u nich i místní obyvatelé bez nás. Téměř každý rok jezdí do oblasti Lago di garda obec legionářská s naší pomocí a účastní se tam pietních aktů. Scházejí se na nich i právě ti alpiníci, jak si tam ti veteráni říkají a rádi se toho účastní. Tam je ten vztah velice dobrý."
A ve Francii?
"Byli jsme teď ve Francii u příležitosti 100. výročí přísahy Roty Nazdar v Bayonne a formování roty v Paříži. Opět jsme zažili velice pěkné přijetí na všech stranách."
Hrob Josefa Šotoly v Nassau, Bahamy, foto: Ministerstvo obrany ČR
Někteří z padlých legionářů zemřeli také až poté, co opustili území Ruska. Na mapě válečných hrobů tak narazíme i na to, že byli pohřbeni do moře. Hrobem se tak pro několik vojáků stalo Arabské moře, podlehli nemoci v době, kdy už více než rok existovalo Československo. Velicí důstojník zanechal i přesné souřadnice místa, kde byli pohřbeni, a tak mohou mít po letech na mapě válečných hrobů alespoň symbolický pomník. České válečné hroby najdeme ale také v Africe, v Kanadě, Panamě nebo na Bahamách, kde např. v roce 1943 zemřel při cvičném letu Josef Šotola, rodák od Nového Města nad Metují.
Vojáci ale nemuseli zemřít jen v boji, následkem zranění nebo nemoci. Především v I. světové válce mohli být také popraveni, byl to například často případ legionářů v Itálii.
Pomník padlým a hroby čs. legionářu na Olšanském hřbitově v Praze, ČR, foto: Kristýna Maková
"V Itálii byli všichni popravení vojáci exhumováni a převezeni do Prahy, kde jsou pohřbeni na Olšanském hřbitově. Když tam vstoupíte, tak vpravo je vojenské pohřebiště a jemu dominuje pomník legionářům a tam jsou pohřbeni právě tito legionáři. Na další popravené se můžeme zase podívat do evidence válečných hrobů, je to velice dobrá pomůcka. Podíváme se do Polska, protože boje našich legionářů začaly v dnešním Polsku, v Haliči, kde proti sobě stála vojska ruských armád a Rakousko-Uherska a Německa. Podíváme se do Tarnówa, kde bylo tehdy sídlo velitelství České družiny. Družina byla rozdělena a její čety a půlroty byly přiděleny k divizím a plukům ruských armád. Působili jako průzkumníci, tlumočníci, brali zajatce, a někteří dokonce byli posláni na hloubkový průzkum do Čech a do Švýcarska, aby informovali o činnosti družiny vůdce odboje.
Tarnów, Polsko, místo posledního odpočinku Antonína Grmely a Josefa Müllera, foto: Ministerstvo obrany ČR
Podíváme se tedy do Tarnówa, kde jsme v roce 2012 odhalili desku, kterou tady vidíte. Je věnována všem vojákům, kteří v řadách České družiny padli na dnešním území Polska. Máme tady dva vojáky: Antonína Grmelu a Josefa Müllera. Ti byli právě zachyceni rakousko-uherskou armádou, odsouzeni a popraveni ve Wadowicích."
Válečný hrob popraveného rakousko-uherského vojáka najdeme také v chorvatské Pule, námořník František Koucký zde byl zastřelen v květnu roku 1918. Místo svého posledního odpočinku sdílí s druhem stejného osudu, s Ljubomírem Krausem. Nápis na jejich památníku říká, že se "vzbouřili proti Rakousko-Uhersku a hrdinně vytrvali v odboji." Pomník v srbském Čačaku, byť ne jmenovitě, připomíná i Josefa Svobodu, staršího bratra pozdějšího prezidenta a také legionáře Ludvíka. Josef Svoboda nepřežil krutý tělesný trest. Během něj zemřel a byl pohřben do hromadného hrobu.
Hrob Františka Kouckého a Ljubomíra Krause v chorvatské Pule, foto: Ministerstvo obrany ČR
Bitva u Zborova, o které zpíval Karel Hašler, je jednou z nejslavnějších "českých" bitev I. světové války. Odehrála se na začátku července 1917 a proslavila se v ní Československá brigáda. Pro mnoho z těch, kteří v ní bojovali, byla bohužel bitvou poslední. V publikaci věnované zborovské bitvě, kterou před lety vydalo ministerstvo obrany, se dočteme, že dne 4.července 1917 byl vztyčen nad vesnicí Cecová prostý dřevěný kříž. Toho dne zde bylo pohřbeno 167 dobrovolníků československé brigády. Za pět let byl původní kříž odstraněn a nahrazen novým. Tady narážíme na další prvek péče o válečné hroby, obnovování pomníků, které už kdysi na místě stály. Některé z nich byly doslova monumentálními uměleckými díly s patrnými vlivy secese. Mezi legionáři totiž byli architekti, umělci nebo kameníci. Jak se ale takový pomník obnovuje? Zkusí se najít ten starý? Udělá úplně jiný nebo se dodrží styl toho původního?
Pietní místo v Čeljabinsku, Rusko, foto: Ministerstvo obrany ČR
"Podoba mnohých pomníků se dochovala v archivech. Můžeme to zase ukázat na příkladu. V Rusku jsme obnovovali v roce 2012 pomník v Čeljabinsku, tak se na něj podíváme. Tady vidíte původní pomník, který druhové padlých vybudovali v Čeljabinsku. Bylo tam totiž v letech 1918-19 velitelství armádního sboru. Bylo tam velké pohřebiště a existovaly i plány, že by se tam mohl postavit celý československý hřbitov. Vidíte centrální pomník, který je padlým věnován, tuším, že jich tam dnes evidujeme 262. Na místě toho pohřebiště dnes stojí činžovní domy, takže jsme pro výstavbu zvolili místo poblíž. Většinou se snažíme, aby to bylo poblíž toho původního pohřebiště a pokud to nelze, tak třeba u nádraží. Tady na té fotce vidíte, že je tady budova starého nádraží v Čeljabinsku. Silueta toho hlavního památníku je v té podobě, jaký byl ten původní a na druhé straně je silueta toho starého pomníku i s nápisy v češtině a ruštině, jak tam byly kdysi vyvedeny. Navíc jsme tam přidali ty vláčky, jak vidíte, na nich jsou vytesána jména těch padlých vojáků. Máme snahu připomínat ty vojáky, pokud to víme, tak jmenovitě."
Ostatky zemřelých čs. legionářů byly v r. 1999 zpopelněny a převezeny na hřbitov Fuchu, Tokio, Japonsko, foto: Ministerstvo obrany ČR
V současné době se chystá třeba výstavba pomníku v Tokiu. Půjde opět o pomník legionářům, kteří zemřeli v japonských nemocnicích. Ten původní byl zničen při zemětřesení, při výstavbě nového bude zachována symbolika kříže, nicméně návrh vychází i z japonských motivů. Na své obnovení také ještě stále čekají pomníky na Sibiři. A před ministerstvem obrany leží i další úkol. Rádi by zvýšili počty evidovaných rakousko-uherských vojáků z území dnešní České republiky.
Miroslav Ivanov, Martova pole, foto: XYZ
Vojáky z českých zemí jejich osud přivedl leckdy na místa, na která by se bez válečného konfliktu, který se jim stal osudným, nikdy nedostali. Do vzdálených zemí, do té doby známých snad jen z hodin zeměpisu, do pouště i na moře. Sedláci a řemeslníci i intelektuálové se chopili zbraní a stali se z nich hrdinové, oběti nebo často obojí.
"Jejich kosti beznadějně trouchnivějí tady i tam. Historik napíše: byli stateční…jiný poznamená, že je zachvátila „šlechetná šílenost." Nebo furiantské gesto, touha být čestný…," míní Miroslav Ivanov, ale jeho výčet zdaleka není úplný. Nicméně ať už za jednáním vojáků stála povinnost nebo ideály, ať už bojovali za věci spravedlivé nebo naopak, jejich hroby si zaslouží úctu.
