Česká republika si v tomto týdnu připomněla 130. výročí narození druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Jeho památku uctili při pietních aktech významné osobnosti veřejného života. Osobnost „prezidenta Budovatele“ ale zůstává pro laiky i odborníky sporná. Na přetřes se dostávají jeho osobní vlastnosti i politické kroky. Nejčastěji se diskutuje o jeho roli v době mnichovských událostí, poválečného odsunu německého obyvatelstva a přiklonění se k sovětskému bloku. Právě i o tom posledním bodu debatovali v pořadu Tomáše Pavlíčka historik Jiří Pernes a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík.
Edvard Beneš a J.V. Stalin
Roku 1943 navštívil Beneš Moskvu, kde také spoluvyjednal smlouvu, podepsanou za ČSR velvyslancem Zdeňkem Fierlingerem 12. května 1943. V této souvislosti se Benešovi vytýká, že nás tím dostal jednoznačně do sovětské sféry vlivu. Slovo má nejprve Jiří Pernes.
/Pernes/ "Já si myslím, že to tak skutečně je. Odkazuje to na to, co jsem říkal o klíčové roli Mnichova v jeho životě. Trpěl mnichovským syndromem a potřebou odčinit, co se v osmatřicátém roce stalo. Beneš měl takovou zvláštní povahu, že svým nepřátelům neodpouštěl a nezapomínal. Platilo to nejen v mezilidských vztazích, ale také ve vztahu ke spojencům na západě, kteří jej v roce 1938 zradili. Hledal za ně náhradu a našel ji v Sovětském svazu a byl přesvědčen o tom, že to je to správné řešení."
Bylo to přehnané? Benešovi se vytýkalo, že vložil osud samostatnosti Československa jednoznačně do rukou Stalina. Byla to chyba?
Edvard Beneš, foto: Library of Congress
/Kuklík/"Myslím, že je problém i v tom, jak se na tu pozici Beneše a exilové vlády v roce 1943 díváme. Bylo zmíněno, že to samozřejmě souvisí s Mnichovem, pokud ale bylo politikou Beneše obnovit Československo a obnovit jej v předmnichovských hranicích, tak je jisté, že hledá spojence pro prosazení tohoto cíle. Je zřejmé, že z jednání, která vedl v Británii od roku 1940, bylo vidět, že ochota Británie vázat se ve střední Evropě k obnově Československa je menší než byl v roce 1943 ten Stalinův slib. Myslím si ale, že Beneše mělo více varovat to, jakým způsobem a jak cynicky Sovětský svaz jedná. Vezměme to od roku 1939, nejdříve podepíše pakt s Německem, rozdělí si Polsko, poté úplně otočí svou politiku po napadení SSSR Německem v roce 1941. Ty důsledky změny toho sovětského postoje Beneš využil. Jeho politikou ale nebylo jen orientovat se na Sovětský svaz, to bychom mu křivdili. Jeho koncepcí bylo vyvažovat ty velmoci, nicméně viděl, že ze strany Spojených států a Británie je vztah ke střední Evropě přece jen rezervovanější, k myšlence Československa zvlášť. Naopak Sovětský svaz nemá problém politiku obměnit a stát se spojencem."
Ta orientace je samozřejmá. Většinou se říkalo, že když se před časem zklamal na Západě, šel na Východ. Nicméně jde o tu míru podřízenosti vůči SSSR. Mohl Beneš jednat obezřetněji? Pokud vím, tak ani Západ nechtěl Benešovi dovolit tak brzy podepsat smlouvu se Sověty.
Historik Jiří Pernes, foto: Šárka Ševčíková / Český rozhlas
/Pernes/ "Mohl samozřejmě jednat umírněněji, ale po bitvě jsme každý generál. On to nemohl vědět, nehledě na to, že Sovětský svaz se choval mnohem vstřícněji k obnově Československa v předmnichovských hranicích než západní velmoci. Beneš toho pak využíval jako jistého tlaku na britskou vládu. A také Stalin se k němu choval velkoryse, vstřícně. Já vidím ale jako hlavní problém v tom, že ten zahraničně-politický problém se promítal i do vnitřní politiky. Už v té době měl Beneš jakousi vizi, jak to bude vypadat v poválečném Československu a právě ta orientace na SSSR s sebou nesla i úzkou spolupráci s komunistickou stranou Československa. Komunisté tehdy v Moskvě utvořili druhé centrum, tak byla druhým pólem zahraničního odboje a Beneš se na ně orientoval víc, než bylo zdrávo. Toto si myslím, že byla chyba. Tady měl o těch věcech víc přemýšlet."
