Před 75 lety naposledy vydechl druhý československý prezident Edvard Beneš
Zemřel 3. září 1948 ve své milované vile v Sezimově Ústí. Asi žádný politik naší země za celé 20. století nebyl vystaven tak osudovým zvratům a tak stresovým situacím jako Beneš.
V roce 1918 pomáhal zakládat republiku. 28. října 1918 Beneš jako představitel zahraničního odboje jednal v Ženevě s domácími politiky o budoucnosti nového státu a po dohodě s nimi se stal prvním ministrem zahraničí nového státu.
Edvard Beneš stál u zrodu Společnosti národů a jako její místopředseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru a předseda (1935) prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. S poválečnou evropskou velmocí Francií uzavřel spojeneckou smlouvu (1924) a již předtím, v letech 1920-22, smlouvami s Jugoslávií a Rumunskem vytvářel obranný systém Malé dohody. Byl uznávaným účastníkem významných mezinárodních konferencí (například Janov 1922, Locarno 1925, Haag 1930, Lausanne 1932) a měl rozsáhlé mezinárodně politické znalosti a styky. Jeho doménou byla sice zahraniční politika, hrál však i významnou vnitropolitickou roli.
V letech 1919-26 a 1929-35 byl poslancem Národního shromáždění, v letech 1921-22 premiérem. Po abdikaci prezidenta T. G. Masaryka byl 18. 12. 1935 zvolen hlavou čs. státu. V této roli čelil dějinným zvratům v roce 1938 a 1948. Právě tyto okamžiky mu historici dodnes vyčítají a role Edvarda Beneše v československých dějinách je stále neuzavřenou kapitolou. V roce 1938 jsme se podrobili Mnichovskému diktátu, ztratili jsme pohraničí, mobilizovaná armáda se musela stáhnout. Mnichov znamenal pro Beneše stejně jako pro jeho české spoluobčany trauma a touhou odčinit jej byl přímo posedlý. Po Mnichově se intenzivně zabýval otázkou Němců v Čechách Po triumfálním příjezdu do Prahy 16. 5. 1945 začal Beneš svými dekrety uskutečňovat záměr "revoluci nacionální spojit s revolucí hospodářskou". 28. 10. 1945 byl potvrzen v úřadě a 19. 6. 1946 znovu zvolen prezidentem. Až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát "mostem" mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Benešovu víru v demokratizaci SSSR a KSČ vyvrátil únor 1948. Půl roku po otřesných únorových událostech v roce 1948 zemřel. Nezesnul náhodou, byl velmi nemocný a právě cévní choroba ve spojení s Gottwaldovou neurvalostí a cynismem přivedly někdejšího spoluzakladatele samostatného čs. státu na smrtelné lože.
