Stonožková škola ve Spáleném Poříčí pomáhá potřebným dětem už 22 let
Hnutí "Na vlastních nohou - Stonožka" funguje jako dobrovolná humanitární a mírová organizace, kde děti pomáhají jiným dětem. Po svém návratu z norské emigrace ji v roce 1990 založila Češka Běla Gran Jensen. Školáci prodávají vlastnoruční výrobky nebo pořádají kulturní akce a výtěžek posílají na konto organizace. Peníze následně putují českým dětem, nebo třeba do válkou zmítaného Afghánistánu. Hnutí jenom v České republice sdružuje desítky škol. Jednou z nich je základní škola ve Spáleném Poříčí na Plzeňsku, kam Běla Gran Jensen nedávno zavítala.
„Nejdříve to byla přáníčka, pak to byly příspěvky do různých knížek. Pak jsme polupracovali s dětskou psychiatrickou léčebnou v Opařanech a tak vlastně jsme se potom dostali ke Stonožkovým týdnům a ten výtěžek posíláme na konto Stonožky. Část těch peněz vždycky dáváme do Opařan a ta druhá část jde na ty nejpotřebnější děti, kde se něco děje.“
Hnutí Stonožka má pro žáky ze Spáleného Poříčí velký význam. Sami přicházejí s novými nápady jak na Stonožku přispívat co nejvíce peněz. Zajímalo mně, co pro ně znamená učit se ve stonožkové škole. Odpovídá jedenáctiletý Standa, dvanáctiletá Gábina a stejně starý Vašek.
„Pro mě to znamená to, že tu mám hodně kamarádů, že si můžu vyrobit svoje výrobky, dát je na Stonožku, pomoci jiným dětem. A taky když přijede paní Běla Gran Jensen, tak ukázat jí všechno, co na té škole máme.“
„Je to hodně dobrý pocit, že můžeme pomoct, že my jim pošleme ty peníze, oni si za to můžou něco koupit, protože mají málo peněz, nemají co jíst.“„Určitě dál budu pomáhat hlavně pro chudé země. A pro děti, které potřebují pomoc.“
Do hnutí Stonožka patří ve Spáleném Poříčí a okolí asi 300 dětí včetně předškoláků. V aktivitách hodlají všichni pokračovat i v dalším Stonožkovém týdnu před velikonocemi. Ředitel školy Jiří Šeffl také oceňuje dobrou práci Armády České republiky i zpětnou vazbu o tom, kde končí vybrané peníze.
„Mnohokrát jsme tady měli vojáky, kteří působili například v Afghánistánu, převáželi tam věci a pomáhali tam třeba stavět školy. Potom ti vojáci se tady zastavili na besedě a vyprávěli dětem, jak to tam vypadá, pouštěli jim fotografie a videa a děti opravdu mohly vidět, kam přijdou jejich příspěvky. Ať už v konkrétní podobě, třeba pastelky, nebo peníze, kde to opravdu skončí u těch dětí zase.“
Hnutí navázalo kontakt s armádou před dvanácti lety. Spolupráce začala dodávkou čtyř sanitek na Balkán a postupně se přidalo mnoho dalších aktivit, jako například rekonstrukce škol, dětských hřišť nebo vybavení nemocnic. Čeští vojáci také zajišťují veškerou logistiku. Zakladatelka hnutí připomíná ještě jednu zásadní věc, které Stonožka ve spojení s Armádou České republiky dosáhla.
„Afghánské maminky se umí letos poprvé podepsat. Některé z nich už umí trochu psát a číst. Já věřím jenom na vzdělání. Já myslím, že jediná naděje, že ti lidé sami se naučí číst a psát a že potom s tím něco udělají. Je trochu škoda, že vlastně tento národ nedoceňuje, co všechno dokáže Armáda České republiky. Mají nejlepší jméno, a čeští vojáci jsou ti, kteří se nevracejí v rakvích.“Kromě české armády hrají ve stonožkovém hnutí významnou roli samotné školy a učitelé. Běla Gran Jensen považuje naše pedagogy za jedny z nejlepších na světě. Pro organizaci však dobrovolně pracují nejen čeští kantoři. Hnutí svou misi rozšířilo také na Slovensko, do Norska, Polska a do Kanady. Čím jsou tyto školy výjimečné a co si Běla Gran Jensen přeje pro Stonožku do budoucna?
„Stonožková škola se vyznačuje tím, že prakticky v některých z nich nemáte například vůbec šikanu. Děti vědí, že jsou důležité, že oni zachraňují lidské životy. A můj největší sen je, že by jednou Armáda České republiky mohla učit, jak se zachází s lidmi, které ponížila válka. A myslím, že by ten svět byl úplně jiný.“