Jaroslav Seifert v hledáčku Státní bezpečnosti

Státní bezpečnost za komunistického režimu byla téměř všemocným orgánem. Její pozornost si zasloužil i jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu - Jaroslav Seifert. Čelil sledování mnoho let a kontaktům s tajnou policií se nevyhnula ani Seifertova rodina. To vše se dozvídáme z obsáhlého svazku, který si StB o sledování vedla a který v současné době prozkoumávají historikové. Jedním z nich je Rudolf Vévoda z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jaroslav Seifert|Foto: APF Český rozhlas

Kdy se dostal Jaroslav Seifert do hledáčku tajné policie?

"Existuje svazek s krycím jménem "Lípa", který má dvě hlavní součásti. První součást pochází z 50. let, první svazek byl založen v roce 1954. Tato část ale zachycuje i materiály staršího data. Nejstarší dokumenty jsou z roku 1950, to jsou ovšem výpisy. V 60. letech a překvapivě i v té dynamické bouřlivé době na začátku normalizace, na přelomu 60. a 70. let není známo, že by Státní bezpečnost Jaroslava Seiferta sledovala a zabývala se jím. Další takové množství materiálu pochází z druhé části toho svazku, tedy z období po roce 1977 po Chartě a vrcholí kolem roku 1984 a 1985, kdy státní moc a zejména Státní bezpečnost se vyrovnávaly se skutečností, že Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu za literaturu. Svazek končí někdy v září 1986, čili překvapivě až půl roku po Seifertově smrti byl archivován a také přefocen na microfish."

Jak probíhalo sledování Jaroslava Seiferta, kolik lidí se na tom zhruba podílelo?

Souhlas s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977 podepsaný Jaroslavem Seifertem, foto: archiv Ministerstva vnitra

"Sledování mělo různou podobu, ale taková nejtypičtější jsou agenturní zprávy od různého typu spolupracovníků. Byli tam kandidáti tajné spolupráce, agenti. Zčásti se mi jména podařilo dešifrovat, zčásti ještě nikoli, protože krycí jména byla volena tak, že se vyskytují třeba v několika stovkách. Pokud jde o odposlechy - k tomu nenašel dokumentaci. Ten svazek má zhruba 1500 stránek, je velmi obsáhlý. Další možností byly výslechy, ale u Jaroslava Seiferta toho nebylo využíváno, spíše potom u jeho dcery. V roce 1977 se účastnila pohřbu profesora Patočky, dokonce byla jednou z organizátorek toho pohřbu, tak vím, že tam pro ni přijeli estébáci, ale stěžovali si, že reagovala velmi bouřlivě, velmi dramaticky a nechtěla s nimi jít. Čili oni měli s rodinou Seifertových jednak zkušenost, že předvolání a předvedení k výslechům prožívají velmi bouřlivě, a potom - přece jenom to bylo trochu riskantní vzhledem k postavení Jaroslava Seiferta coby veřejně známé osobnosti. Velkou většinu dokumentů tvoří agenturní zprávy od různých zdrojů, které jsou věnované různým oblastem života - s kým se Jaroslav Seifert stýkal, jaký je jeho vztah k exilu, k československé opozici, jaké jsou jeho rodinné poměry a tak dále."

Pomohly nám dokumenty získat některé informace, které bychom bez těchto záznamů o Seifertově životě neměli?

"Domnívám se, že to jenom prohlubuje obraz, který byl známý. Protože přece jenom v případě Seiferta nešlo o neznámého člověka, šlo o básníka známého v celé společnosti. Publikoval i nebásnické a neveršované útvary v denním tisku, takže ty materiály StB bych řekl, že dokreslují určité detaily, ale někdy i ty detaily jsou poměrně podstatné. Lze z toho vyčíst například skutečnost, že už od roku 1978 Státní bezpečnost disponovala informací o tom, že se v exilových kruzích uvažuje o navržení Jaroslava Seiferta na Nobelovu cenu za literaturu. To je skutečnost, která je překvapivá především z hlediska faktu, jak tu státní moc - a nemyslím jenom StB - ale i komunistickou stranu, její vedení a ministerstvo kultury zastihla zpráva o udělení Nobelovy ceny nepřipravené a jak s tou informací nebo s tou skutečností nebyli schopni pracovat ve svůj prospěch. Určité životopisné detaily tedy ano, ale zásadní revizi Seifertova života materiály nepřinášejí."

Jana Seifertová, foto: Jan Sklenář / Český rozhlas

Jeho dcera Jana Seifertová hovořila o tom, že vůbec netušila, že byli odposloucháváni a sledováni. Myslíte si, že to nevěděl ani sám Seifert za svého života?

"Těžko říci. Nevím o tom, že by někde bylo doloženo, že by s ním někdo z jeho okolí na toto téma mluvil. Pravda je, že určitou zkušenost s fungováním represivního aparátu měl už od konce 40. let, kdy došlo ke známé aféře, kdy v úzkém kruhu známých ve vinárně pronesl nelichotivá slova na adresu sovětských občanů. Konkrétně pravil, že je mu bližší francouzský básník, když zvrací, než sovětský básník, když zpívá. Přestože to bylo proneseno v úzkém kruhu literátů a lidí, které považoval za své přátele, tak informací o výroku disponovala, jak jsme se dozvěděli, nejen komunistická strana, ale i Státní bezpečnost. Jaroslav Seifert samozřejmě pocítil, že ta záležitost se projednávala na různých fórech, takže tušil nebo předpokládal, že je nějakým způsobem sledován. Spekuloval bych, kdybych se domýšlel jakou měl představu o rozsahu a konkrétních metodách zájmu StB."

Zmínil jste, že jeho sledování vrcholilo při získání Nobelovy ceny. Mohl byste popsat, jakou sílu v těchto exponovaných letech to sledování mělo?

Nobelova cena

"Šlo o intenzivní sbírání a shromažďování zpráv z různých agenturních zdrojů. Jako historikové úplně nevíme, zda skutečně ty dokumenty jsou tím, čím se tváří být. Tváří se, že jsou agenturní zprávou nějakého spolupracovníka, někdy se ale mohlo stát, že i informace získané telefonním odposlechem z určitých důvodů maskovali jako agenturní zprávy. Šlo tam vlastně o zjišťování vztahu k jeho okolí, s tím, že byly určité cíle. Ty cíle je možné v případě Seifertova svazku vysledovat spíše druhotně. Nenašel jsem tam rozkaz nebo konkrétní směrnici, co je cílem toho sledování. Člověk to druhotně odvozuje a ukazuje se, že smyslem bylo do určité míry ovlivnit - a troufl bych říci i poškodit - rodinné vztahy, a dále potom oslabit jeho důvěru k představitelům československé opozice včetně nezávislých spisovatelů a nezávislého vydavatelství Petlice, kde Seifert od roku 1974 publikoval, a také k Chartě. Potom, což bylo hodně důležité právě po Nobelově ceně, oslabit jeho důvěru k představitelům československého exilu. Důležitá akce se rozehrávala o autorská práva. Zde je třeba říci, že Státní bezpečnost v této záležitosti byla do určité míry úspěšná, když se jí podařilo starého, nemocného a zmateného Jaroslava Seiferta pod léky přesvědčit k tomu, aby vypověděl autorská práva, která předtím udělil exilovému vydavateli Františku Janouchovi. Převedl je na agenturu Dilia, která potom tím operovala a snažila se monopolizovat vydávání Seifertových děl v zahraničí."

---

Příspěvek jsme poprvé vysílali 25. února 2012, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.