Londýnské medailové žně
O středy do neděle jedno zlato, tři stříbra a jeden bronz - to jsou medailové výsledky českých sportovců na 30. Letních olympijských hrách v Londýně. Úroda pěkná, a to je ještě týden největšího svátku sportu před námi. Snad nejpotěšitelnější je skutečnost, že mezi medailisty nejsou jen stálice českého sportu, ale také závodníci, od nichž se to až tak nečekalo.
"Hlavně jsem rád, že lidé, kteří mě přijeli podpořit, si to užívali. Tímto bych jim chtěl strašně poděkovat, protože pro mně je možná medaile důležitá, ale spíš je pro mně důležitější to, že ti lidé se mým ježděním baví a jsou rádi za to, že člověk jako já ten sport dělá."
"Myslím si, že ve finále to bude hodně vyrovnané. Samozřejmě jsem rád, že jsem si formu ověřil, že ji mám. Uvidíme, teď už je to otevřená hra, kdo se lépe vyspí, kdo to zvládne psychicky, protože je to tady hodně náročné."
Český olympionik po dojezdu přiznal, že jeho kamarád z Nového Zélandu si vítězství zasloužil. V cíli je dělilo půl druhé sekundy:
"Když nebudu první, budu vždy nespokojený, ale jsem šťastný za to, že jsem vyválčil stříbrnou medaili, protože Novozélanďan byl dnes lepší a bylo to výrazně vidět. Nebyl to souboj o desetinky, ale byl tam rozdíl lodi a bylo to jasné. Kdyby to byly dvě desetiny, tak je to 30-40 centimetrů, takhle to je 5-6 metrů a to je vidět. Byl dnes lepší a to musím uznat. Já jsem chtěl Novozélanďanovi poodjet, abych se držel před ním a trochu ho potrápil, za kilometrem mě sjel a jeli jsme dlouhou dobu vedle sebe a asi 600 metrů před cílem do toho šlápl, já taky, ale poslední pětistovku jsem si protrpěl, protože už jsem neměl moc sil a byl jsem rád, že i když jsem zkoušel závěr, co to šlo, tak on to držel a rozdíl mezi námi se nezmenšoval ani nezvětšoval."
"No, je to paráda, je to prostě úžasné, ještě to prožívám. Bylo vidět, že to Adélce dneska sedí, měla dvě velké chyby, ale nebyla sama. Ve finále se prostě chyby dělají a hrozně se cení to, že to vydržela do konce, že přesto, že dala takovou ošklivou osmičku, tak se nesesypala. Dojela to jako šampión a zaslouží si to."
Jak skvěle střílela, tak byla Adéla Sýkorová po svém úspěchu skoupá na slovo. Novináři z ní doslova páčili každé slovo. Byla stručná, ale nutno přiznat, že mnohdy docela vtipná. Na otázku, zda nebyla nervózní a co Adéla večeřela, odpověděla:
"No, nervózní jsem byla trošku, ale my jsme byli s kamarády tady v Českém domě. Dala jsem si pivo a bylo to dobré."
Stejně pohotová i humorná byla odpověď na otázku, čím ji střelecká hala, v níž získala olympijský bronz, tak vyhovuje?
"No, já nevím, čím mi vyhovuje. Možná tím, že se zbourá za chvilku."
"Sama jsem byla překvapená, protože jsme si dohodli taktiku rozjet první pětistovku. Vzpomněla jsem si na loňské mistrovství světa, kde jsem jela hodně vzadu, a tak jsem nechtěla být takto pozadu. Trošku jsem to rozjela, abych holkám stačila a nemusela potom moc finišovat. Sama jsem pak byla překvapená, že jsem tak moc vepředu. Na kilometru to byl velký náskok a slyšela jsem trenéra, jak na mně něco křičí. Tak jsem si řekla: Aha, jsme zpátky v Pekingu, kde jsem měla obrovský náskok, tak asi křičí, ať trošku zpomalím, aby mi nedošly síly. Tak jsem trošičku povolila, ale pořád jsem se snažila posouvat dál a dál. Ke konci mi už ale opravdu docházely síly, posledních 300 metrů jsem sotva dojížděla a viděla jsem, jak se zkracuje ten náskok. Byla jsem ráda, že jsem dojela první."
"Snažili jsme se co nejvíc utajit to zranění, protože jsem nechtěla dát soupeřkám nějakou psychickou výhodu nade mnou. Snažili jsme se dělat, že se jako nic neděje, ale samozřejmě to stejně trošičku prosáklo. Staral se o mně úžasně Pavel Kolář, dojížděl sem na kanál, a v hloubi duše jsem tak trošičku tušila, že bych mohla jet dobře, protože se o mně staral opravdový specialista a další dva fyzioterapeuti. Říkala jsem si, že to musí dobře dopadnout. Všichni se mi věnovali, a za to jim patří velké poděkování. K tomu obrovská podpora z domova, od kamarádů, rodičů, kteří o tom věděli, od veslařů z Čech, kteří mi psali úžasné zprávy, podporovali mi. Myslí, že to mě také hodně psychicky pomohlo, drželo mě to nad vodou. Byly to úžasné zprávy! Když jsem jich část četla trenérovi, tak se rozbrečel dojetím. Prostě to bylo super. Myslím, že bez těch fanoušků, bez toho zázemí bych to asi sama nedokázala."
V neděli pak tenistky Andrea Hlaváčková s Lucii Hradeckou medailovou sbírku doplnily druhým stříbrem, když sestrám Sereně a Venus Williamsovým z USA ve finále čtyřhry podlehly dvakrát 4:6.
"Někdo nám řekl, že prý ta stříbrná má větší cenu než ta zlatá. Ale mě se víc líbila ta zlatá. Včera jsem ji viděla naživo poprvé a říkala jsem Lucce: No tak, musíme ji dostat, ale bohužel, byly moc dobré."
Před námi je poslední týden 30. Letních olympijských her v Londýně. Jaký bude pro české barvy? Přinese například v lehké atletice nějaké výrazné úspěchy? Na to si odpovíme za týden při českých medailových dožínkách.
