Jan Přidal prožil se Sokolem celý život a ve svých 91 letech cvičí na sletu
Už za týden začne jubilejní 15. Všesokolský slet. Do Prahy se na něj letos sjede na deset a půl tisíce cvičenců z celé České republiky i ze zahraničí. Sletu předchází celá řada akcí, které mají připomenout další letošní jubileum této tělovýchovné organizace, 150. výročí jejího vzniku. Jednou z nich je i výstava Pod křídly Sokola, která byla toto pondělí zahájena v Armádním muzeu na pražském Žižkově. Výstava připomíná nejen péči, kterou Sokol od samých počátků věnoval rozvoji tělovýchovy, morálních hodnot a vlastenectví, ale i podíl Sokolů na obraně země v obou světových válkách i v odboji proti komunistické totalitě. Jedním z hostů vernisáže výstavy byl i jednadevadesátiletý Jan Přidal, bývalý dlouholetý starosta Sokolské župy Prostějovské a také poslední žijící člen sokolské odbojové skupiny Jindra, která působila na Moravě v letech nacistické okupace. V dnešních Historických obzorech vzpomíná na téměř celé jedno století strávené v Sokole:
"Ve svých pěti letech. Nás bylo sedm a všichni jsme se postupně zapojili do Sokola. Tatínek byl zakladatelem Sokola u nás. Dal návrh na zbudování Sokolovny. A právě když se sokolovna otvírala, tak v tom roce a v tom dni jsem se narodil."
A kde je ta sokolovna?
"Ve Vřesovicích, okres Prostějov. Je to malá vesnička, pět set obyvatel. Byla tam velká konkurence Sokolům, takzvaná Orelská jednota. A tak jsme se snažili jim nejen konkurovat, ale i vyrovnat a ukázat jim, že Sokol vychovává člověka pro zdraví, pro radost, a že je to hlavně dobrovolná a nezištná činnost. Že vychovává mládež lásce k vlasti a úctě k rodičům. Sokol měl prostě všechno, jenom ho bylo potřeba využít. A to bylo zásluhou buďto tehdejšího učitelstva, anebo z řad rolníků, kteří obětovali čas mimo své práce činnosti sokolské."
Vy jste se narodil ještě za Rakouska - Uherska?
"Ne. V roce 1921, za republiky. A nás bylo v ročníku jednadvacet. To nám pomohlo, že jsme měli k sobě blízko a že jsem je všechny přetáhl do Sokola. Hráli jsme divadlo, pořádali jsme tělocvičné akademie, zájezdy, vycházky. Prostě jsme tím žili. My jsme viděli v Sokole budoucnost národa."
To byla slavná doba Sokola, mezi oběma světovými válkami. Jak jste ale pak se Sokolem prožíval druhou světovou válku?
"To už bylo horší. Druhá světová válka nás právě v té lásce k Sokolu přivedla do sokolského odboje. Já jsem byl nejmladší z bratrů a my jsme se zapojili do sokolské organizace Jindra v roce 1941, úplně v začátcích. A protože jsem byl mladý, předal jsem vedení svým bratrům a věnoval jsem se zásobování rodin Sokolů, kteří byli popraveni a umučeni. Rozesílal jsem jim po celé republice, do Prahy, do Brna, do Olomouce, zásoby potravin. Tzv. dvoukilové balíčky, které byly posílané poštou. Paní poštovská byla tak hodná, že mně je brala na cizí nebo na smyšlené jméno."
Co vám v tu chvíli hrozilo?
"To jsem si ani neuvědomoval. Já jsem to dělal z opravdové lásky a úcty k těm Sokolům."
Podařilo se vám to dělat až do konce války?
"Ne, v roce 1943 byl zatčen bratr Karel, ten nejstarší. A v r. 1944 jsme byli zatčeni my, druzí bratři, Josef a já. Ale před zatčením, protože jsme věděli, že to bude nebezpečné, jsme byli domluveni: aby se alespoň jeden z nás dostal domů, tak že já jako nejmladší budu veškerou činnost svádět na své bratry. A oni že to převezmou. To jsem dělal a velmi se mi tím ulevilo při výslechu. Ale měl jsem konfidenta na cele, kterému jsem to sděloval. Nevěděl jsem, že to prozradí. Byl to spoluvězeň. A on prozradil, co jsem dělal. Tak jsem byl potom předvolaný znovu k výslechu, že jsem nemluvil pravdu a že budu postižený, budu odeslaný k soudu. Já jsem z toho neměl ani tak strach, jako mne spíš mrzelo, že spoluvězeň všechno prozradil. Přesto jsem se bránil a stále jsem to sváděl na své bratry. Ti to taky převzali, a tak jsem se z toho dostal a po výsleších jsem nemusel jít k soudu."
Jak dopadli bratři?
Druhý bratr to taky přežil?
"Oba bratři přežili, jenomže ten prostřední bratr Josef onemocněl. A po návratu domů do dvou let zemřel."
Jak to pak bylo po válce, do roku 1948? To jste obnovili činnost Sokola...
"Ano, my jsme se hned zapojili, hlavně bratr Karel, ten "blázen", který se uzdravil. A pro tu knížku, kterou jsem vydal, jsem získal hodně informací z jeho archívu. Tím jsme vlastně dali dohromady celý moravský odboj Jindra."
Jak jste pak prožíval celé to dlouhé období, kdy byl Sokol zakázán, až do znovuobnovení činnosti?
"Prožíval jsem to velmi těžce. Vůbec jsem se ale nestrachoval, já jsem věřil, že se Sokol obnoví. V naší tělovýchovné jednotě jsem vedl sokolskou jednotu dál. Nikdo nás nekontroloval, stanovy jsme dodržovali a mládež jsme vychovávali po sokolsku. Na spartakiády jsme nejezdili. A v roce 1990 mne napadlo, že obnovíme Sokol, jak byl před rokem 1950. Nemohli jsme ale získat dřívější Sokoly, ty starší, tak jsem se na to dal sám. Objížděl jsem bývalé jednoty a přesvědčoval je, aby přestoupily do Sokola z ČSTV. Přesvědčoval jsem je, že to tehdy bylo nezákonné. Přesvědčili jsme asi třicet jednot v župě, které beze všeho přestoupily. Ale tam, kde zůstali bývalí komunisté, už to nešlo. Nechtělo se jim, nebo se styděli."
A přijedete na slet?
"Budu ještě cvičit! Včera jsme cvičili v Přerově. Mne to udržuje v takové tělesné a duševní kondici. Mám sice kdovíjaké potíže, mně to ale nevadí. Já dosychám jak strom. Je to přeci samozřejmé a zákonité, že tady nemůžu být pořád. Za to, co jsem odvedl pro společnost, budu odcházet s dobrým vnitřním pocitem."
