Olga Sommerová: Božena Němcová je základní kámen mého života
21. ledna to bude právě 150 let, kdy v pouhých dvaačtyřiceti letech zemřela nejvýznamnější česká spisovatelka Božena Němcová. Výročí autorky Babičky a zakladatelky moderní české prózy si v příštích týdnech v kulturní rubrice připomeneme hned několikrát. Na to, co pro ni Božena Němcová znamená, jsme se zeptali nejprve Olgy Sommerové. Filmová dokumentaristka je nejen autorkou snímku Nesmrtelná hvězda Božena Němcová, ale i předsedkyní Společnosti Boženy Němcové.
"Božena je pro mne naprosto nepřekonatelná žena všech století u nás. Pro mne je to vzor, naprosto základní kámen mého života, ke kterému se vztahuji, protože taková kompozice úžasných věcí se málokdy sejde v jedné osobnosti. Geniální spisovatelka, milující matka, krásná a svobodomyslná žena, politická disidentka. A vím určitě, že kdybych se dnes tady s ní mohla sejít, tak se se mnou bude bavit v intencích 21. století. To byl vždycky můj největší sen, kdyby se mi mohlo něco takového přes všechna ta staletí splnit, tak by to byla vždycky Božena Němcová. To, co ona dokázala se svým životem udělat v 19. století, s tou prudérní morálkou, s jejím politickým angažmá kolem r. 1848. Pak přišla 50. léta, jako tady u nás ve 20. století, a najednou byla odepsaný člověk! A její statečnost! Já vím, že statečnost pramení ze srdce. A ona to srdce měla opravdu veliké. A ty její lásky byly holt takové! Kdo z mužů se s ní mohl nějakým způsobem měřit? Já myslím, že nejadekvátnějším manželem pro ni musel být její manžel Josef Němec, taky určitě skvělý člověk..."
I když ji občas zbil?
"On ji bil hlavně ve finále, na konci života. To už je taková agónie vztahu, ale Němec na ní byl jistě závislý. Jako na člověku, na partnerce, na ženě, na matce svých dětí. Byl hrubec, ale zase čestný člověk. Jednou jí píše, že kdyby ona nebyla, tak by jeho život neměl smysl. Ona taky vedle něj vyrostla. A to, že se dokázala vzepřít i tomu manželství, byl obdivuhodný výkon. Ale až ve finále, kdy už ji porážela rakovina."
"Kdybych si mohla vybrat, tak nejraději s tou zralou ženou. To znamená, že ani ne s tou mladičkou, ani ne s tou umírající, ale se ženou v plné síle, když psala Babičku a chodila do Fričovy společnosti. Já si dovedu představit, jak v jejím domě mohli tančit její přátelé se služkou, jaká byla demokratka a emancipantka. Sociální hradby pro ni neexistovaly, protože to byl velký člověk, který přesahoval dobové obzory. A zapomíná se, že ona byla skutečně disidentka. K tomu musíme přidat tu její zářivou osobnost, která se tu jinak opravdu nevyskytla. Já nevím o žádné ženě takového formátu, jako byla Božena Němcová."
Čtete ji pokaždé jinak? Třeba s odstupem let...
"Určitě v její korespondenci musí člověk projít tím bolavým životem a všemi možnými porážkami a zklamáními z lásky a setkáním se smrtí, aby to čím dál víc chápal. Ale to je i případ Babičky. Babička není školní literatura. To není kniha pro děti."
Vy o Němcové mluvíte jako o ženě velmi emancipované. Ona ale právě těmito svými postoji zatraceně provokovala maloměšťáckou vlasteneckou společnost. Co vlastně Božena Němcová nejen tehdy, ale i dnes říká o nás?
Já se zeptám jinak. Jaká podle vás byla tehdejší pražská společnost kolem ní?
"Víme, jaká byla morálka 19. století. A víme taky, že se tam vyskytovaly velké osobnosti. Vždyť přece české obrození mělo osobnosti a taky se na něm účastnilo mnoho žen. Já miluji Magdalenu Dobromilu Rettigovou. To není žádná kuchařka! To je taky emancipantka. A česká společnost si v ženském hnutí báječně našlápla. Pak to ještě pokračovalo za první republiky, potom to ale zničila první totalita, pak ta druhá totalita. A tato země, která měla Masaryka, který první na světě vložil do ústavy někdy v roce 1920 článek o rovnosti mužů a žen, tak tato společnost se dnes neustále potácí v tom, že žena stále nemá stejná práva jako muži."
Mluvíme o emancipaci. Tou druhou polohou, ve které ale Němcová tak bojovala proti establishmentu, bylo její vlastenectví. Co vlastenectví dnes?
"Vlastenectví dnes dostává v Čechách na ústa. A já myslím, že by ho bylo zapotřebí. Kvůli tomu, že nejsme hrdí na to, že jsme Češi, vlastně pro tu zem málo děláme. Hodně dělá občanská společnost a to je pro mne vlastenectví. Že se něco dělá pro veřejné věci, pro obec. Samozřejmě, že je tam vždycky nějaká hrozba nacionalismu, ale to není vlastenectví. Vlastenectví má pozitivní znaménko. Znamená, že nám jde o toto: abychom mohli být hrdí na to, co nám naši skvělí předkové zanechali, musíme pro to sami něco udělat."
