Wintonovo dítě Hugo Marom pátrá po svém adoptivním bratrovi
Tento týden jsme v naší rubrice Češi v zahraničí přinesli první část rozhovoru s Wintonovým dítětem, později vojenským pilotem v Izraeli a letošním laureátem Ceny Gratias agit Hugem Maromem. Pochází z jedné z nejstarších židovských rodin v českých zemích, z rodiny Meislů. Jeho rodiče krátce před druhou světovou válkou adoptovali chlapce Petra, kterého jim ale na začátku okupace odebralo gestapo. Hugo Marom, který od r. 1949 žije v Izraeli, po svém adoptivním bratrovi nyní pátrá a v tomto nelehkém úkolu mu pomáhá publicistka Judita Matyášová. Přiblíží ho v rozhovoru pro Radio Praha:
"Ten příběh je opravdu jedna velká detektivka. Je v něm tolik náhod a tolik zatím nevysvětlených míst, že opravdu doufám, že se stane nějaký zázrak a podaří se nám to rozluštit. Jde o to, že Hugovi rodiče Meislovi měli v r. 1925 prvního syna Kurta. Když mu byly dva roky, došlo k nějaké nešťastné nehodě a on zemřel. V r. 1928 se narodil Hugo a v r. 1930 Rudi. V té rodině byl ale pořád smutek ze smrti prvního syna a v r. 1936 nebo 1937 se rozhodli, že adoptují dítě. Nejdříve šli do židovského sirotčince, kde ovšem nebylo žádné dítě právně volné. Takže šli do křesťanského sirotčince. Byl to sirotčinec v Pisárkách, což je čtvrť v Brně, a odtud si vzali chlapce, který byl zhruba ve věku Huga nebo Rudiho. Takže jen odhadujeme, že se narodil někdy v letech 1928 - 30. A myslím, že Hugo velmi dobře vystihuje to, jak se Petr začlenil do rodiny, když říká: najednou jsme byli tři! Najednou jsme byli mančaft, mohli jsme hrát fotbal a to byla ta nejdůležitější věc na světě. Pro něj Petr byl opravdu jako jeho bratr. Petr v té rodině žil do roku 1939. Rodiče Meislovi začali někdy na přelomu roku 1938 - 39 hledat nejrůznější možnosti, jak by dostali všechny tři děti ven. Jednali právě i s organizací, kterou měl Nicholas Winton, a chtěli přímo zapsat i Petra, aby odjel do Anglie.
A on po něm začal pátrat teprve teď, anebo už po návratu z Anglie do Československa v roce 1945?
"Hugo samozřejmě hned po příjezdu jel k rodině Sekalů, ti se přátelili s Meislovými velmi dlouho. Díky nim se taky zachránilo mnoho cenností, které si vzali k sobě a po celou dobu války je měli u sebe. Takže první místo, kam Hugo jel, byli Sekalovi. A začal pátrat po Petrovi. Šel přímo do toho sirotčince, jenže tam žádná stopa nebyla. Pak to zkoušel přes Červený kříž, jenže si asi umíme představit, jaký byl po válce chaos. Nic nebylo přesné, nic najisto. A na přelomu let 1948 - 49 Hugo se svou paní Martou byli převeleni. Oni byli ve vojenském výcviku a jeli do Palestiny, kde v Izraeli žijí dodnes. Jsou to zhruba tři roky, kdy měli nějakou stopu v Kyjově, jenže se neprokázalo, že tato stopa je správná."
To znamená, že ta stopa opravdu úplně zmizela v písku. Vy jste se taky pustila do pátrání. Jak jste sama daleko?
Jenom připomeňme - když byl Petr adoptovaný, bylo to včetně jména? Jmenoval se tehdy Petr Meisl? Nebo mu zůstalo jeho původní jméno? Víme, jak se jmenoval?
"Tohle je ten největší oříšek. Opravdu všichni z archivářů a badatelů, se kterými jsem v kontaktu, říkají, že to je ten největší problém. My nevíme, kdy se narodil, kde se narodil, co bylo jeho původní jméno. A neznáme ani jméno, které zřejmě měl potom, co ho vzali z té rodiny. Protože se dá předpokládat, že jméno mu změnili. Z pochopitelných důvodů, prostě pro to, jaká byla doba. Těch možností je spousta. Už jenom informace, kdo vůbec na Petra upozornil. Přece jenom v r. 1939 nebylo běžné, že by nějaké dítě takhle odebrali na převýchovu. Je možné, že někdo měl zájem právě o toto konkrétní dítě. Ale z jakého důvodu?"
"Jenomže když si to i jenom teoreticky představíme... Dejme tomu, že byl v sirotčinci od narození, nebo i kdyby tam byl rok! Ten sirotčinec asi nebyl místo, na které člověk rád vzpomíná. Myslím, že ty tři roky u Meislů byly roky štěstí, tam prožil světlé okamžiky. Pak si představme, že z toho prostředí byl zase vytržen. Byl třeba v nějaké německé rodině, možná byl v Hitlerjugend, možná musel i narukovat. Ke konci války to tak opravdu bylo. Koncem války je mu patnáct, šestnáct let, a když si představím, co by asi udělal, když skončila válka, a kam by šel... Přišel by do bytu Maislů, tam by už ale byl někdo úplně jiný. Na Huga a na Rudiho neměl do Anglie žádný kontakt. Jak on by je vlastně našel? Všichni příbuzní kromě Huga, Rudiho a jejich sestřenice Renky byli pryč!"
Je tu bohužel možná i ta nejhorší varianta, že mohl v době války nebo na jejím konci zahynout...
"Přesně tak! Já ale pevně věřím, že by se někdo našel, kdo by si na něj vzpomněl. Třeba ho v r. 1939 dali do nějaké rodiny, nebo byl i předán zpátky do sirotčince. Ovšem ne do toho církevního, to je velmi nepravděpodobné, ale nejspíš do Městského sirotčince v Brně, který byl centrální. Tam byli chlapci i do věku osmnácti let. Pak by šel třeba někam do učení nebo by dál pracoval. A přeci jen si myslím, že na sirotčinec by dítě asi tak nevzpomínalo. Určitě by ale vzpomínalo na to, že tři roky bylo v rodině a bylo tam šťastné. Možná si někdo pamatuje, že potkal chlapce nebo mladého muže s tak zvláštním osudem. Třeba si vzpomene..."
