Olga Sommerová svůj nový dokument natáčí i v Osvětimi
Olga Sommerová patří řadu let k naprosté špičce českého dokumentárního filmu. Na svém kontě má na stovku snímků nejprve pro Krátký film Praha, později pro Českou televizi. Věnuje se v nich především sociální problematice, feminismu, dopadům totalitních režimů 20. století ve společnosti i v životě obyčejných lidí. Je autorkou mnoha dokumentů o významných osobnostech, například o Ivanu Klímovi, Věře Chramostové, Václavu Malém nebo Daně Němcové. Za své filmy získala tři desítky cen na domácích a zahraničních festivalech. Od počátku 90. let působí i jako vysokoškolská pedagožka, je členkou odborných společností filmových dokumentaristů a řady tuzemských i mezinárodních filmových porot. Pro svůj nový dokument natáčela i v Osvětimi.
"Já jsem natočila čtyři filmy o vězních 50. let a nedávno jsem z těch čtyř filmů sestříhala hodinovku, aby se jim to líp servírovalo. V Jednom světě jsem měla na školách i svůj film Sedm světel, který byl o židovských ženách odbojářkách a těch, které prošly koncentračními tábory. Pak jsem tam jeden rok měla svůj triptych o Chartě 77. Takže těch věcí bylo víc. A já jsem byla na pár školách právě s těmi filmy Ztracená duše národa. Byly o důstojnících, sedlácích, duchovních a ženách. Na školách byli buď žáci deváté třídy základní školy nebo gymnazisté. Přišli tam namistrovaní, že se jdou podívat na film. Pak jsem tam s nimi mluvila a viděla jsem, jak z toho byli úplně pryč. Ty filmy jsou o bezpráví, o nespravedlnosti, osudy těch lidí jsou velmi emocionální. A oni byli najednou celí ztichlí a vyděšení, protože to viděli poprvé v životě. S nimi se o tom asi nebaví ani učitelé, a určitě se s nimi o tom nebaví rodiče, pokud sami nevědí, že to je součást výchovy, aby se děti dozvěděly o své historii, o totalitních režimech, o tom, jak se svoboda musí zachovat a jak se na ní musí pracovat. A to, co dělá Jeden svět, je něco senzačního. My dokumentaristé jsme vždycky snili o tom, aby naše filmy nešly jen tak do éteru, ale aby měly nějaký smysl ve vzdělávání. Vždycky jsme o tom snili, ale neseděli jsme na ministerstvu školství, nikdo z nás se do toho nepustil a neprosadil to, až Člověk v tísni. A za to jsem mu velmi vděčná."
Vy jste se oběťmi totality zabývala řadu let. Který z těch příběhů vás do dneška straší? Který vás nejvíc zasáhl?
"Byly to čtyřikrát čtyři příběhy, čili šestnáct lidí. Ti lidé byli senzační! Lidé, kteří projdou nějakým utrpením, jsou velkomyslní, velkorysí. Někteří z nich byli zavření za odboj, za aktivní činnost. někteří za to, že měli majetek nebo grunty atd. Tam je rozdíl i v tom. Když jsem ale viděla třeba ty sedláky, kteří seděli deset let, doma měli děti a ženu a vzali jim grunt i to, co měli rád, rodinu, tak to bylo utrpení. Nebo důstojníci, kteří byli ještě vychovaní k prvorepublikové vojenské cti, a teď to ponížení! Zase utíkali a zase dostali nakládačku! To jsou věci, které jdou se mnou pořád. Já jsem se s těmi lidmi i stýkala, mnoho z nich už umřelo. Který film jsem měla ráda, byl ten o ženách. Jmenoval se Ztráta slušnosti. Já ženy miluju. Navíc jsou výborné dokumentární hrdinky, protože dávají najevo i emoce. V tom filmu byla národní socialistka, byla tam skautka, byla tam žena, která šla do kriminálu jen proto, že jim vzali statek, a byla tam žena, které vzali zámek a popravili bratra. To byly tak senzační ženy! A my známe ty příběhy, jak jsou spolu v Pardubicích v kriminále, jak spolu vycházely, jak se k sobě chovaly, jak šustily hedvábím... To byla pro mne setkání za všechny prachy! To bylo opravdu takové štěstí, že jsem je mohla poznat, protože si myslím, že už asi polovina z těch šestnácti lidí zemřela."
"Já cítím hlavně dluh v tom, že jsem nezačala dřív. Po revoluci to bylo zvláštní v tom, že se najednou otevřela možnost ty zločiny komunismu i nacismu přivést na světlo světa skrze dokumentární film. A nějak jsme měli jiné starosti. Říká se, že doba se reflektuje většinou až po dvaceti letech, s novou generací. Čili já cítím dluh, že jsem na tom nepracovala dřív, dokud ještě mnoho těch lidí žilo. Že jsem vlastně začala až deset let po revoluci. Ještě jsem ale stihla ženy, co prošly první totalitou, které dodnes žijí, z toho jsem nadšená. Já myslím, že jsem těch posledních deset let v podstatě zasvětila totalitním režimům, protože ze všeho nejvíc vyznávám svobodu. a mne to vždycky tak trápilo, všechny ty příběhy a že se to vůbec stalo. Celý systém toho totalitního režimu, jak vzniká a jak se udržuje. Takže jsem vlastně dělala čtyřicátá léta, padesátá léta, sedmdesátá léta, osmdesátá léta s Chartou. A jestli budu mít ještě možnost do něčeho vstoupit, tak to udělám znovu. Teď jsem zase byla v Osvětimi, s filmem, který teď dělám. Tak se mi to pořád vrací, straší mne to. Hitler, Stalin, Osvětim!"
Můžete k tomu filmu říct něco bližšího?
"To je nový projekt BBC, který koupila Česká televize. Má mít třináct dílů. Vybere se nějaká osobnost, udělá se její rodokmen, a když je ten rodokmen zajímavý a má i nějaké vazby na historii, tak se natáčí o tom člověku, jak pátrá po svých předcích. Já teď dělám Ester Janečkovou, jejíž předkové byli Židé. Mnozí z nich byli umělci, jako Jiří Orten, Zdeněk Ornest, její otec Ota Ornest, ale také skončili v koncentračních táborech. Takže já jsem s Ester jela do Osvětimi, ona tam byla poprvé, aby se dostala na místo, kde trpěli a kde byli zavražděni její předkové."
Kdy ten film půjde do televize?
"To je cyklus, tak až se udělá. To bude až za rok."
