Jak se chodilo do školy
Už na přelomu července a srpna hlásají většinou výlohy obchodů nepříliš populární slogan "Hurá do školy" a upozorňují tak na blížící se začátek nového školního roku. O tom, jak školní docházka v minulosti vypadala nebo na co se mohli těšit vzorní žáci, se dozvíte od Magdalény Šustové z Pedagogického muzea Jana Amose Komenského.
"Úplně nejstarší dochovaný slabikář, který máme na našem území, je tzv. Prostějovský slabikář, který je z roku 1547. pak samozřejmě např. na jezuitských gymnáziích se učebnice normálně vydávaly a vzhledem k tomu, že už samozřejmě fungoval knihtisk a jezuité měli svoje knihtiskárny, tak ty učebnice nebyly úplně nedostupné. Další velká změna přišla za Marie Terezie a její reformy. Právě proto, že byl zrušen jezuitský řád a zbyly po něm ty knihtiskárny, tak knihtiskárny se nechaly pro školství a vznikl tzv. C.k. školní knihosklad, který vlastnil i svoji knihtiskárnu. Tento knihosklad byl za první republiky přejmenován na Státní nakladatelství, posléze v roce 1951 na Státní pedagogické nakladatelství a funguje dodneška. Za Marie Terezie byl takový chvályhodný zvyk, že část té produkce byla zadarmo pro chudé. My máme tady v muzeu několik výtisků, které jsou opatřeny razítkem ´Darmo pro chudé´, takže ty učebnice byly vcelku dostupné. Samozřejmě se dědily třeba po několik generací, ale úplně nedostupné pro děti nebyly."
"Byla to taková úplně tenká brožurka, ani to nemělo pevné desky. Nejprve se děti učily jednotlivé hlásky, slabiky a pak jsou tam jednotlivé články ze starého zákona, které se pravděpodobně četly nahlas."
Já si představím slabikář tak, že k jednotlivým písmenkům jsou přiřazena různá slova a obrázky, bylo tam i něco takového?
"To ještě nebylo. První učebnice, ve které jsou takové obrázky je Komenského Orbis pictus, kde jsou takové ty obligátní věci, že kohout dělá kykyryký apod. V 19. století, kdy už se začaly dělat krásné slabikáře, velmi často ručně kolorované, tak tam už takové nejrůznější nápovědy k písmenkám jsou."
Období, kdy si školy mohly typ slabikáře zvolit nebo naopak kdy jim byl vyššími místy předepsán, se střídaly.
"Za Rakouska byly nejdříve tzv. knihy ke čtení. Později byl velice proslulý slabikář pánů Frumara a Jursy, který se dočkal asi 20 vydání. Za první republiky bylo sice nutné získat schvalovací doložku, což funguje i dneska, ale už začal být velký výběr slabikářů. Takové nejznámější byly např. Kožíškovy Poupata nebo slabikář U nás, U nás doma, U nás ve městě, těch slabikářů byla opravdu celá řada. Pak v padesátých letech se to sjednotilo a byly jednotné učebnice a dneska se to v podstatě vrátilo do starých kolejí. Je sice mezi učebnicemi na výběr, ale stále platí, že se mohou používat jen učebnice, které mají schvalovací doložku ministerstva školství."
V kterém slabikáři se objevuje poprvé slavná věta o tom, že Ema má maso, má mísu nebo mele maso?
"Já mám pocit, že Ema se objevuje už v těch Poupatech."
Pokud se řekne český pedagog, většinou se vybaví jméno Jana Amose Komenského. Komenský ale nebyl sám: mezi významné pedagogy působící v českých zemích patřil třeba také Aleš Pařízek, Karel Slavoj Amerling nebo známý spisovatel Eduard Štorch.
"Eduard Štorch působil hlavně v pražských Holešovicích. On, kromě toho, že se amatérsky věnoval vykopávkám a českému pravěku, tak se v Holešovicích snažil zprovoznit pokusnou školu. Bylo to celé hnutí české pedagogiky, které se věnovalo tomuto tzv. pokusnictví. V podstatě to byly už zárodky dnešních alternativních škol, kdy se učitelé snažili pracovat z hlediska učení pro děti daleko zábavnějšími a jednoduššími metodami. Také se velmi často se věnovali i sociální otázce dětí, protože po 1. světové válce obzvláště v okrajových čtvrtích, jako byly právě pražské Holešovice nebo Nusle, bylo mnoho rodin, kde otec padl na frontě, rodinu živila matka a děti se nejrůznějším způsobem potulovaly, nechodily do školy, děvčata často končila jako prostitutky. Oni se snažili o to, aby se ty děti mohly věnovat jenom školy, snažili se třeba přes Červený kříž sehnat třeba základní nábytek, nádobí apod."
Jak se jim to dařilo?
"Dařilo se jim to docela dobře, fungovalo tady několik takových hnutí, my máme zachovanou dokumentaci pro tzv. Legii malých, která působila v Holešovicích a tam ty výsledky byly velmi dobré. Obdobnou dokumentaci máme dochovanou po Přemyslu Pitrovi, který působil na Žižkově. Doufáme, že se nám o této problematice podaří udělat v příštím roce výstava, kde představíme lidi, kteří pro české - respektive pražské - školáky udělali strašně moc a dneska už je skoro nikdo nezná."
Z čeho byly ty uši vyrobeny?
"Tak na to jsme nikde nepřišli. Tak nepředpokládám, že byly z osla, ale jestli byly třeba textilní nebo ze dřeva, na to jsme nikde nenarazili."
Dostal oslí uši žák, který zlobil nebo žáky, který neuměl? Ono se tam asi moc nezlobilo...
"Ale taky zlobilo. Je nutno říct, že jezuité byli na jednu stranu poměrně dost tolerantní. Kromě toho, že se u jezuitů pěstoval pravda dobový tělocvik, takže se tam např. šermovalo a hrály se tam míčové hry apod., je dochována jedna historka. Žáci jezuitské pražské akademie se v restauračním zařízení dostali do sporu s vojáky a došlo to až na šermířský souboj, kde studenti vyhráli. Když si pak rychtář stěžovat u rektora akademie, tak rektor to vzal tak, že je to mládí, mládí se chce bavit a v podstatě nikomu se nic nestalo, tak proč to řešit. Ale oslí uši dostávali studenti, kteří měli špatné znalosti a nejhorší žák byl před celou nastoupenou třídou odměněn ušima."
Příspěvek jsme poprvé vysílali 12. října 2008, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
