Jánošík, Ondráš a spol.

Snad o každé studánce v Beskydech se vypráví, že se u ní po nocích scházeli zbojníci a své nesmírné poklady si pak schovávali v okolních hlubokých lesích, kde některé dodnes na své objevení čekají. V lidových pověstech mají zbojníci po staletí své místo, my se ale v Historických obzorech zaměříme na skutečné příběhy Jánošíka, Ondráše a mnoha dalších zbojníků. Naším průvodcem po dějinách těch, kteří možná bohatým brali a chudým dávali, bude Adam Votruba z Národopisného muzea, autor výstavy Zbojníci – hrdinové, nebo zločinci.

Kdy se poprvé v historii objevují zbojníci?

„To je dost těžká otázka, názory historiků na tuto věc se totiž liší. Když vyjdeme z toho, že pro zbojnictví je typické, že zbojníci zůstávají součástí své venkovské komunity, že ta jejich činnost není venkovskou komunitou odsuzována, je tolerována, oni u ní nacházejí stále své zázemí, což je pak spojeno s tím, že oni se neobracejí proti příslušníkům své komunity, ale pouze proti cizím, což může být šlechta, mohou to být i měšťané nebo venkované z jiného regionu. Zbojnictví je fenomén, který se vyskytuje ve všech typech feudální společnosti, od raného feudalismu až po jeho vrcholnou fázi, ale je to takový druh kriminality, pro nějž je v těch starších obdobích obtížné nalézt nějaké spolehlivé prameny. My, podle mého názoru, můžeme to zbojnictví spolehlivě identifikovat od 17. století, ale většina slovenských a část polských historiků se kloní k názoru, že zbojnictví v Karpatech se objevuje od 15. století.“

Jak vypadal takový typický zbojník? Jaká třeba byla jeho motivace? Známe třeba Jánošíkovu motivaci…

Foto z filmu Jánošík - Pravdivá historie

„V případě Jánošíka třeba tu motivaci konkrétně opravdu známe. Ta jeho zbojnická činnost byla motivována tím, že chtěl obnovit rákoczyovské povstání, což bylo povstání uherské šlechty proti Habsburkům. Jelikož tomu povstání hrozila porážka, tak jeho vůdci, aby dostali poddaný lid na svoji stranu, tak se rozhodli vyhlásit zrušení poddanství, takže v tom povstání byly obsaženy i výrazné sociální cíle a Jánošík se tohoto povstání zúčastnil, poté se věnoval zbojnickému „řemeslu“ a to, co víme, o té jeho činnosti, tak z toho se zdá pravděpodobné, že se skutečně chystal na obnovu povstání, protože jeho družina shromažďovala velké množství zbraní, které oni sami nemohli potřebovat. Je také prokázáno, že byl ve styku se šlechtou, která byla na té rákoczyovské straně. Když bych měl přejít k Ondrášovi, tak tam nemáme vůbec tušení, proč se na tuto dráhu dal. Je to způsobeno i tím, že Ondráš, na rozdíl od Jánošíka, nebyl chycen a vyslýchán, takže nemáme výslechové protokoly k jeho činnosti. U některých jiných zbojníků mohla být hlavní motivací dezerce z vojny, snaha vojně uniknout, u jiných to mohla být touha po kořisti. Myslím si, že se to nedá zobecnit, nedá se říct, jaká byla nejčastější motivace, je to zbojník od zbojníka trochu jiné, ale opakovaně se tam třeba v 19. století objevuje útěk před vojnou a v některých výjimečných případech i nějaké sociálně-politické cíle, ale to máme prokázáno jen u toho Jánošíka.“

Já si představuji zbojníka jako někoho obklopeného zbojnickou tlupou. Bylo zbojnictví opravdu skupinová záležitost?

„Byla to skupinová záležitost, zbojnictví se vždycky provozovalo ve větším počtu a zbojnické družiny mohly mít od deseti do třicet členů.“

Který je náš nejslavnější zbojník? Je to opravdu Ondráš, nebo máme ještě někoho takto slavného?

„Na území České republiky je nejznámějším zbojníkem opravdu Ondráš, nikdo další se mu nemůže rovnat, pokud budeme sláv měřit tím, jak kdo zasáhl do folklorního podání. Když se podíváme na pověsti,lidové písně, malby a tak, pak je Ondráš nejslavnějším zbojníkem. Patří ke třem nejslavnějším zbojníků slovanské části Karpat, kam kromě Ondráše řadíme ještě slovenského Jánošíka a ukrajinského Oleksu Dovbuše. Co se týče dalších postav, tak na Moravě už příliš známých zbojníků nenacházíme, jsou to spíše takové okrajové postavy, jako třeba Ilčík atd. Určitý druh slávy si získali i někteří loupežníci v Čechách, do folklorního podání výrazně zasáhli třeba Václav Babinský nebo Jan Jiří Grasel, ale ty nemůžeme řadit ke zbojníkům.“

Proč je nemůžeme řadit ke zbojníkům? Jaký je rozdíl mezi obyčejným banditou a zbojníkem?

Václav Babinský

„Když se podíváme na tu legendu o Babinském a Graselovi, tak tam na první pohled nenacházíme nějaké rozdíly proti těm zbojnickým legendám. O obou se traduje, že bohatým brali a chudým dávali. Když se ale podíváme na ten jejich skutečný život, tam jsou rozdíly. Historikové se na to dívají tak, že aktivity loupežnictví apod. lze rozdělit do různých typů, myslím organizované loupežnictví, když se loupežníci sdružují do určitých band, podle toho, kde ta skupina nachází své zázemí. U těch zbojníků představuje to zázemí venkovská komunita, to je vlastně hlavní znak zbojníka. U těch tzv. obyčejných lupičů to zázemí představují lidé na okraji společnosti – tuláci, žebráci, příslušníci tzv. nepočestných povolání, jako byli třeba rasové, kteří byli z té společnosti vyvrženi. Tato skupina vytvářela určitou společenskou vrstvu na okraji,z jejíchž řad se rekrutovali právě ti lupiči na území Čech nebo třeba Německa, kde vlastně také nenacházíme zbojníky, ale jen tyto lupiče. V Karpatech oproti tomu to byli lidé z venkovské společnosti, tam se ke zbojníkům dávali i lidé, kteří patřili k nejbohatším lidem v té vesnici, bohatí sedláci apod. To je třeba případ Ondráše, který byl synem fojta.“

Nakolik zasáhli zbojníci do folkloru?

„Velmi výrazně. Je to dáno i tím, že zbojnictví bylo součástí toho venkovského života, a tak se v tom folkloru odráží mnohem více, než to obyčejné loupežnictví. Takže když porovnáme zbojnický folklor s tím loupežnickým, tak zjistíme, že třeba frekvence pověstí s touto tematikou je v Karpatech až dvacetinásobná. Na západ od Karpat se také nevyskytují žádná lidová vyobrazení loupežníků, třeba do lidového výtvarného umění Babinský nebo Grasel vůbec nezasáhli, na rozdíl od Jánošíka. Pak je také výrazný rozdíl v lidových písních. Pro karpatskou oblast jsou typické zbojnické písně a takové písně na západ od Karpat vůbec nenacházíme. Je to zajímavé i z toho hlediska, jelikož tam není žádná jazyková hranice a jiné písňové texty normálně přes tuto hranici přecházely. My můžeme najít stejný písňový tet v západních Čechách i na středním Slovensku, ale žádná zbojnická píseň se tam už nedostala.“

Tak co byli zbojníci? Hrdinové, nebo zločinci?

„Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Pro zbojníky je typické, že ze strany vrchnosti a státu byli považováni za zločince a venkovská komunita je považovala často za hrdiny. Pokud bychom chtěli hledat nějaké objektivní stanovisko nebo to posuzovat z našeho dnešního hlediska, tak tam bychom museli postupovat případ od případu. Určitě bychom našli takové zbojníky, na které se i my, s přihlédnutím k historickému kontextu, můžeme dívat jako na hrdiny. To bych si troufal říci třeba o Jánošíkovi, ale u těch dalších tam můžeme vidět, že žádné zvláštní morální kvality neměli.“