Radio Praha neposlouchal "jen jeden řecký rolník"
V roce 1936 bylo na krátkých vlnách zahájeno vysílání československého rozhlasu do zahraničí. Krátké vlny nyní končí, připomeňme si tedy některé pořady, které mohli krajané v zahraniční během těch bezmála tři čtvrtě století slyšet. Představit všechny pořady, které se v průběhu let vysílaly, není možné a stejně tak není možné představit ani většinu z nich, a tak ty, které dnes uslyšíte, jsou pouhým výběrem.
Najít v rozhlasovém archivu pořady, které vznikly přímo pro zahraniční vysílání, není vždy tak úplně lehké. Některé ale lze poznat už podle úvodních slov: "Milí krajané!"
Připomeneme si dva pořady, které vznikly hned v prvních letech fungování Radia Praha. V tom prvním zavedl historik umění Zdeněk Wirth krajany na Pražský hrad. Po památných místech české země se procházel v roce 1937 a nezůstalo jen u obdivování architektury.
"Teprve od doby, kdy mohutné evropské hnutí za osobní svobodu člověka i politické osvobození národů po francouzské revoluci zasáhlo i Čechy nabyl Hrad jakoby divem nového smyslu a vztahu ke svému národu. Z bývalého trpného poměru poddaných k panovnickému sídlu roste stále mohutněji touha po budoucí státní samostatnosti a Hrad stává se historickou zárukou jasnější budoucnosti. Národní písemnictví a výtvarné umění zmocňují se bájí i dějinných událostí, které se vážou k Hradu, a proměňují je v nejkrásnější vidiny, jimiž se český člověk opájí. Zatímco jeho politikové pouštějí se odhodlaně v nerovný zápas o majetnické právo národa ke zdem Hradu. Pražský hrad stal se teď básnickým a citovým náznakem. Málokdo viděl v něm habsburskou historii, málokdo uvědomoval si skutečné ponížení, do kterého upadly pozvolna chátrající budovy, raději promítal svůj Hrad do slavné minulosti a procházeje ztichlými nádvořími viděl tajemný středověk s celým jeho ovzduším, jak mu to tehdy představovali jeho oblíbení romanopisci a historičtí malíři. A pak přišlo konečně vzkříšení. Bylo pohádkou a jako v pohádce oživl po 28. říjnu slavného roku 1918 zakletý svět Hradčan. Zašuměly opět komnaty královského hradu ruchem novodobého ale demokratického obřadného života. Z velikých oken díval se na Prahu, rozloženou po březích Vltavy, vysoký štíhlý stařec osvoboditel, ale ne již posupným zrakem Habsburka spočívajícím na zjevu kacířského a revolučního města, ale láskyplným pohledem prvního občana státu." Další pořad vznikl v době tzv. druhé republiky, kdy se bývalé Československo jen těžce vzpamatovávalo z podpisu mnichovské dohody. Také v tomto pořadu se reagovalo na aktuální politickou situaci. K mikrofonu Radia Praha tehdy usedl jeden ze studentů z USA, kteří v té době v Praze pobývali. Jeho příjmení bylo Sokol, jméno se bohužel nedochovalo."Moji rodiče se narodili blízko Moravské Ostravy, přijeli do Ameriky v roce 1911 a usadili se Pitsburgu. Já jsem se naučil česky doma a nikdy jsem v Americe nechodil do české školy, což můžete poznat z mého dialektu. Studoval jsem v Americe čtyři roky, jeden rok v Bostonu u profesora Ševčíka. Na letošní rok jsem dostal stipendium a studuji na Státní konzervatoři hudby."
"Přijeli jsme poprvé 4. září, ale 25. na výzvu amerického konzulátu odjeli jsme přes Budapešť a Vídeň do Paříže. Vrátili jsme se do Prahy 12. října a jsme od té doby zde. Nedovedete si představit, jak nám bylo v těch kritických dnech, kdy naše stará vlast byla tak těžce zasažena osudem. Jsme však rádi, když vidíme, jak rychle se náš národ vzpamatoval a píšeme o tom také domů do Ameriky. Máme všichni rádi Prahu, třebaže je tu mnoho věcí´, které pokračují v jiném tempu než u nás v Americe. Např. Američané tráví neděli a svátky v autech a jezdí do přírody, kdežto tady si každý posedí pět nebo šest hodin v kavárně. Nemůžeme si také zvyknout na české biografy, které začínají v přesnou hodinu a do kterých se chodí jako do podzemní dráhy. U nás biograf hraje bez přestávky a je vždy v přízemí. Jsme všichni hodně zdraví, snad proto, že nám tak chutná české pivo, které je nejlepší na světě."
Příspěvky, které reagovaly na aktuální politickou situaci, z vln Radia Praha nezmizely nikdy, my se ale teď přesuneme k příspěvkům, které měly ve vysílání také své nezastupitelné místo. K dopisům, kterých podle svědectví starších kolegů přicházelo opravdu velké množství. Přímé reakce na dopisy posluchačů se mi v archivu objevit nepodařilo, zachoval se ale pořad Silvie Bibusové z roku 1962, kde se rozebírala korespondence mezi krajanem z Argentiny a prodavačkou z Plzně.
"S velkou radostí a pýchou líčil Jaroslav Marii, jak si kolonisté budují svou československou školu, že mají pro děti loutkové divadlo, že si chtějí založit i sportovní odbor. I to perníkové srdce, které mu jednou Marie poslala jako sladký pozdrav z pravé české pouti se hned uplatnilo na divadle při nějaké hře. No a umělý vánoční stromeček a velikonoční malovaná vajíčka, to byla taková roztomilá kouzla, která vnesla mezi krajany kus poezie ze vzdálených Čech. Svazeček dopisů zakončil po třech letech stručný lístek a pak už nic. Jaroslav a Marie si asi přestali psát. Snad přišly oběma jiné starosti. Ať se nehněvají, že jsme prozradili kousek jejich života, vždyť jsme je ani jmenovat nechtěli, aby jim to snad nebylo nemilé. Ale ten svazeček už pomaloučku žloutnoucích papírů je stejně hezké svědectví toho, že v každé době patříme my Češi jeden k druhému a že máme jeden o druhého zájem."
A nakonec ještě vzpomínka spisovatele, bývalého redaktora Radia Praha, Arnošta Lustiga. Vznikla v době, kdy vysílání slavilo 30 let."Zahraniční vysílání se zrodilo z potřeby lidského bratrství, která byla zvláště silná po II. světové válce. Když jsem nastupoval, tak se vyprávěl v zahraničním vysílání takový žert, že tady pracuje několik desítek lidí, aby to mohl poslouchat jeden řecký rolník, který vstává v pět hodin ráno. Ukázalo se, že to byl skutečně jenom žert, protože dopisy, které přicházely, znamenají vlastně literaturu svého druhu. Literaturu potvrzující, že lidé mají potřebu naslouchat jeden druhému, že mají potřebu konfrontovat svůj život s životem lidí v jiných zemích a ve skutečnosti je to konkrétní náplň tohoto bratrství, o kterém jsem mluvil ze začátku."