Za Janem Balabánem
Blíží se závěr roku, který v českém literární prostředí poznamenal nečekaný odchod spisovatele střední generace Jana Balabána. Zemřel v květnu a o měsíc později vyšel jeho právě dokončený román Zeptej se táty, klíčový text, na kterém Balabán pracoval poslední tři roky. Hostem dnešní rubriky Knihovnička Radia Praha je spisovatel Petr Hruška.
„Honza Balabán tu knihu psal poslední zhruba tři roky života. Tematizuje smrt jeho otce a to bylo téma pro Honzu neobyčejně citlivé. Rozdíralo ho a způsobovalo velký úbytek tvůrčích sil. Byly dlouhé měsíce, kdy nebyl schopen se k tomu textu vracet a pracovat dál, potom zase přicházela období horečnatého psaní, a takto se jakýmisi tvůrčími přískoky dostával k výsledné podobě knihy. Dokončil ji v hrubé podobě na začátku letošního roku. Potom následovala ta fáze, kterou jsme měli vždy nad všemi jeho i mými knihami, že jsme si dávali rukopisy k první reflexi a připomínky, poznámky a návrhy toho druhého jsme posléze zapracovávali do textu. Jaro letošního roku se odehrávalo právě v té fázi zapracovávání poznáme, které jsem k textu měl a které se mu zdály být podstatné a které chtěl zohlednit. A doslova dva dny před jeho smrtí jsme mluvili o tom románu naposledy, konstatovali jsme, že ten text je v podstatě hotov a že po neděli ho odešleme do nakladatelství Host. Slibovali jsme si, že ještě uděláme jednu poslední schůzku pro jakýsi klid duše, ve kterém celý ten román projdeme, a k té schůzce už bohužel nedošlo. Ale zůstal tady román. Já jsem ho během měsíce edičně připravil k vydání, nebylo to tak složité, protože ten text byl opravdu v podstatě připraven, a 1. července letošního roku román Zeptej se táty vyšel."
„Otec měl na Honzu neobyčejný vliv. Byl to člověk, který samozřejmě podstatným způsobem ovlivnil Honzovo dětství, byl pro Honzu řekněme i vzorem v určitých oblastech, v důstojném setrvávání na lidských hodnotách v čase normalizace. Byl to lékař a evangelík a v normalizačním období to neměl nikterak jednoduché a vedl nejenom Honzu, ale i jeho bratra výtvarníka Daniela k životním postojům, které Honza potom i ve svém psaní výrazně zúročoval. Honzův otec odešel z tohoto světa v podstatě dosti náhle, po těžké nemoci, a pro Honzu ta událost byla neobyčejně citově silná a drásavá. Takže bylo potřeba se vyrovnat i s tímto privátním traumatem a zároveň mu postava otce posloužila jako podstatná inspirace, aby ještě znovu shrnul svůj pohled na svět a svůj pohled na normalizační období, které ho v celém díle dost zajímalo."
My známe Jana Balabána možná o trochu víc jako autora povídek. On sám jednou řekl v rozhovoru pro naši stanici, že mu ty povídky srůstají do větších celků a tímto způsobem on dospívá k románové formě. Jak je v tomto formálním smyslu završen román Zeptej se táty?
„On je zase románem z povídek, protože tohle byl Honzův způsob. On vždycky toužil po napsání velkého románu, ale zároveň byl typ autora, který inklinoval k určité sevřené miniaturní ploše, na které byl schopen velice pregnantně a obrazově působivě vyjádřit svoje názory, svoje pohledy. A jeho velká schopnost psát krátké zahuštěné povídky, jeho schopnost psát esejovité vhledy se osvědčuje i v tomhle románu. Dá se říct, že řada kapitol v něm by mohla existovat samostatně jako povídky a ostatně časopisecky se některé objevily a lidé si je s povídkami zaměňovali. Dodneška mi posílají dopisy a ptají se, jestli ještě vyjdou ty krásné povídky, které četli v tom a tom časopise a já jim odpovídám: Nikoliv, četli jste kapitoly z románu Zeptej se táty, který teď vyšel."
Umíte si jako člověk, který byl s Janem Balabánem v tak blízkém tvůrčím i lidském kontaktu, představit, kam by se jeho talent dál vyvíjel? V minulých letech se vedle povídek pokusil i o dramatickou formu, jeho dráha se uzavřela na poli románu… Dá se odhadnout, kam by to šlo dál?
„To je samozřejmě těžké odhadnout, ale to co bylo už domluveno a co sám cítil jako další tvůrčí příležitost, to byla práce na divadelní hře. Plánoval s Ivanem Motýlem, což je spoluautor té jeho jediné divadelní hry Bezruč? Bezruč!, tak právě spolu měli v plánu napsat další divadelní hru. A potom by myslím dál usiloval o to napsat právě další velké románové dílo. Znovu zkoušet po svém strukturovaně zachytit větší etapu společenských i svých soukromých dějin do nějakého jednotného celku, románového útvaru. Ale Honza byl člověk, který troufám si říct, tvořil kdykoliv a kdekoliv, když šel po ulici, už mu nabíhaly náměty, motivy, postřehy, myšlenky, které zapisoval a ze kterých potom rostly povídky. Takže myslím, že by paralelně s tím pokračovala jeho povídková tvorba a že by to byla nádherná cesta. Ale je to bohužel jen marná prognóza do tmy."
