Alfons Mucha - muzeum, ve kterém se bydlí
Od narození slavného malíře a designéra období secese Alfonse Muchy uplynulo 150 let. Slovanská epopej, slavné divadelní plakáty, ale také šperky, fotografie, poštovní známky či bankovky - to vše zahrnuje tvorba Alfonse Muchy. Jeho vnuk John se nám stal průvodcem po muzeu, ve kterém se bydlí.
Nedávno jsem stála před domem č. 6 nedaleko Pražského hradu, který je zároveň živým muzeem. Otevřít mi přichází John Mucha, vnuk slavného malíře a společně přicházíme do věrné kopie ateliéru v ulici Val-de-Grace, který měl Alfons Mucha v Paříži.
představuje mi muzeum John Mucha, který žije střídavě v Česku a v Londýně. Dlouhá léta se živil jako bankéř, nyní vede Muchovu nadaci, která se stará o tři tisíce originálů vytvořených jeho dědečkem. Jak prozradil, k bydlení v domě na Hradčanském náměstí přišli čirou náhodou.
Pokoje jsou plné starožitného nábytku, plakátů, knih i obrazů, jako by tu Alfons Mucha opravdu tvořil. Přitom v tomto domě nikdy nebydlel. Na zdi visí obraz Muchova pařížského ateliéru. Když se na něj podíváte, zjistíte, že stejně jako na obraze je přímo před vámi krásné sofa nebo sekretář s přihrádkou na peníze. Každý kousek tu má svůj příběh, rozhovořil se John Mucha. Třeba harmonium, které si koupil Alfons Mucha za první vydělané peníze v Paříži.
Harmonium doprovázelo Alfonse Muchu i do Ameriky a poté zpět do Čech na zámek Zbiroh či do vily v Bubenči. Stojí na něm i fotografie jeho přátel.
"To je Gaugin, Mucha, Marold a jdou na nějaký mejdan. A sento sekretář, to byl jeden z nejznámějších kusů nábytku v Paříži a důvod byl ten, že všichni Alfonsovi přátelé věděli, že v tomto šuplíku jsou peníze. Alfons měl takový systém, že to bylo vždy naplněné penězi, lidi si půjčili a když to bylo prázdné, tak poslal někoho do banky, a zase to naplnili, až do té doby, než si dědeček vzal babičku."
Muchova žena Marie od smrti svého manžela v roce 1939 opatrovala všechno, co souviselo s jeho životem. Knihu návštěv v domě na Hradčanech, kterou zřídila, zaplnily zvučné podpisy a přibývají dodnes.
V pokoji nechybí středověké zbraně, kostelní sošky, spousta knih - například Diderotova encyklopedie - památný tisk z roku 1765, ale i misky, tabatěrky nebo pudřenky - věci, které si Alfons Mucha přinášel z toulek po pařížských bleších trzích. Své příběhy tu mají i obrazy či plakáty, i když některé trošku smutné.
"Toto je plakát pro Zdeňku Černou, to byla výborná violoncellistka, mohla být jako Rostropovič. Bydlela v Americe a tento plakát měl oznámit její první evropské turné, ale vypukla první světová válka, tak nepřijela. Pak se vdala a její muž nechtěl tolerovat, že ona může něco, co on ne. Nechtěl, aby to dělala, a ona ho poslechla. Celý ten talent byl úplně zničený. My jsme ve styku s její rodinou. Když vcházíte do Muchova muzea, tak je tam plakát i s jejím podpisem. To byl dar jejich potomků do našeho muzea. Jsme také ve styku s rodinou Cranů. Crane umožnil dědečkovi, aby namaloval epopej."
Syn Alfonse Muchy Jiří doplnil věci svého otce o sbírku vycpaných ptáků, rozložitý psací stůl či obří postel. Od dubna 1991, kdy Jiří Mucha nečekaně zemřel, převzala jeho úlohu paní Geraldina, které je dnes 92 let, a jejich syn John. Založili Muchovu nadaci, která se podílela na vzniku muzea Alfonse Muchy a v domě na Hradčanech pečují o exponáty. Jak napsal časopis Sanquis, jednou u dveří zazvonili turisté ze Skotska a přáli si vidět právě obří postel. Paní Geraldina je zavedla do ložnice a vyprávěla historku o tom, jak tenhle kus nábytku koupil její muž Jiří z dědictví po slavné pěvkyni Emě Destinové. Ta byla skálopevně přesvědčena, že spává v úmrtním loži neméně slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Skotové se u postele fotili a pak se ukázalo, že jsou přímými potomky jednoho z pánů, kteří tehdy v Chebu Valdštejna zavraždili.
Když se řekne Alfons Mucha, většině lidí se vybaví jeho litografie a Slovanská epopej. Slavný portrét pařížské herečky Sarah Bernhardt vítá hosty už přízemí domu. Právě díky divadelnímu plakátu Gismonda, který si herečka objednala, se stal malíř téměř přes noc slavným. Nadace Alfonse Muchy však chce, aby lidé poznali i jeho další tvorbu, o které veřejnost téměř neví. Mucha totiž navrhoval známky i bankovky, na zadní stranu dokonce použil portrét vlastní dcery. Vytvořil i návrhy vinět na láhve, čokolády, cigarety, maloval návrhy jídelních menu, kalendářů, ilustroval knihy, vytvářel šperky i návrh okna katedrály sv. Víta v Praze. A také fotil. Když dostal od komisaře pařížské Světové výstavy v roce 1900 za úkol vyzdobit pavilon Bosny a Hercegoviny, vypravil se s fotoaparátem na Balkán a teprve poté začal malovat. Dílo se pak stalo dominantou vídeňské expozice.
"Alfons dělal výborné litografie, ale byl taky fantastický kreslíř. Jeho pastely, které dáváme do výstav, jsou někde mezi expresionismem a symbolismem. Tam vůbec není žádný l´art nouveau prvek. A co se týče jeho fotografií, jak mi říkají dnešní experti, jsou velice moderní. Potom jsou šperky a mnoho jiných věcí, takže se snažíme představit celou jeho tvorbu."
"Ano, Ivan Lendl je jedním z honorárních patronů naší nadace. Má výbornou sbírku plakátů. Můj otec mu v tom velice pomáhal. A co mohu prozradit, ten dům, kde teď bydlí, je speciálně zorganizovaný tak, že ty plakáty mají všechny své místo."
I když Mucha zasahoval do všech uměleckých oborů, sochařstvím počínaje a divadlem konče, znovu jsme se dostali k divadelním plakátům. Někteří sběratelé dokonce podpláceli lepiče, aby jim plakát nechali a neváhali si ho dokonce vyříznout. Pařížský pobyt znamenal pro Alfonse Muchu období umělecké slávy. Už tehdy se mu v hlavně rodila myšlenka na monumentální dílo z historie slovanských národů. Měl však málo peněz a tak opustil Paříž a odjel do Spojených států. Maloval tu portréty, přednášel a seznámil se s rodinou průmyslníka Charlese Crana. Ten mu nabídl spolupráci i finanční podporu při vzniku Slovanské epopeje. Muchova životního díla, na kterém pracoval 18 let... V té době napsal:
Přítel můj, pan Charles R. Crane, jenž ať Američan, má velkou lásku k Slovanstvu, pochopil moje snahy a pomohl můj sen realizovati. V roce 1910 v Chicagu sjednali jsme spolu, že on pomůže nésti náklad spojený s mým dílem, jež dáno bude městu Praze darem. Střehl jsem ve všech obrazech všeho, co by mohlo připomínati strohé spory a krev prolitou. Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáže, dobře-li se pozná navzájem.
Alfons Mucha Praha 1928
Psal se rok 1910 a Alfons Mucha se vrátil do Prahy. Místo, kde mohlo vzniknout dvacet monumentálních pláten, našel v zámečku nad Zbirohem. Přivedl sem rodinu a začal tvořit obří plátna, na kterých shrnul dějiny Slovanského národa. Odjel do Ruska, Srbska, Bulharska a Polska, kde si dělal skicy i fotografie. Alfons Mucha si nechal dovézt plátna z Bruselu. Kvůli jejich velikosti byla vyrobena v továrně na lodní plachty. Největší plátna mají totiž rozměry 8 krát 6 metrů. Během I. světové války však začal být s dodávkami problém a proto jsou některá plátna menší. Po skončení války měl Mucha hotových už 11 obrazů a vystavil je v pražském Karolinu, dvě výstavy pak sklidily úspěch v Americe. A jaké pocity vyvolává epopej dnes?
Epopej byla dokončena na jaře roku 1928 a darovaná hlavnímu městu Praze. První výstava se konala v prostorách nového Veletržního paláce. Na začátku okupace epopej zachránilo včasné ukrytí. Během války však byly některé obrazy poškozeny. Své zámecké prostory nabídl pro vystavení pláten Moravský Krumlov, který leží kousek od Ivančic, rodiště Alfonse Muchy. První restaurované obrazy lidé viděli v roce 1963. Loni se na plátna přišlo podívat 26 tisíc návštěvníků. Moravský Krumlov by se nerad s epopejí loučil.
"Kdyby to možné udělat věrnou kopii Slovanské epopeje, tak bych to udělal. Co je bez debaty, bez Moravského Krumlova není epopej. Je to ohromný dluh, starají se o to, milují to, váží si toho, jsou konstruktivní. Já jsem v blízkém kontaktu od roku 1991 s Moravským Krumlovem, i s Ivančicemi. Myslím si, že Moravský Krumlov s těžkým srdcem dochází k závěru, že jednou epopej přejde do Prahy. Já jim to vysvětluji v tom smyslu, že jako ochránce dědečkova odkazu, musím se řídit tím, co si dědeček přál."
Muchovo muzeum je i v Japonsku, kde se stal oblíbeným umělcem. Japonsko mělo o vystavení Slovanské epopeje velký zájem. Nabízelo i restaurování obrazů. Pražští radní nakonec rozhodli, že dílo na výstavu nepojede. Proti byl i vnuk John Mucha.
Radní chtějí dílo Alfonse Muchy vystavit ještě letos v září ve Dvoraně Veletržního paláce v Praze, protože zámek v Moravském Krumlově chátrá. Podle Muchova vnuka Johna, který s tím nesouhlasí, je stěhování epopeje do Veletržního paláce pouze provizorní řešení, které oddálí budování nového výstavního pavilonu. Praha považuje současnou situaci za nedorozumění a uvádí, že stále hledá nové prostory. Podle Muchových však příliš dlouho. Oni sami už mají vypracován projekt galerie na Letné.
I když je Slovanská epopej Muchovým slavným dílem, je i nejvíce kontroverzním. Mnoho lidí ji obdivuje, část umělecké kritiky ji zatracuje jako prázdnou historickou nabubřelost. Epopej se dokonce objevila i v reklamě na pivo.
"Já to totálně podporuji. Vím, že existují jisté kruhy, které říkají: to je strašné, to se nemůže dělat. Měly by si uvědomit, že od roku 1991 do dnešní doby jsme nepožádali stát ani o halíř. Což znamená, že ty prostředky, o které bychom mohli žádat, umožňují dělat věci jiným lidem. Tak když pivovar požádal, souhlasili jsme. Já to beru jako docela vtipnou věc, je to dobře a krásně udělané. Já myslím, že i dědeček by na to kývl."
"Pamatuji si, že jako kluk jsem se díval na otce, jak píše. A potom jsem viděl ty jeho reakce, když lidé říkali: hele Jiří - syn Alfonse. To byl handicap, on byl dobrý spisovatel. Když mě bylo asi 11, tak jsem měl jít do baletu. Já jsem začal cvičit v Národním divadle, tam měli takovou školu. Ale měl jsem malou vadu na srdci, tak to padlo. Kdyby se to bývalo podařilo, tak by možná moje kariéra nebyla tak dlouhá. A taky se zajímám o fotografii. Možná, že jsem srab, ale já nechci, aby lidi říkali: John Mucha - fotograf, no jo, vnuk Alfonse."
John Mucha zatím své fotografie nevystavoval. Dílo jeho dědečka je stále populární i po jednom století. Je v mnoha galeriích a muzeích po celém světě. Jeho jméno nese i planetka s číslem 5122. U příležitosti nynějšího 150. výročí nejvýznamnějšího českého secesního malíře vydala Česká národní banka pamětní stříbrnou dvousetkorunu.
Dveře ateliéru, ve kterém se i bydlí, se za mnou pomalu zavírají, já se loučím s mým průvodcem, vnukem slavného malíře Johnem Muchou a před očima mám ještě zvláštní atmosféru z doby před sto lety.
