Mackerras: Českou gramatiku jsem se naučil
Jak jsme minulý týden informovali, anglický dirigent Sir Charles Mackerras převzal z rukou ministra kultury Václava Riedlbaucha medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění) za šíření dobrého jména české kultury.
Deník Práce 18. března 1961: "Mladý anglický dirigent Charles Mackerras absolvoval před dvanácti léty Talichovu mistrovskou školu na pražské konzervatoři, zasloužil se o popularizaci hudby Janáčkovy v Anglii i jinde - a v neděli jsme ho konečně poznali za dirigentským pultem Symfonického orchestru Československého rozhlasu."
Mackerras se tehdy po letech nejtužšího komunismu poprvé vrátil jako dirigent do země, která mu během studia přirostla k srdci. Byl tu už o rok dříve, když bádal v Janáčkových rukopisech, ale v roce 1961 poprvé vystoupil na veřejnosti jako dirigent. Vracel se pak opakovaně. V roce 1979 už se mohl ohlížet:
"Ano, já znám Prahu velmi dobře, protože jsem tu studoval a velmi často se vracím. Dirigoval jsem už nevím kolikrát, desetkrát, dvanáctkrát v Praze, na Pražském jaru dvakrát. Když jsem slyšel poprvé hudbu Janáčkovu, to bylo ohromné. Když jsem slyšel, jak Václav Talich dirigoval Káťu Kabanovou, to na mě udělalo velký dojem a ovlivnil také můj umělecký život, protože jsem se stal odborníkem na Janáčkovu hudbu."
Nebyl to ale Janáček, co jsem nejdříve poznal z české hudby, doplňuje Mackerras dnes.
"Já jsem znal Smetanu a Dvořáka už dávno, když jsme byl dítě. Janáčka a Martinů jsem neznal. Káťa Kabanová v Národním divadle mě velmi překvapila."
Mackerras přijel do Prahy v roce 1947 na stipendium britské vlády. Proč si vybral právě Prahu? Způsobilo to náhodné setkání v Londýně s českým violoncellistou Josefem Weisslitzerem, který za války emigroval do Anglie. Praha navíc měla dobrou pověst v rozbombardované Evropě.
"Nesmí se zapomínat, že v roce 1947 byla Karlova univerzita jediné velké centrum učení ve slovanském světě, které nebylo pod komunistickou nadvládou."
Ještě před cestou do Prahy dvaadvacetiletý adept hudby absolvoval několik lekcí češtiny, během pobytu pak dál jazyk studoval. To mu také získávalo od počátku sympatie u české veřejnosti:
V roce 1961 se deníku Práce nehodilo přiznat, že Václav Talich po válce v Praze oficiálně nevyučoval. Mackerras ve skutečnosti nebyl studentem mistrovské školy konzervatoře, jak psaly noviny, ale Akademie múzických umění, a za Talichem do Berouna jezdil soukromě, stejně jako mnoho jiných hudebníků.
"On byl velmi silná osobnost. všecko, co řekl, bylo nějak důležité..."
Sir Charles Mackerras se vrací dodnes. Naposledy aby převzal medaili Artis Bohemiae Amicis a platiniovou desku Supraphonu. Na podzim připravuje koncert s Českou filharmonií na rozloučenou. S tímto tělesem spolupracuje už více než pět desetiletí. Václav Riedlbauch jako ředitel filharmonie měl s Mackerrasem v 90. letech četné kontakty.
"On je neuvěřitelně vstřícný a má spoustu nápadů, i dramaturgických. Na druhou stranu je velmi tvrdohlavý, takže když si vezme něco do hlavy, tak je s ním těžká debata, ale vždycky jsme našli nějaký rozumný kompromis, s ním se báječně pracovalo."
"Tak jednak očištění některé tradice, on šel skutečně do pramenů. Speciálně v případě Leoše Janáčka si dal tu obrovskou práci, porovnával zápisky, skicy, dobové komentáře, šel do partů, že kterých se uváděly věci poprvé. Takže obrovská badatelská práce, až pedantská, ale bez toho to nejde. Řada těch věcí, které on potom dostal na světová pódia, to bylo svým způsoebm zjevení, protože on v nich šel proti tradici. To je jeho velká zásluha a já si myslím, že řada jeho oprav asi zůstane trvale v repertoáru."
S Českou filharmonií Mackerras natočil řadu klasických děl české hudby, Dvořákovy symfonické básně podle Erbena, Smetanovu Mou vlast, Martinů Polní mši a mnoho dalších...
