Člověk v tísni pomáhá i v těch nejodlehlejších oblastech Afghánistánu

Zásobárny pitné vody, stavby škol, obnova zdravotní péče - o to vše se v jedné z nejchudších zemí světa, Afghánistánu, stará česká humanitární organizace Člověk v tísni. Působí tu už od r. 2001. Náš kolega z anglické redakce Radia Praha Christian Falvey měl nedávno možnost tamní mise Člověka v tísni navštívit. Natočil tu také rozhovor s vedoucím mise Janem Štěpánem. V dnešní rubrice Češi v zahraničí, kterou připravuje Milena Štráfeldová, přinášíme alespoň několik jeho afghánských postřehů a zkušeností.

Když náš kolega Christian rozhovor s Janem Štěpánem natáčel, létaly jim nad hlavou vojenské vrtulníky a přistávala letadla. Naštěstí se nikde nestřílelo. Jan Štěpán nejprve vysvětlil, proč si vybral právě Afghánistán:

Kábul

"Do Afghánistánu mne přivedlo několik faktorů. Jednak samotná země mne docela zajímala a chtěl jsem na vlastní oči vidět, jestli ten konflikt popisovaný médii je skutečně tak hrozný. Zadruhé jsem chtěl tu zemi poznat, protože je nádherná. Zdejší hory jsou úplně fascinující. Vysokohorské oblasti mne vždycky lákaly. Takže to byl osobní cíl. A potom mne to zajímalo i profesně po té stránce, jakým způsobem jsme schopni lidem pomáhat. Je to dostatečně efektivní? Děláme to tak, aby to mělo nějaký význam? Jaké to je, vést misi v prostředí třetího světa a ve válečné zóně? Pak tam samozřejmě byly takové otázky jako: mám já vůbec na to? Chuť vyzkoušet si, jestli člověk má vůbec schopnost něco takového dělat."

Jan Štěpán

Člověk v tísni začal v Afghánistánu působit v r. 2001, po pádu Talibanu. Dnes je už jeho mise podle Jana Štěpána stabilizovaná:

"Má zdroje, má vynikající vztahy s donnory a práce, kterou tady děláme už osm let, mi dává velký smysl. Ať už je to naše pomoc středním zemědělským školám, kdy prakticky pracujeme se všemi zdejšími středními školami v Afghánistánu. To je dvacet dva škol ve dvaadvaceti provinciích. Vzděláváme učitele a vytváříme společně s americkou univerzitou nové učební plány, protože to, co tu měli předtím, je šedesát let staré. To je opravdu dlouhodobá pomoc, která má smysl a je zaměřená na budoucí generace Afghánců a zejména na jejich zemědělce. Afghánistán je přitom z 98 procent o zemědělcích. Potom naše pomoc v těch nejodlehlejších oblastech, nejchudším částem populace ve vesnicích. Když máte možnost si sednout se stařešiny a popovídat si o tom, jak jsou rádi, že jsou schopni trochu lépe pěstovat obilí a mají vodu, aby jejich děti neumíraly na nemoci způsobené špatnou vodou."

Margzar

Práci v krizových oblastech, jako je Afghánistán, lze podle Jana Štěpána sebelépe plánovat. Pokaždé ale nastane situace, kdy jdou plány stranou:

"Když dojde k výbuchu v Kábulu, tak naráz prostě řešíte bezpečnost našich lidí v Kábulu. Když za vámi přijde člověk z Paktie, kde jsme před čtyřmi měsíci postavili most, a on nás teď žádá, abychom mu zaplatili pět tisíc dolarů za kámen, který tam dodal a o kterém jsme byli přesvědčeni, že je to příspěvek místní komunity. A on nás teď popotahuje a vy zase řešíte takovou věc, kterou jste vůbec neočekávali. A pak jsou to úplné drobnosti, jako že nám v Kábulu vypadne satelit a naráz jsme tři dny bez internetu a řešíme, jak zůstaneme ve spojení s okolním světem. Nebo autu někde v horách, osm hodin od civilizace, upadne kolo a vy řešíte, jak dostanete ty lidi zpátky z té oblasti."

Kábul

Jan Štěpán se dokonce přiznal, že na začátku svého působení v Afghánistánu zažil i dost strachu:

"Jednou jsem měl velký strach, to tady ale bylo zemětřesení, a to jsem nikdy v životě nezažil. Tak to jsem se vylekal, protože to bylo ve dvě ráno. A samozřejmě, jak jsem to nečekal, tak mi trvalo hrozně dlouho, než jsem z toho baráku vyběhl, a všichni se mi smáli. Naštěstí to nebylo nic drastického. Pak jsem měl strach, když jsem poprvé projížděl Salangem autem. Ten tunel a celá ta cesta je na evropské poměry velmi zajímavá. Díra v hoře ve třech tisících metrech, plná zplodin a dýmu, tam se předjíždějí a všichni jezdí jak blázni. Tak to jsem měl strach, na to si ale člověk zvykne. Ty nervy se pak obrousí a dnes, když jedu přes Salang, v pohodě klimbám a ani mne to nějak nepřekvapuje. Párkrát jsem měl obavu o naše lidi, protože pracujeme v některých oblastech, které mají určité problémy. Nikdy nejdeme do skutečně nebezpečných oblastí, kde víme, že se bojuje nebo že tam Taliban nebo jiná skupina má velmi silnou přítomnost. Ale i v těch oblastech, ve kterých operujeme, musíme být opatrní, protože nikdy nevíte, co se stane."

Vedoucí mise člověka v tísni zdůraznil, že právě proto jsou důležité zásady bezpečnosti:

"Je to o tom dodržovat nějaké tři základní principy, které máme jako Člověk v tísni. Nízkou viditelnost, to znamená, že jezdíme stejnými auty jako místní lidé, oblékáme se stejně jako místní, naše domy jsou prakticky shodné s místními, takže nejsme vidět. Druhý princip je spokojenost jednotlivých komunit s naší prací. Když budeme dělat dobrou práci, tak budeme v zásadě v bezpečí, protože vesničané ve velké většině případů jsou schopni nám bezpečnost nějakým způsobem zajistit. I třeba tím, že nám řeknou: dneska nejezděte, jsou tady nějací divní chlapíci s kalašnikovy. Přijeďte až zítra. A třetí princip, který se musíme snažit v Afghánistánu velmi pečlivě dodržovat, je absolutní neutralita. To znamená nespolupracovat s žádnými vojenskými složkami nebo zpravodajskými službami. Bereme peníze opravdu jenom od organizací, které jsou skutečně nadnárodní, jako je Evropská komise nebo Světová banka. Ty nemají partikulární cíle. Nespolupracujeme s armádou, nikdy nás nevidí se zbraněmi, nikdy vlastně žádné zbraně nemáme. Je prakticky zakázáno jakékoli zbraně mít nebo přepravovat v autě. A zároveň se snažíme přizpůsobit té kultuře a ukázat Afgháncům, že my tu jsme prostě hosté. A jako hosté se budeme chovat."

Jak ale Jan Štěpán připustil, ani Člověk v tísni se během svého působení nevyhnul chybám:

"Průšvihy samozřejmě byly. Máte věci, které se nepodaří z nějakých objektivních důvodů, například jsme rozestavěli kliniku a pak se dvě vesnice začaly hádat o pozemek, na kterém klinika stála, a začaly po sobě střílet. A my, místo abychom tu kliniku dostavěli, tak jsme raději přestali a odešli, protože bychom vytvořili lokální konflikt. A pak se dějí chyby, které vlastně nedokážete předvídat. Když například pracujeme v odlehlých oblastech, které nemají žádnou jinou vodu než dešťovou a z tajícího sněhu, tak se staví takové sběrné podzemní nádrže, kam ta voda steče. A lidé ji pak po šest měsíců, kdy je sucho, používají a čerpají z té nádrže. A tam jsme postavili pár takových nádrží a až později jsme zjistili, že některé nádrže lidé nechtěli používat. V té oblasti je totiž zakořeněná víra, že voda v nádrži může být čistá, jen pokud je ta nádrž dostatečně velká, aby voda, když do ní přiteče, udělala na hladině sedm vln. A když neudělá sedm vln, tak to není dost velké, díky tomu ta voda není dost čistá a oni to prostě pít nebudou. I když ta voda je perfektní, srovnatelná s jakoukoliv jinou. A to jsou věci, které prostě nepředpokládáte. Některé pověry a tradice jsou tak hluboce zakořeněné a předávají se po generace, že to prostě nevysvětlíte."

Margzar

A na závěr ještě otázka: jak vlastně Afghánci českou misi Člověka v tísni a vůbec Čechy ve své zemi vnímají?

"Jsme jinak vnímaní na úrovni ministerstev a vzdělaných lidí, protože Československo má v Afghánistánu poměrně dobrou, historicky zakořeněnou pověst. Díky tomu, že spousta Afghánců studovala v Československu a Československo tady ještě před začátkem zdejších válek vybudovalo několik velkých a důležitých podniků. Druhá věc je, když jdete do těch odlehlých vesnic.Tam my ani nemáme ambici těm lidem to nějak vysvětlit, protože my jsme často jediní cizinci, kteří tam přijdou. Spíš jsme ti, kteří prostě žijí s tou komunitou, zůstávají tam a jsou jediní, kteří jsou ochotni do těch odlehlých oblastí jít a pomáhat jim. A to je náš kredit."

Foto: Christian Falvey