Toulky po regionech
Nejdříve se vydáme na výstavu, která představuje nejcennější rukopisy se svatováclavskou tématikou. Dozvíte se, že se točna v Českém Krumlově bude točit i nadále. Na jaře se také odemykaly české řeky. Pak se vydáme za adrenalinovými sporty - bude to skok na padáku do Macochy. Z kostry 'upírky' v Hrádku nad Nisou se stal po bližším prozkoumání archeologů patrně muž. Podíváme se, jak v Krnově na Bruntálsku skončila oprava historického unikátu - salonního železničního vozu následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Cestovat budeme i na Vysočině, kde vzniklo mezinárodní letiště. Na závěr navštívíme amatérského řezbáře Jaroslava Hlaváčka, který tvoří sochu hokejisty Jaromíra Jágra.
Kníže Václav - světec a panovník. To je název unikátní výstavy v Národním muzeu v Praze. Připravilo ji ve spolupráci s Rakouskou národní knihovnou a pojišťovnou Uniqa. Výjimečnost výstavy potvrzuje také záštita prezidenta Václava Klause. Najít na ní můžete nejcennější rukopisy se svatováclavskou tématikou. Exponáty zapůjčené z Rakouské národní knihovny byly pojištěny na téměř jeden milion eur. Více už Pavla Dluhoschová.
"Výstava je pozoruhodná tím, že celá řada rukopisů je u nás vystavena vůbec poprvé. Jsou to jednak rukopisy Rakouské národní knihovny, rukopis pojišťovny Uniqa, který byl získán teprve nedávno a poprvé byl vystaven loni na podzim ve Vídni."
"Vladislav Jagellonský, který byl velkým propagátorem svatováclavského kultu u nás a renovoval svatováclavskou kapli, tak jako poslední tečku do té opravené kaple věnoval právě tuto bustu, která je stříbrná, pozlacená a osázená drahými kameny."
Schránka ukrývá cennou relikvii. Tři světcovy zuby.
Lidé se v hledišti v Českém Krumlově budou točit i nadále. Z jednání ministerstva kultury, Národního památkového ústavu i jihočeských politiků vyplynulo, že chtějí otáčivé hlediště v zámecké zahradě zachovat i po roce 2015, kdy se český stát zavázal k tomu, že točnu ze zahrady kvůli památkové ochraně odstraní. Historie točny je dlouhá. Už v roce 1947 se v zámecké zahradě hrály hry Zpívající Benátky a Večer tříkrálový. A tehdy vznikla myšlenka na otáčivé hlediště, které se roztočilo v roce 1958 a jak zjistila zpravodajka Michaela Vetešková, bude se točit dál.
Původní varianty byly tři - robustní hlediště ze zahrady po roce 2015 odstranit. Další varianta byla točnu zrekonstruovat, protože konstrukce už dosluhuje. To by ale město Český Krumlov riskovalo vyškrtnutí ze seznamu památek UNESCO. Památkáři, jihočeští politici i úředníci ministerstva kultury se však shodli, že točnu v zahradě chtějí. Proto zvítězila třetí varianta. Vybudovat točnu novou a v zahradě by vzniklo národní centrum exteriérového divadla. K tomu jihočeský hejtman Jiří Zimola připomíná:
"Od začátku s otáčivým hledištěm pracujeme jako s exteriérovým divadlem a má-li být cílem modernizace prostor okolo, tedy nejen samotného hlediště, ale sociálního zázemí a prostor pro převlékání herců, tak to je ta správná cesta."
Novou točnu by mohl z 15 procent financovat stát, ze 75 procent by to uhradily dotace EU. Částka by mohla dosahovat až k půl miliardě korun.
Ministerstvo kultury je podle šéfa resortu Václava Riedlbaucha připraveno pomoci partnerům z jižních Čech s vyřizováním žádostí o dotace EU i s dalšími debatami o konkrétní podobě nové točny.
"Je potřeba najít nějaký rozumný kompromis, asi by to neměla být takto hmotná stavba. Měly by být zpracované varianty. Stabilní, montovatelná, zapouštěcí, těch technických řešení je celá řada."
Podle Riedlbaucha ale jednání o budoucí podobě nové točny musejí být rychlá. Strukturální fondy můžeme čerpat maximálně do roku 2013. Pak by přestavbu točny musel řešit státní rozpočet a nebo rozpočet města České Budějovice i Jihočeského kraje.
Na jaře se odemykaly české řeky. Jednou z nich byla i Odra v Moravskoslezském kraji. A Odra se stylově otevírala u Oder na Novojičínsku. Akce se zúčastnil i Martin Knitl a jak zjistil na řece nechyběli ani vodáci, ani vysoká hladina vody.
Většina vodáků přijela ještě dříve, než bylo určeno. Zima asi byla přece jenom dlouhá a lodě v garážích potřebovaly znovu provětrat. Napočítal jsem na parkovišti asi stovku lidí, třeba Pavla, který dorazil až z Polska, jako jeden z organizátorů.
"Děláme to pátým rokem a z roku na rok přijíždí více lidí. Nejdůležitější je, že se vždy vydařila voda."
Pro Poláky je to tady určitě zajímavé místo.
"Ano, slavnost otevření řeky klíčem se v Polsku nikde na řekách nekoná. Taky přijelo z Polska hodně lidí.
V této sezóně je to vůbec první vodácká akce pro veřejnost, která je součástí vodáckého kalendáře Moravskoslezského kraje,"
dodává František Vyhňák ze spolku vodáků Kampanula.
"Slavnostní ceremoniál se organizuje různě, ale jeho nedílnou součástí je otevření klíčem. Tedy odemknutí proti směru hodinových ručiček, abychom si řekli: tak teď zahajujeme svůj vodácký rok na této řece."
A pak už nebyl čas na další povídání. Jedno auto za druhým se přesunulo po úzké silnici na místo startu, odkud postupně všichni vyrazili. Měli před sebou 14 kilometrů po Odře, která tady teprve začíná svou dlouhou pouť. Pavel z Polska si ji pak může prohlédnout v mnohem majestátnější podobě ve své rodné Ratiboři.
BASE jump, nebo-li skákání z padáků z malých výšek, je vrcholnou disciplínou parašutismu. Název je zkratkou anglických výrazů míst, odkud se jeho vyznavači vrhají - tedy z budov, antén, mostů a přírodních skalnatých převisů. Vzhledem k extrémně malé výšce seskoků se padák otevírá už po několika vteřinách a důkladné propočítání tohoto okamžiku je rozhodující. Každému tedy může být jasné, že čas na řešení jakýchkoliv komplikací je při seskoku prakticky nulový. Obzvlášť pokud se skokan vrhne do Macochy z necelých 140 metrů a je prakticky ze všech stran obklopen skalní stěnou, do které může narazit. Robin Kaleta si tento extrémní zážitek vyzkoušel a tak dobře ví, jak se na něj má připravit.
Jinými slovy parašutisté by narazili do skalnaté stěny propasti. Martin Trdla s Robinem Kaletou tak spočítali, že ideální čas, kdy otevřít padák, je asi 2,5 vteřiny. Jenže si představte, že se odrazíte z horního můstku, podíváte se pod sebe a tam na vás zívá hrozivá hloubka propasti. Jak v takové chvíli máte v hlavně přesně odměřit tak krátký časový úsek?
"Když člověk skáče tyto nížky, tak si ten čas zažije. Zjistí, kolik jsou dvě sekundy, kolik jsou tři sekundy a podvědomě to je schopen odpočítávat."
Jak snadno to při popisu Robina Kalety vypadá. Jenže Macocha kromě samotné hloubky skýtá i jiné nástrahy. Base jumpeři musí správně odhadnout i to, jak se z jejího okraje odrazit.
"Asi po 70 metrech je police pod tím horním můstkem a z ní vyrůstají stromy, které jsou samozřejmě každý rok větší a větší. Takže je potřeba přeskočit tu polici a stromy, ale zase se neodrazit příliš, protože protější stěna je relativně blízko."
"V Macoše je úplně klidný vzduch, takže tam je super, alespoň jedna věc, která v přírodě a v horách dělá problém, tak v Macoše nehraje žádnou roli."
Roli hraje ale vždy lidský faktor a také možný strach. Robin Kaleta už si do svého životopisu zapsal mnoho adrenalinových zážitků. Skok do Macochy by v něm ale určitě zařadil na první místo.
"Rozhodně na vrchol. Měl jsem strach a musel jsem se hodně přesvědčovat o tom, že to je v pohodě. Já už base jumping chvilku dělám a vím, kolik těch věcí tam může nevyjít a jak důležité e mít velké rezervy a v Macoše jsme je měli zmenšené,"
říká Robin Kaleta a dokazuje tak, že přece jen není mužem zcela bez nervů.
Více než 700 let staré kostře, která se našla při záchranném archeologickém průzkumu v Kostelní ulici v Hrádku nad Nisou před dvěma týdny, nikdo neřekne jinak než upírka. Podle konstituce se archeologové domnívali, že jde o ženu. Tím, že byla pohřbená na tu dobu neobvykle obličejem do země a ležela za hřbitovní zdí, tak to bylo zřejmě proto, že byla kvůli podezření z čarodějnictví nebo vampýrismu vyčleněná z tehdejší společnosti. Kvůli tomu, že ležela v hrobě obráceně, nešlo úplně perfektně rozeznat pohlavní znaky, vysvětluje archeolog Petr Brestovanský.
"My jsme to měli přikryté. Lebka má na sobě nějaké znaky - u žen rovnější čelo, u chlapů ubíhající čelo. To musí určit antropolog. Není to úplně stoprocentní. Stoprocentní bude až teprve analýza DNA."
Pokud analýza potvrdí, že jde o muže, bude zřejmě kostra upírky přejmenovaná na vampýra. Datování ale zůstane stejné - doba, kdy u nás vládl Jan Lucemburský. Tehdy se už u nás obava z vampýrismu objevovala.
"Víra ve vampýry, respektive víra v lidi, kteří měli vstávat z hrobu a nějak škodit těm živým, tak ta má poměrně starou tradici. Nejsou to jenom pohádky, ale jsou to záznamy ve starých písemných pramenech a kronikách."
Lidé kostru, je jedno zda upírky nebo vampýra, uvidí až v dokončovaném muzeu Trojzemí. Zatím ji budou odborníci dále zkoumat. Mezi tím bude průzkum centra pokračovat. Archeologové mají za sebou objevy dobře zachovalých hrobů ze 16. století, kde našli například dvojramenný křížek typu karavaka, který má původ v poutním místě ve Španělsku. Geofyzik Jakub Steinbruch teď pomocí moderní techniky zkoumá, zda nejsou pod zemí zbytky středověkého kostela.
Antonín Šimčík ředitel Slezského zemského muzea v Opavě ukazuje staré fotografie salonního vagonu. Ovšem černobílé.
"Prvotní kroky vedly k tomu vůbec nalézt místa, kde bylo možno předpokládat, že původní nátěrové vrstvy jsou dochovány."
"Ve voze pobýval svého času rovněž Jára Cimrman. V salonu řešil právě s arcivévodou Ferdinandem formulace smuteční řeči."
Vůz dnes už v císařské modré barvě má několik ložnic, místa pro služebnictvo, velký salon a vůbec vše co je třeba. Opravený vagon bude reprezentovat Česko na výstavě salonních vozů evropských panovnických rodů v Utrechtu.
Salonní vůz si nechal postavit arcivévoda Ferdinand v roce 1909 k soukromému užívání. Salon byl pojat jako malý obývací pokoj. Arcivévoda užíval vůz jen pět let, ale velmi často, zejména pro všechny své zahraniční cesty - například rodinné dovolené na francouzské riviéře nebo návštěvy u německého císaře Viléma II.
Historie létání v Havlíčkově Brodě sahá až do roku 1911. Letiště potom funguje od 30. let. Nyní je oficiálně mezinárodní.
"Ty prvopočátky začínaly někdy před pěti lety postupným dobudováním infrastruktury letiště a vyvrcholilo to v letošním roce, kdy se nám podařilo to mezinárodní letiště ustanovit,"
oddychl si šéf zdejšího aeroklubu Milan Janeček. Do Havlíčkova Brodu mohou přilétat stroje jak z Evropy, tak prakticky z celého světa.
"Když se posádka rozhodne použít naše letiště, tak to musí 48 hodin před předpokládaným příletem oznámit,"
doplňuje pilot Václav Stejkal. Provoz na letišti nebude nijak dramatický.
Před hangáry a letištní budovou jsou na asfaltovém povrchu žluté čáry s nápisy Celní prostor. Obsluha má k dispozici speciální vozidlo, pomocí kterého přivede letadlo z přistávací dráhy až sem.
"Cizinecká policie, celní odbavení, to vše proběhne tady v místnosti, která je na to určená. Pokud to vše proběhne v pořádku, tak jsou cestující a pilot vpuštěni do ČR a de facto do EU."
Kdokoli tak může do Havlíčkova Brodu přiletět. A mohou to být i poměrně veliké dvoumotorové letouny třeba s 18 lidmi na palubě. A to je velmi důležitý segment vzdušné přepravy nad územím Česka. Současně může kdokoliv odletět. Třeba do Chorvatska k moři a nebo do států mimo schengenskou zónu. Letiště je také vybaveno pasivním radarem, který sleduje veškeré stroje nad ČR, části Rakouska a Německa.
"Já jsem vyučený automechanik a řezbařina je můj koníček. Ty obličeje mi ještě moc nejdou, protože jsem samouk."
Tohle je Jágr. Nemusíte se podceňovat, protože jsem to hned poznala. Vedle hlavy leží brusle a rukavice.
"Brusle jsou také z jednoho kusu dřeva a celá socha bude stát na těchto nožích. Všechno je z lipového dřeva. Důležité jsou i tkaničky."
Já jsem si myslela, že vedle hlavy leží normální brusle, které jste tam jen tak dal.
"No vidíte a to je všechno ze dřeva. Musím to vyklínovat, naklížit a vyvážit, aby ta socha držela ve stoje. Rukavice jsou taky dřevěné. Tomu nikdo nevěří. A helma - to byla nejhorší práce. Je taky z jednoho kusu dřeva. Každý si myslí, že je to umělá hmota."
A jak vypadá zbytek sochy?
"To je ze dvou špalků. Musím to rozřezat, slepit dohromady. Bude to skoro dvoumetrová socha s bruslemi a bude vážit tak devadesát, sto kilo."
A kde vznikl nápad vyrobit sochu Jaromíra Jágra?
"Říkal jsem si, největší hvězdy jsou Dominik Hašek a Jarda Jágr. Tak jsem začal s Haškem a dostal jsem se tak daleko, že jsem ho vyřezal. Byl v Buffalu, tak jsem mu poslal fotky a nevěřil jsem, že se ozve. Najednou mi volal, pozval mě do Pardubic. Byl jsem za ním třikrát, vážím si toho a jsme přátelé."
V dubnu by se měl Jaromír Jágr vrátit z ruského Omsku. Jaroslav Hlaváček se mu chystá zavolat, že má pro něj hotovou sochu a věří, že se mu sen splní podruhé.
