Evangelický sbor v ukrajinské Bohemce má od loňska novou českou kazatelku
Až z východoukrajinské Bohemky přijela v těchto dnech do Prahy česká evangelická kazatelka Ludmila Sverdlovová. Spolu s dalšími krajanskými kazateli se tu zúčastnila každoročních farářských kurzů, které pořádá Českobratrská církev evangelická. Milena Štráfeldová se jí tak pro dnešní rubriku Češi v zahraničí mohla zeptat na české krajany v Bohemce:
Historie české vesnice s příznačným názvem Bohemka sahá až do r. 1905. Letos tedy čeští krajané na východě Ukrajiny oslaví 105. výročí jejího založení. K jejím zakladatelům patří rodiny českých evangelíků, které sem mířily na své dlouhé pouti z polského Zelowa:
vysvětluje Ludmila Sverdlovová. Sama se v Bohemce narodila a v r. 2009 zde byla ordinována jako evangelická kazatelka. Připomíná, že Češi si od samého příchodu do Bohemky udrželi svou víru. Zpočátku jim v tom nikdo nebránil, zákazy přišly až za sovětské vlády:
"Nikdo je nenutil, dokud bylo možné víru udržovat. Když se pak zakázala i další, pravoslavná, tak se to i u nás dělo. Nebylo to možné. Do té doby se ale nikdy nezakazovala. Většinou se scházeli u někoho, kdo si je mohl vzít k sobě, později si ale nechali jeden dům, kde se pravidelně scházeli."
I Češi trpěli za hladomoru, který Ukrajinu zdecimoval na počátku 30. let minulého století. Stalinem řízený hladomor měl zlomit odpor rolníků a donutit je ke vstupu do kolchozu. Na Ukrajině v letech 1932-33 zahynulo hladem kolem deseti milionů lidí. Podle Ludmily Sverdlovové se na udávání ukrytých zásob obilí podíleli bohužel i sami Češi:
"Zabírali všechno. Leželo nemluvně a pod ním hledali, jestli tam něco neschovali v kolíbce. A když trošku /obilí/ spustili do studně, tak tam taky hledali. Dostávali se všude. A dělali to sami Češi, teď nám to ti staří lidé vyprávějí. Ti Češi, kteří sami neměli nic, zvítězili nad těmi, co měli, co si vyráběli."
"Žila dcera na Západní Ukrajině, blíž k Polsku, a psala tatínkovi dopis do Bohemky. Když to našli, ani ne dopis, jenom adresu, že je to na hranicích Polska, tak toho tatínka zavřeli, že tam asi šla nějaká informace, která by neměla. I za takové věci zavírali do těch lágrů."
I Češi se však v letech druhé světové války zapojili do bojů proti nacistům. Většina z nich, a nejen z Bohemky, bojovala ve Svobodově armádě. Na celé Ukrajině by se sotva našla jediná česká vesnice, odkud by čeští krajané do armády nevstoupili. Mnoho jich také během bojů padlo.
"Byli v Československé armádě, nevím, kolik jich bylo celkem. Takových dvanáct lidí, možná i víc /z Bohemky/. Jeden z nich dosud žije, Jančík Josef Ludvigovič. Hodně lidí zahynulo, mají tu památník. Po válce to bylo tak, že hodně maminek s dětmi zůstalo samotných. Lidé si navzájem pomáhali, když tam ještě byli jenom Češi. Pak se vesnice rozrostla, /ženy/ si mohly brát Ukrajince, protože Čechů zůstalo málo."
"Když se organizoval spolek, Alexandr Drbal nám poradil, že můžeme poslat /do Čech/ učitelku na vyučování češtiny. A když ta učitelka přijela /do ČR/, byla povolaná na setkání Synodní rady. A už tehdy nám dali trochu literatury. Lidé se začali scházet v kulturáku, ve škole. Když přijela a přivezla ty knížky, bylo třeba, aby někdo kázal. U nás to ale nikdo neznal, jen starší lidé, kteří o náboženství slyšeli od rodičů. Chtěli, aby kázal muž. Bylo tam několik mužů, kteří se scházeli, a každý si měl vyzkoušet, komu to půjde, kdo by to dokázal. Když to ale poprvé dali Jančíkovi a jednou /kázal/, tak další řekli, že nikoho jiného nepotřebují. Tak zůstal kazatelem. Do doby, než se postavil kostel, se scházeli v kulturáku pravidelně každou neděli."
"Pravidelně máme 22 až 24 lidí na každé bohoslužbě, a když jsou Vánoce, Velikonoce a další svátky, tak je i šedesát. U nás je ale většinou nejvíc lidí na Štědrý večer, protože na Štědrý večer máme vždycky nějaké setkání, děti nám přijdou ze školy. Děti na bohoslužby nechodí, chodí ale do nědělní školy na vyučování náboženství. I mládež se trošku schází, je nám ale líto, že je nemá kdo vést. Já vedu jenom děti."
Prvnímu kazateli obnoveného sboru panu Jančíkovi je dnes přes devadesát let. O sbor se proto stále více stará Ludmila Sverdlovová. Nikdy přitom nestudovala teologii, pracovala na stavbách nebo jako prodavačka, pekla chleba v kolchozní pekárně, dodnes má vlastní hospodářství. Přiznává proto, že kazatelské začátky pro ni nebyly nijak lehké.
"Ještě jsem se bála vzít na sebe tu odpovědnost. Z domova jsem nebyla k náboženství vedená, a když jsem chodila do školy, tak to bylo zakázané. Tak pořád myslím na to, jestli to dokážu, jestli to svedu, jak to lidem předám? Pořád mám takový problém, pořád si to přebírám. Možná mi nebudou rozumět?"
A jak se dnes připravuje na svá kázání?
"Dá to hodně práce, když člověk v tom není od mládí vzděláván. A ke všemu ještě čeština: vůbec jsem neuměla číst ani psát česly. To jsem se učila na písničkách, když jsem chodila do shromáždění."
Sbor v Bohemce se však i pod jejím vedením rozrůstá. Do Prahy přijela s novinkou: v Pervomajsku, což je velké hornické město nedaleko Bohemky, žije také česká krajanská komunita. Nyní se tamní Češi rozhodli, že otevřou kurzy češtiny, a do budoucna chtějí mít i své evangelické bohoslužby.
