Kawasakiho růže - psychologické drama s politickým podtextem
Před koncem roku vstupuje do kin nový český film, osvědčených tvůrců scénáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Pod exotickým názvem Kawasakiho růže se skrývá příběh z české současnosti, který vypráví o uznávaném psychiatrovi a známém disidentovi Pavlu Joskovi, který je nečekaně konfrontován se svou minulostí prostřednictvím dokumentů StB. O filmu s jeho tvůrci hovořil Vilém Faltýnek.
"Ten film vypráví bez pomoci humoru nebo kdovíjaké stylizace rodinné drama, které má v tomto případě politické pozadí. Ale aby to drama zajímalo i publikum, které v té době nežilo, a aby ho to publikum pochopilo, musí se podat patřičným způsobem. My nemáme žádné efekty, nemůžeme ničím okouzlovat, ani rozpočtem, jediné co máme, jsou věrohodné postavy. V nich je jediná šance, že divák zažije katarzi, že ho film citově zasáhne,"
říká režisér Jan Hřebejk. Téma vyrovnávání se s minulostí je denně přítomno v médiích. S tím, jak odcházejí generace přímých účastníků klíčových událostí 20. století, roste tlak na objektivní posouzení individuálních zásluh a vin. Námět Kawasakiho růže vznikl už před dvěma lety.
"To je prostě drama, ale zvláštní na tom je forma, kterou volíme. Ten hlavní příběh s milostnými peripetiemi se odehrál v minulosti a postavy se na něj rozpomínají. Což je vlastně docela obtížné, protože pracujeme způsobem výpovědí na kameru. Tak pracuje dokumentární film, a tady to hrají herci. Ale některé vyprávěcí postupy to překvapivě udělalo věrohodnými. je zajímavé sledovat tvář člověka, o kterém my už víme, že lže. Já myslím, že je to vzrušující. Taková zvláštní detektivka přes tváře, které mluví na kameru."
Použité publicistické postupy komentuje i režisér Jan Hřebejk:
"Jedním tématem je lidská paměť a ta je ošidná. Ty postavy říkají různé věci. Všichni jsou to přímí svědci, ale pamatují si to různě. Protože paměť je selektivní a převrací ty věci, zvlášť u nepříjemných vzpomínek. Abychom mohli vyprávět ten minulý příběh a neříkaly si to postavy mezi sebou, tak jsme vytvořili tu zápletku, že hlavní hrdina má dostat nějaké ocenění a vzniká o něm film."
Dramatický konflikt stojí na třech mužských postavách: profesorovi Pavlu Joskovi, jeho zeti Luďkovi, který o něm pro televizi točí dokument a bývalém estébáckém vyšetřovateli Kafkovi. Všechny tři postavy vytvořili slovenští herci. Profesora hraje Martin Huba, jeho zetě Milan Mikulčík a vyšetřovatele na penzi Ladislav Chudík. Hřebejk říká:
"Je to náhoda, protože na roli, co hraje Mikulčík, jsem dělal poměrně velký casting a on k tomu přistoupil jinak než ostatní. U Ladislava Chudíka to byla výzva v tom, že je to přímo protikladná postava k tomu, jak je díky Nemocnici na kraji města vnímán českým publikem. A s Martinem Hubou jsem spolupracoval předtím dvakrát, v Horem pádem a Musíme si pomáhat, kde hrál menší role, a já jsem toužil udělat s ním velkou postavu. A on má patos i civilní hereckou polohu. Takže to tak vyplynulo."
"Protože má zkušenost s natáčením filmů, fotil Bertolucimu filmy a dalším velkým osobnostem, tak on natáčení znal a veděl, do čeho jde. A tím, že i další role ztvárnili neherci jako Martin Schulz nebo Anička Šimonová, tak to nebylo tak cizorodé prostředí. A začínali jsme ve Švédsku, kde cesta Antonína Kratochvíla do emigrace taky začínala, a postava, kterou hraje, je umělec, takže mu to bylo blízké,"
říká Hřebejk. Petr Jarchovský použil postavy emigrantů nebo Čechů v zahraničí už v předchozích filmech, například v Krásce v nesnázích. Postavu výtvarníka Bořka z Götteborgu inspirovalo víc lidí, mimo jiné sochař Vladimír Škoda z Paříže, shrnuje Petr Jarchovský:
Recenze film ocenily. Je to nejlepší Hřebejkův film po Pupendu z roku 2003, napsal týdeník Respekt. A upozornil, že filmaři vinu svého hrdiny neomlouvají, ani nepranýřují. Scénárista ostatně sám uvedl:
