Psychologické drama Nevinnost vstupuje do kin

Do českých kin vstupuje nový film tvůrčího tandemu režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského. Jejich tvorba ovlivnila český film posledních dvou desetiletí. Začala Šakalími lety a přes retrospektivně laděné komedie dospěla k čistému dramatickému žánru v posledních snímcích Kawasakiho růže a Nevinnost. O psaní filmů hovoří Petr Jarchovský.

Aňa Geislerová a Ondřej Vetchý

Mohl byste, prosím, pane Jarchovský, přiblížit, jaká je historie námětu filmu Nevinnost? Ono je to trochu složitější, pokud vím, váže se na vznik filmu Kawasakiho růže atd...

„Je to námět, který se rodil poměrně dost dlouho. Měli jsme ho s Honzou Hřebejkem rozpracovaný už asi před třemi lety, ale potom jsme dali přednost Kawasakiho růži, protože se nám ten příběh lépe rodil pod rukama, šlo to snadněji nebo spíše rychleji napsat, a toto jsme tedy odložili. Potom jsme se k téhle látce vrátili a udělali jsme v ní jednu zásadní změnu a nakonec si i ona našla svoji cestu na filmové plátno. O čem je? Obě látky, jak Kawasakiho růži tak Nevinnost, pojí téma nějaké skryté viny a možnosti jejího napravení a odčinění, možná i přijetí odpovědnosti za svoje činy. Na rozdíl od Kawasakiho růže, která řešila politickou otázku, zabývala se i vinou spojenou s naší nedávnou minulostí - šlo o politikum, tak tady jde o intimní milostné téma, rodinné téma, to znamená otázka viny v rodině a mezi partnery. V tom se tedy oba filmy liší, ale jinak téma mají podobné, příbuzné.“

Mohl byste ve stručnosti říci, jaký je příběh filmu Nevinnost?

„To bych nerad prozrazoval, ten příběh je napínavý a ve filmu jde o to, jak to dopadne. Tak bych to nerad dopředu prozradil. Ale řeknu, že si s Honzou půjčujeme populární žánr kriminální, detektivní, což znamená, že dvě třetiny filmu budujeme takovou zvláštní etickou detektivku, opravdu i s policejním vyšetřováním, a na konci uděláme úkrok jiným směrem a všímáme si, jak takový vpád do intimity mění vztahy v rodině. Takže ve výsledku jde o psychologické drama.“

Z traileru k filmu se zdá, že jde o jakýsi zakázaný vztah k nezletilé.

„Ano, je to tento případ. Pacientka, nebo ne snad přímo ona, ale její maminka, která se o tom dozví z jejích deníčků, obviní doktora z nepřípustného vztahu s nezletilou a navíc do péče svěřenou osobou.“

Otevírá vám Nevinnost nějakou další cestu pokud jde o vaše směřování, o hledání nějakého řekněme ideálního filmového tvaru?

„Určitě je to společný krok novým směrem. O dramatický žánr jsme se pokusili už několikrát, myslím, že to můžeme za společnou cestu považovat už od filmu Musíme si pomáhat, potom přes Krásku v nesnázích a Horem pádem. Ale nyní jsme vykročili směrem k čistému psychologickému dramatu Kawasakiho růží a Nevinnost je pokračováním tohoto směřování. Oba tyto filmy jsou komorní, založené na hereckých výkonech, nejsou producentsky tolik náročné, proto si můžeme dovolit ten luxus zabývat se skutečně vážnými otázkami.“

Anna Linhartová

Píšete své postavy pro konkrétní herce? Ve filmech, které točíte společně s Janem Hřebejkem se opakuje určitý okruh základních spolupracovníků, který je vždycky obohacený nějakým výrazným typem od jinud.

„Jak v předchozím filmu Kawasakiho růže tak zejména v Nevinnosti jsme vyzkoušeli velkou škálu nových hereckých tváří, které jsou známé, ale ne v kontextu naší spolupráce. Například Ondřej Vetchý, což je dobrý, zkušený herec. Vedle toho jsme vyzkoušeli i spolupráci s herci, kteří jsou výborní na divadle, ale ve filmovém kontextu je nikdo nezná, jako například Hynek Čermák, který hraje téměř hlavní postavu, vyšetřovatele. Objevem tohoto filmu je mladá Anička Linhartová. Samozřejmě ten, o kom se dá mluvit, že je s námi kontinuálně provázán jako herecká osobnost, je Anna Geislerová, která zde vytvořila hlavní ženskou roli.“

A postava, kterou ve filmu ztělesňuje Luděk Munzar?

Luděk Munzar

„My jsme byli moc rádi, že pan Munzar tu roli přijal, vůbec jsme nechápali, že taková herecká osobnost se skutečně 25 let neobjevila na filmovém plátně. Jeho příspěvek je pro ten film podstatný, ačkoliv jeho role není veliká. Hraje patriarchu lékařské rodiny, starého pana profesora, ke kterému se váže spoustu vztahů, on je svorníkem té rodiny.“

Původní otázka byla, zda píšete své postavy přímo pro vybrané herce.

„Nebylo to nikdy pravidlem, stávalo se to jen naprosto výjimečně. Později jsme například počítali s tím, že roli nabídneme třeba Bolkovi Polívkovi, nebo Anně Geislerové, ale nikdy jsme se tím nenechávali svazovat. To by bylo špatné.“

Vy to bere spíše jako svazující? Každý herec má své dobře ověřené postupy, o kterých víte vy i diváci, že budou fungovat, a velký úkol je asi odhadnout potenciál toho herce, který není ještě úplně rozvinutý…

„Ano, to máte naprostou pravdu. A druhá věc je, že když vytváříte postavu, tak se můžete sám omezit a nepřipustit možné interpretace jednání své figury tím, že máte před očima fantom určitého herce. Takže tomu já říkám omezení. Ono pak nakonec třeba zjistíte, že to co chcete, vám stejně nezahraje nikdo jiný, než ten dotyčný herec, alespoň tady v našich vodách. Ale to mluvím za autora, za toho, kdo vymýšlí příběh, kdo staví charaktery. V první fázi, když to píšu, mám představy reálných předobrazů. Potom když se s Honzou sejdeme a začneme nad tou látkou uvažovat směrem k realizaci, tak nám tam hrají „olympané,“ jak já říkám, to znamená američtí herci, kteří třeba už ani nejsou na živu, nebo italští, například Mastroiani, Lorenová a podobně. Postupně se přibližujeme k nám, takže tam hrají Menšík a Adina Mandlová a nakonec se dostaneme až k realitě a vybíráme z ní.“

Je málo dobrých českých herců, se kterými byste mohli spolupracovat? Je váš herecký rejstřík omezený?

„Ne, ale problém je trochu někde jinde. V některé věkové generaci je třeba veliká spousta talentovaných herců nebo hereček, například zjistíte, že ve věku kolem třiceti let je tady mnoho talentovaných ženských představitelek, nebo že ve věku kolem čtyřiceti let je hodně herců, kteří mohou něco zahrát. Problém ale nastává v generaci mezi šedesáti až sedmdesáti lety, všichni jsou pryč. To je smutné zjištění. Najednou byste potřebovali mít Petra Čepka nebo Jiřího Hrzána, my jsme spolupracovali s Jiřím Kodetem - a najednou zjistíte, že tato skvělá, silná generace je pryč. Tak to někdy je problém. Právě proto nás překvapovalo, že právě pan Munzar je nevyužíván.“

Foto: Oficiální zdroj