Kawasakiho růže - psychologické drama s politickým podtextem
Před koncem roku vstupuje do kin nový český film, osvědčených tvůrců scénáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Pod exotickým názvem Kawasakiho růže se skrývá příběh z české současnosti, který vypráví o uznávaném psychiatrovi a známém disidentovi Pavlu Joskovi, který je nečekaně konfrontován se svou minulostí prostřednictvím dokumentů StB. O filmu s jeho tvůrci hovořil Vilém Faltýnek.
"Ten film vypráví bez pomoci humoru nebo kdovíjaké stylizace rodinné drama, které má v tomto případě politické pozadí. Ale aby to drama zajímalo i publikum, které v té době nežilo, a aby ho to publikum pochopilo, musí se podat patřičným způsobem. My nemáme žádné efekty, nemůžeme ničím okouzlovat, ani rozpočtem, jediné co máme, jsou věrohodné postavy. V nich je jediná šance, že divák zažije katarzi, že ho film citově zasáhne,"
říká režisér Jan Hřebejk. Téma vyrovnávání se s minulostí je denně přítomno v médiích. S tím, jak odcházejí generace přímých účastníků klíčových událostí 20. století, roste tlak na objektivní posouzení individuálních zásluh a vin. Námět Kawasakiho růže vznikl už před dvěma lety.
"Tahle témata jsou ve vzduchu, teď se chystá televizní film Archiv, bude film Pouta, vždycky se něco vynoří. My když jsme chystali film Musíme si pomáhat, tak zároveň vznikl Lebensborn... To není tak, že bychom to nějak koordinovali. O čem jsme si s Petrem mezi sebou povídali, to se pak vždycky přetavilo ve scénář, protože se to pro nás stalo neodbytné. To je tenhle případ, to je důvod, proč jsme se dali do téhle látky. A ta si vynutila žánr." Scénárista Petr Jarchovský žánr vymezuje jako psychologické drama:"To je prostě drama, ale zvláštní na tom je forma, kterou volíme. Ten hlavní příběh s milostnými peripetiemi se odehrál v minulosti a postavy se na něj rozpomínají. Což je vlastně docela obtížné, protože pracujeme způsobem výpovědí na kameru. Tak pracuje dokumentární film, a tady to hrají herci. Ale některé vyprávěcí postupy to překvapivě udělalo věrohodnými. je zajímavé sledovat tvář člověka, o kterém my už víme, že lže. Já myslím, že je to vzrušující. Taková zvláštní detektivka přes tváře, které mluví na kameru."
Použité publicistické postupy komentuje i režisér Jan Hřebejk:
"Jedním tématem je lidská paměť a ta je ošidná. Ty postavy říkají různé věci. Všichni jsou to přímí svědci, ale pamatují si to různě. Protože paměť je selektivní a převrací ty věci, zvlášť u nepříjemných vzpomínek. Abychom mohli vyprávět ten minulý příběh a neříkaly si to postavy mezi sebou, tak jsme vytvořili tu zápletku, že hlavní hrdina má dostat nějaké ocenění a vzniká o něm film."
Nadčasovost tématu tvůrci podtrhli použitím árie z díla Georga Friedricha Händela. Ostatní hudbu k filmu napsal v komorním minimalistickém stylu skladatel a muzikolog Aleš Březina.Dramatický konflikt stojí na třech mužských postavách: profesorovi Pavlu Joskovi, jeho zeti Luďkovi, který o něm pro televizi točí dokument a bývalém estébáckém vyšetřovateli Kafkovi. Všechny tři postavy vytvořili slovenští herci. Profesora hraje Martin Huba, jeho zetě Milan Mikulčík a vyšetřovatele na penzi Ladislav Chudík. Hřebejk říká:
"Je to náhoda, protože na roli, co hraje Mikulčík, jsem dělal poměrně velký casting a on k tomu přistoupil jinak než ostatní. U Ladislava Chudíka to byla výzva v tom, že je to přímo protikladná postava k tomu, jak je díky Nemocnici na kraji města vnímán českým publikem. A s Martinem Hubou jsem spolupracoval předtím dvakrát, v Horem pádem a Musíme si pomáhat, kde hrál menší role, a já jsem toužil udělat s ním velkou postavu. A on má patos i civilní hereckou polohu. Takže to tak vyplynulo."
Profesorovu manželku, které léta ukrývá rodinné tajemství o svém dávném milenci a biologickém otci jejich dcery, vytvořila herečka Daniela Kolářová, naopak obsazení neherce, amerického fotografa českého původu Antonína Kratochvíla do role umělce, kterého StB vypudila ze země, posiluje dokumentární tón filmu."Protože má zkušenost s natáčením filmů, fotil Bertolucimu filmy a dalším velkým osobnostem, tak on natáčení znal a veděl, do čeho jde. A tím, že i další role ztvárnili neherci jako Martin Schulz nebo Anička Šimonová, tak to nebylo tak cizorodé prostředí. A začínali jsme ve Švédsku, kde cesta Antonína Kratochvíla do emigrace taky začínala, a postava, kterou hraje, je umělec, takže mu to bylo blízké,"
říká Hřebejk. Petr Jarchovský použil postavy emigrantů nebo Čechů v zahraničí už v předchozích filmech, například v Krásce v nesnázích. Postavu výtvarníka Bořka z Götteborgu inspirovalo víc lidí, mimo jiné sochař Vladimír Škoda z Paříže, shrnuje Petr Jarchovský:
"Ano, motiv emigrace se nám několikrát vrací, protože my jsme měli to štěstí, že jsme spoustu lidí, kteří dobrovolně nebo nedobrovolně emigrovali, mohli osobně poznat. A jejich příběhy jsou fascinující svou výlučností. Příkladem je Antonín Kratochvíl, který do toho vezme své životní zkušenosti, které jsou nad všechny DAMU."Recenze film ocenily. Je to nejlepší Hřebejkův film po Pupendu z roku 2003, napsal týdeník Respekt. A upozornil, že filmaři vinu svého hrdiny neomlouvají, ani nepranýřují. Scénárista ostatně sám uvedl:
"Pokud chceme někoho soudit, tak se musíme pokusit o maximální, individuální pohled na věc. Protože každý případ, který pak třeba projde novinami, když se pak na něj podíváme do hloubky, a do ještě větší hloubky, tak zjišťujeme věci a okolnosti, které by nás při prvním pohledu ani nenapadly. Můj děda byl za nacistů šest let v lágru a ten byl tedy velmi opatrný v tom, jak má soudit lidi, kteří takzvaně selhali a při výslechu vypovídali." Kawasakiho růže je desátá spolupráce Hřebejka s Jarchovským. Pro oba tvůrce prý je vzájemný kontakt stále inspirativní. Jejich spolupráce by měla pokračovat filmem S pravdou ven. Jarchovský navíc spolupracuje i s Ondřejem Trojanem, který v současnosti točí podle jiného jeho scénáře film Občanský průkaz.