O brněnské dívce jménem Gerta Schnirch

Historické události spojené s vyhnáním Němců z Československa se dnes připomínají víc než dříve, přesto se do obecného povědomí prosazují ztuha. Krokem vpřed je román Vyhnání Gerty Schnirch mladé české spisovatelky Kateřiny Tučkové. Vyšel před několika dny a reakcí na něj zatím není mnoho, přesto už stačil autorce vynést jedno politicky laděné ocenění. Právě v neděli, kdy tento příspěvek vysíláme v premiéře, převzala v Mnichově literární cenu Sutodoněmeckého Landsmannschaftu za tento román. Podrobnosti o vzniku knihy prozradila o několik dní dříve kolegovi Vilému Faltýnkovi, například co ji k problematice divokého odsunu přivedlo a jak ve své fabulaci s událostmi naložila.

Kateřina Tučková, foto: autor

„Na to se mě lidé poměrně často ptají a já tedy k jejich zklamání vždycky říkám, že já jsem z rodiny českých sedláků a k německé otázce nemám vlastně vůbec žádný vztah. Pouze takový, že jsem do Brna přišla během svých studií a do teď v Brně žiji a bydlím v ulici, ve které jsou dodnes vidět kulky ve fasádách domů. Před třemi lety jsem se dozvěděla, že i z té mé ulice byli odsunované německé rodiny, a začalo mě to opravdu zajímat, protože ta možnost, že bydlím v bytě, kde dřív žila česko-německá rodina, mě natolik zaujala, že jsem po těch událostech začala pátrat. Také kvůli tomu, že jsem o tom nevěděla téměř nic. To bylo překvapivé, protože jsem byla pětadvacetiletá studentka humanitního oboru a o historii jsem se vždycky zajímala.“

V Brně se o těch událostech nemluví?

„V Brně se o těch událostech nemluví a lidé z mé generace vůbec. I když pravda je, že jsem na to natrefila vlastně díky Davidu Kovaříkovi, který je historik z mé generace, ale u něj to je odborná specializace. Ale v širším povědomí se o této události vůbec neví. Všeobecně se to přikládá komunistickému režimu, který tuto otázku zcela tabuizoval, a v devadesátých letech, kdy se ty generace vyměnily, byl jen málo kdo ochoten o tom mluvit, málo se tom psalo a myslím, že i dodnes se o tom málo píše a ví.“

Vy v tom románu saháte i detailním popisům některých situací, takže bylo určitě nutné si o tom prostudovat dobové reálie.

„Ty jsem studovala a taky jsem se poohlížela po historických pracích, po konferencích na toto téma, po archivních materiálech a po výpovědích pamětníků nebo po korespondenci pamětníků, to byly moje zdroje. Například hlavní hrdinka Gerta se účastní projevu J. Ďuriše, tak k tomu bych nedošla, kdybych o jeho proslovu nečetla v korespondenci odsunutých Němců. Takže to jsou momenty, kdy jsem používala vzpomínkový materiál lidí, kteří tady zůstali žít.“

Moje asi zásadní otázka nad vaším románem zní, kde autorka vaší generace - nebylo vám třicet a žijete ve světě, který je, dá se říct, nějakým způsobem poklidný, žádné dramatické věci tohoto typu se tu nedějí – tedy kde jako autorka berete ten prožitkový materiál, abyste naplnila svoji postavu.

„Nevím, na to je těžké odpovědět, to asi teprve čtenáři posoudí, jestli jsem ji naplnila správně. Mám ale pocit, že mi stačí málo a fantazie se mi rozjede natolik, že to pak už dokážu zpracovat. Dokonce se mi během těch tří let, co jsem na té knize pracovala, stalo, že jsem žila až skoro jakýsi second live, protože válka a události kolem ní prostoupily natolik mým životem, že třeba když byla letní bouřka, tak jsem najednou vyskočila v noci z postele a byla zcela přesvědčena o tom, že je bombardování a do otevřeného okna jsem křičela, že se bombarduje. Natolik to prostoupilo mým životem. Ale jestli dokonale, to posoudí až lidé, kteří to sami zažili. Snad se mi to podařilo.“

Památník v Pohořelicích

Vy jste si asi záměrně vytvořila hlavní hrdinku jako osobu sobě věkově blízkou. Co jste si z té složité problematiky divokého odsunu brněnských Němců vybrala jako pro sebe nejdůležitější?

„Nevím, jestli nejdůležitější, ale mně nejbližší, když už jste se ptal na tu hrdinku, která je opravdu mého věku, tak na tom mě opravdu úplně iritovala ta možnost, že Gerta byla stejně apolitickým člověkem, jako jsem já, jen se narodila ve špatné době do česko-německé rodiny. A ty historické události ji natolik strhly, že se nakonec ocitla v zástupu vyháněných. Kdyby se to stalo v jednadvaceti mně, tak by to bylo opravdu za nic, protože já jsem v tom věku byla natolik apolitický člověk, že jsem se nechala smýkat tím vším, co tady žila moje rodina nebo spíš naopak, my jsme nikdy politikou moc nežili. Je to zkrátka věk, hlavně u žen, kdy jimi ta historie může hrozně smýknout. A to je právě případ té Gerty.“

Ona je dohnaná na hranici takové prosté fyzické existence, ona je tak ponižovaná a tak týraná nastalou situací, že …

„Ztrácí hrdost a sebevědomí, že jaksi vlastně nemá právo na svůj život, to získali nad ní ti sedláci na venkově, kde prožila několik let, když nemusela odjet za hranice.“

Máte nějaké ohlasy na tu knihu, nějaké první reakce?

„Ona byla vydaná nedávno, jsou to tři týdny, a teprve před 14 dny se objevila na pultech, takže jsou to ohlasy jen pozvolné. Ale už je vidět, že ta tématika vzbuzuje emoce, jak kladné, kdy mi poslední němečtí obyvatelé děkují, že se tou tématikou zaobírám, tak i negativní, kdy mě kdosi na internetových stránkách označil za gestapačku.“

Co bylo při psaní románu Vyhnání Gerty Schnirch nejsložitější?

„Myslím, že nejsložitější bylo dostát opravdu těm faktům. Závěrečné korektury jsme dělali asi třikrát, měla jsem velice pečlivou redaktorku Irenku Danielovou, která třeba našla, že bombardování nebylo v 11 dopoledne, jak jsem ho napsala, ale v 8 ráno. Takže se mi tam mísily moje fantazie s tím, jak to opravdu bylo. V takových detailech jsem už nepovažovala za nutné dodržet reálie, takže potom jsem musela dělat opravy a zaměřovat se na absolutní věrohodnost textu.“

Ale pokud jde o tu samu cestu, ten pochod z Brna, tam mnoho informací potvrzených historiky není, neví se ani přesně počet obětí, není známa přesná příčina jejich úmrtí. Vy jste tam přesto tyhle věci rozepsala a pokud jde o popisy násilí, tak jste Čechy věru nešetřila.

Kateřina Tučková

„Já jsem se snažila vycházet jak z materiálů německé strany tak z materiálů českých, ono se to liší. Nejnižší odhady jsou 1700 mrtvých, německá strana uvádí kolem 5200 a ty nejčernější odhady dosahují 10000. V tom je značný rozptyl. A násilná smrt je potvrzena jenom ve třech případech, další oběti se přičítají úplavici a tyfu, chorobám, které se rozšířily v táboře v Pohořelicích, kde mohla většina vyháněných přenocovat. On to není konferenční příspěvek, ale beletrie, takže jsou tam zohledněny obě strany. Svědci z řad zbrojováků o tom dnes neradi mluví, takže kolik jich zabili, to nám dnes nikdo neřekne.“

Ale vy ty popisované události dramatizujete.

„Jsem spisovatelka, aby to nebyl konferenční příspěvek, tak jsem se snažila do toho dát emoce. Můj názor je takový, že odsun neproběhl v rukavičkách a vzhledem k tomu, že ho vykonávalo 3600 šestnácti až dvacetiletých týpků, dělníků ze Zbrojovky, kteří se během války měli moc dobře, tak si myslím, že aby se zbavili másla na hlavě, tak se asi nechovali moc s dekorem. Nebyl to asi zrovna pochod smrti, že by každý druhý padl za oběť násilí, ale násilné to určitě bylo.“

Neuvažovala jste o tom, že by se vaše kniha měla přeložit do němčiny, aby se taky dostala k těm, kterých se popisované události osobně dotýkaly?

„To je zajímavé, já samozřejmě o tom uvažuji, bylo by to moc příjemné jako jeden z dalších mostů komunikace, ale na mě to nezáleží. Já německy neumím, jen pasivně, rozumím, ale do překládání bych se pustit nemohla. V nakladatelství Host jsme o tom mluvili, ta možnost tady je, ale určitě bude trvat nejméně rok, než se to povede. Taky zařadit titul do edičních plánů německých nakladatelství není nic jednoduchého, takže já bych byla ráda a snad se to v budoucnu podaří.“