Do Norska jezdí Češi za studiem i za prací
dnešní rubrice Češi v zahraničí se vypravíme až téměř k polárnímu kruhu. Žije tu pan Tomáš, jeden z necelých dvou tisíc Čechů, kteří našli domov v Norsku.
"Opravdu to jenom odhadujeme, protože žádné oficiální statistiky nejsou. Ambasáda nic takového samozřejmě nemá. Odhaduji to na takových tisíc pět set lidí. Je to odhad na základě statistik, které jsou k dispozici. Čechů je tady ale tak málo, že často ve statistických tabulkách vůbec nejsou. Rozhodně nejsme v prvních deseti zemích, které jsou uváděné. Těch pracovních povolení bylo okolo pěti set,"
říká konzulka pro kulturní a krajanské záležitosti na české ambasádě v Oslo Kateřina Stašková. Někteří z českých krajanů žijí ovšem v Norsku už desítky let:
"Přicházela sem už předválečná vlna emigrace, poválečná, samozřejmě rok 1948. Pak velká vlna byla v roce 1968 a posléze do roku 1989."
"Ti lidé sem přicházeli během komunistického režimu, většinou dost vzdělaní lidé. Je tady hodně hudebníků. Za všechny bych asi uvedla pana profesora Jiřího Hlinku, který se uplatnil velice dobře. Dokonce mu byla loni v Bergenu otevřena klavírní akademie. Takže hudebníků je hodně, byli tady spisovatelé, umělci, hodně vědců, techniků, chemiků."
Od roku 1989 přicházejí do Norska lidé hlavně za prací a za studiem. Od letošního května se navíc norský pracovní trh pro české občany zcela otevřel, takže najít práci v prosperující ekonomice není velký problém.
"V dnešní době je poptávka po řemeslnících, takže je to trošku jiná emigrace, než byla v 70. a 80. letech. Dost lidí ale stále dostává stipendia, protože Norsko je bohatá země a stipendia si může dovolit. A je to země, která láká. I lékaře, poslední dobou se mi jich pár ozvalo, že jsou tu noví, že se chtějí zaregistrovat na ambasádě, nebo se ptají na ostatní krajany. Takže by se dalo říct, že tu jsou lidi všech profesí."
Jedním z těch, kdo se do Norska vypravili už začátkem 90. let, je i pan Tomáš. Pochází z Ratíškovic na jižní Moravě:
"Já jsem tenkrát studoval v Praze na zdravotní škole, a abych se naučil angličtinu, tak jsem si zažádal u studentské organizace, která se jmenovala Atlantis. To byla výměna studentů. Cílem programu bylo, že se studenti naučí jazyk a poznají kulturu té země. Já jsem tenkrát mohl jít do rodiny úplně za polárním kruhem, na Lofotských ostrovech. Takže jsem se sbalil, začal jsem stopovat a za šest dní jsem dojel až na sever. Byl jsem tam dva měsíce, naučil jsem se tedy dobře anglicky a asi jsem tam udělal dojem, protože mne pozvali za rok zase, abych tam přijel na prázdniny. Přijel jsem tam v r. 1993 a to už jsem vlastně znal svou ženu. Potom jsem sem přijel v r. 1994, byl jsem tu celou zimu. /Získat/ trvalý pobyt ale bylo strašné, to byl byrokratický cirkus. To nám museli vyřizovat právníci, protože my jsme nebyli manželé. Takže trvalý pobyt jsem dostal až po narození nejstarší /dcery/ Sáry v září 1995. Tady byl zákon, že cizinec musí každý rok dokázat, že pořád žije v tom svazku, a za tři roky dostane povolení k usazení. Já jsem ho dostal v r. 1997, nějak tak. A od té doby už má člověk ta samá práva jako Nor a po sedmi letech může dostat občanství. Jenže já jsem nikdy o norské občanství nežádal. Česká legislativa je taková nejasná, já bych ztratil české. A já bych nechtěl ztratit české občanství. Já vlastně mám stejná práva jako Nor, navíc Česká republika je v Evropském společenství a já nemám žádný zájem se zbavit českého občanství."
Tomáš dnes pracuje jako zdravotník, v biochemické laboratoři místní nemocnice. Se svou norskou ženou a třemi dětmi žije v typickém dřevěném stavení uprostřed severské přírody, na vlastní farmě chová ovce i koně a do řeky, která teče kolem jeho domu, stačí prý hodit sítě jen dvakrát do roka, aby měl dost ryb na celý rok. Na jižní Moravu dnes už jezdí jen na návštěvu.
Je ale potřeba zdůraznit, že ke svému dnešnímu postavení se musel vypracovat. Ani bohaté Norsko v současné době nedá nic zadarmo, zvláště pokud jde o případné žadatele o azyl z České republiky, která je už pět let součástí Evropské unie.
"Do Norska jsem přišla v létě 2002 jako au-pair a bydlela jsem u rodiny se čtyřmi kluky."
Měla jste už předtím nějakou zkušenost jako au-pair?
"Ano, já jsem před tím bydlela dva roky v Německu jako au-pair."
A co vás přivedlo právě do Norska?
"Byl to vztah, osobní důvody."
Už jste znala trošku norsky z domova nebo z Německa?
"Ano, navštěvovala jsem asi půl roku norský kurs, abych měla alespoň nějaké základy."
"Tím, že jsem měla základy angličtiny a němčiny, to pro mne myslím velký problém nebyl. Spíš se mi to ze začátku pletlo s němčinou, celkem jsem se ale rychle naučila."
Jak vás ta norská rodina přijala?
"Bylo to rozdílně od Německa, tam ta rodina fungovala jinak nežli tady. Takže mi ze začátku možná dělalo problémy se přizpůsobit. Já jsem čekala, že to možná bude podobné jako v Německu. Samozřejmě ale každá rodina je jiná, i v Česku, to člověk nemůže očekávat... Myslím, že mne přijali dobře, určitě to ale trvalo, nežli jsme si na sebe zvykli."
Vy jste pak dráhu au-pair opustila. Čemu se věnujete teď?
Musíte si pro tento typ práce v Norsku nějak doplnit kvalifikaci?
"Ne, tady mají ve školce pedagogy, a pak mají asistenty. Důležitá podmínka je tu kladný vztah k dětem, tady není třeba vzdělání.Tím ale, že jsem postupně získala práci na dobu neurčitou, rozhodla jsem se doplnit si vzdělání, které pořádá přímo zaměstnavatel. Takže teď navštěvuji kurs pedagogiky."
To je vyšší odborná škola nebo přímo vysokoškolské studium?
"Vyšší odborná škola."
Jak dlouho ji budete ještě dělat?
"Teď právě mám za sebou jednu zkoušku a ještě mne čeká praktická zkouška na podzim."
"Já myslím, že ten pocit jsem měla po prvních třech letech. Pak jsem si uvědomila, že se tu cítím dobře nebo že mi to vyhovuje. První dva tři roky byly určitě těžší, ale po třech letech jsem tak nějak pochopila, jak to tu funguje. Řekla bych že ty tři roky trvalo, než si člověk zvykne."
Počáteční potíže Čechů, kteří přicházeli do Norska za prací nebo najít nový domov, potvrzuje i konzulka Stašková:
"Asi to těžké bylo. Rozhodně, co si vybavuji z jednotlivých rozhovorů, tak mi lidé říkali, že v 60. a 70. letech norská imigrační politika nebyla nijak rozpracovaná, Ti lidé neměli žádné programy, aby se začlenili. Na druhou stranu ale těch emigrantů nebylo tolik. A bylo známo, že utíkáme z komunistického Československa. Takže společnost možná byla víc otevřená, než je teď, kdy je těch emigrantů v Norsku více."
Překonávat první problémy v cizí zemi Čechům často pomáhají krajanské spolky:
"Oficiálně existuje v Oslu jeden spolek, který se jmenuje Česko - norské fórum. Ambasáda mu ráda poskytuje zázemí k jeho akcím.. Například loni jsme se tady setkali 21. srpna, kde krajani společně vzpomínali na to, jak prožívaly tyto dny před čtyřiceti lety. Bylo to velice zajímavé setkání, s velkou účastí a s velkým ohlasem."
Podobnou akci připravují v Oslo na počátek září. Krajané si tu chtějí připomenout letní tábory, které pro děti českých exulantů z celé Evropy připravovali v období totality právě v Norsku.
Foto: autorka
