Tentokrát o umělcích, které okouzlily zvuky

Moderní umění na sebe bere nejrůznější podoby. Víte například, co si představit pod pojmem soundart, klangkunst nebo akustické umění? Jsou to díla vytvářená umělci, které okouzlil zvuk. Ne jen zvuk hudebních nástrojů, ale zvuk obecně, zvuk, jehož zdrojem je lidská činnost, předměty, příroda. Tyto zvuky "soundartisté" zaznamenávají, přetvářejí, komponují do celků, zapojují je do interakce s posluchačem. A co je to radioart?

"Tak radioart je už ze své podstaty umění závislé na rozhlasovém médiu jako takovém. Vytváří skrze něj nové komunikační cesty mezi umělcem a posluchačem. Soundart není na médiu rozhlasu závislý, i když i když zvuková stránka věci skrze něj může být reprodukována,"

říká Michal Jurman, autor knihy Zvukové umělecké experimenty v českém rozhlasovém vysílání. Podstatou obou disciplín je tedy shodně práce se zvukem, ale radioart významně rozšiřuje svůj zájem na komunikační média a dnes i na internet.

Radioart má svého hlavního propagátora v Česku v osobě Michala Rataje, hudebního skladatele, který působí také jako producent Českého rozhlasu a vytváří prostor pro vznik radio artu. Před 6 lety založil pořad PremEdice Radioateliéru, ve kterém uvádí původní novinky z této oblasti, dnes již jejich seznam čítá na 7 desítek položek.

Odkud jste brali tvůrce? Bylo to lidé se zkušeností s radioartem? Byli tu vůbec lidé, kteří věděli, co je to radioart?

Michal Rataj: "V tomto smyslu musíme mluvit šířeji nejen o radio artu, ale o akustickém umění obecně. Radioart vždycky velmi úzce souvisel s elektroakustickou hudbou a tudíž s tradicí nějaké hudební kompozice. zároveň vždy uzce souvisel s literaturou a s celou řadou jejích experimentálních forem, počínaje konkrétní poezií, přes nejrůznější text-sound až po happeningy. Známe základní problém, který v Česku je a jehož důsledky ještě dlouho budeme pociťovat, že v ničem z toho, co jsme jmenovali, neexistuje kontinuita a nikdy neexistovala."

A z jakého prostředí tedy vzešli ti, kteří vytváří ten radioart dnes?

Miloš Vojtěchovský
Michal Rataj: "Za těch šest let se vykrystalizovaly dvě skupiny lidí. Jedni s akademičtějším typem vzdělání, kteří do rádia přicházejí víceméně jako skladatelé a kteří přinášejí projekty založené na tradičním kompozičním řemesle. A pak lidé spíše mimo akademické zázemí, přicházející z různých nezávislých scén, hudebně, tanečně, klubově orientovaných, kteří často řeší spíš koncepty než kompozici. A zdá se mi, že je to i věc vývoje a dneska už můžu konstatovat, že k prolínání vlivů a zkušeností dochází..."

Miloš Vojtěchovský: "Nepovažuji se ani za hudebníka ani za zvukového umělce, je to prostě něco, čím se zabývám a co mě zajímá, když mám k tomu příležitost. A snažím se to i propagovat mezi studenty -"

- Miloš Vojtěchovský je estetik a teoretik umění a vysokoškolský pedagog. Zvukovou tvorbou se začal zabývat už v 70. letech jako amatér a na amatérské bázi pokračuje dodnes. V současné době se zaměřuje na sbírání zvuků Prahy. přispěl i do pořadu PremEdice.

"Tam šlo o kompozici z nalezených zvuků, sám jsem tam nahrával jen minimálně, spíš jsem zpracovával. Deformoval a vrstvil zvuky. A přiznám se, že pro mě je to už saturovaná věc, že mě spíš dnes zajímá akustický zvuk ať už nástroje nebo čistý ambientní zvuk nějakého prostředí, které se mi zdá, že je výjimečné."

Michal Jurman: "Je to dnes samozřejmě menšinový žánr, radioart, podle toho jsou mu i dávány vysílací časy ve veřejnoprávním médiu jako je český rozhlas. Ale jako ve všech druzích umění i radioart má své posluchače, příznivce všude po světě. Myslím, že spíš proniká do celé řady umění a možná se tak vždycky nepojemnovává, ale je zde přítomný."

Podle Michala Jurmana je radioart moderní uměleckou formou ne proto, že využívá nejnovějších technických prostředků jako rádio, počítače a internet, ale proto, že vyjadřuje pocity současných lidí.

"V tomhle duchu já vnímám radioart jako způsob moderních lidí, jak spolu navázat kontakt, snaží se sdělit pocity, které jsou podle nich právě radioartem nejlépe sdělitelné."

Michal Rataj: "Teprve z určitého časového odstupu je možné vnímat tendence. Je důležitější vědět kam jít, na koho se obracet a jak dělat program. A ta vize je hlavně v tom rádiu. To je obrovská vize. A zdá se mi, že dneska se stoletou tradicí toho média úplně zapomínáme, jaká je jeho vize. A za těch sto let se samozřejmě objevila celá řada strašně zajímavých konceptů, které zapadly tu více, tu méně. S dnešní radiovou kulturou, tou slyšitelnou kolem nás, která je naprosto zoufalá, většina těch konceptů nemá nic moc společného. Zdá se mi, že určitá část toho potenciálu staví rádio vysoko nad vizuální média a zdá se mi, že má smysl si to připomínat a osvěžovat."

V příspěvku Viléma Faltýnka byly použity ukázky z pořadu Jiřího Suchánka Pec a zvuk z webového portálu Nejmilejší zvuky Prahy.