Sylvie Richterová: Meditativní čtení Kunderových románů
V Knihovničce Radia Praha se dnes ohlédneme za konferencí Milan Kundera: Co zmůže literatura. V brněnské Moravské zemské knihovně se sešly desítky osobností z Čech, českých odborníků, kteří působí v cizině, i světových kapacit. Vilém Faltýnek si nenechal ujít příležitost setkat se alespoň krátce se Sylvií Richterovou.
Z Čech odcházela básnířka, prozaička a esejistka Sylvie Richterová v roce 1971. Změna domova proběhla legálně, takže se ještě nějakou dobu mohla do Československa vracet a byla zde v kontaktu s disentem, který umožnil první publikace. Richterová dnes působí jako profesorka české literatury na univerzitě v Římě a Viterbu.
V Brně vystoupila s příspěvkem, který měl název: Pokus o synchronní pohled na dílo Milana Kundery. V čem je podstata synchronního pohledu? Připomeňme si část jejího vystoupení.
"...Jedním z klíčových slov autorových esejí o umění románu je meditace. Meditace vyžaduje vystoupit z abstraktního vnímání obrazu a příběhu, uchopit je nejen intelektuálně, ale i duší. Řečeno názvem jedné kapitoly z třetího svazku esejí Opona, 'Jít do duše věcí'. Slovo meditace zařadil Kundera také do čtvrtého dílu Umění románu.'Založit román na ustavičné meditaci znamená jít proti duchu doby, která úplně ztratila zálibu v myšlení.' V Dialogu o umění románu mluví ještě o meditativním tázání, tázavé meditaci, toto téma se vrací. Potřeba vystoupit z diktátu diachronie, který vede čtenáře posloupností stránek od začátku až do konce, je téhož rodu jako vzpoura romanopisce proti duchu doby. Román může pokročit 'jen navzdory a proti pokroku světa,' čteme to ve Zneuznaném dědictví Cervantesově. Dominantním projevem ducha doby je rychlost zprostředkovaná technikou. V extázi rychlosti ztrácí člověk vědomí, neví ani 'kolik je mu roků, kdo je jeho žena, kdo jeho děti.' Jako motocyklista v románu Pomalost. Opojení rychlosti člověka vytrhne z jeho času, zbaví identity i smyslu pro skutečnost a vrhá do karikaturálního světa ovládaného logikou obrazu, kde nežije, nýbrž figuruje v groteskním představení. Románová meditace tak stojí proti technické závrati, meditativní vystoupení z času proti vražedné a sebevražedné extázi. To jsou dvě otevřené možnosti, které Kundera postavil proti sobě. Ztráta vědomí a nebo vědomí soustředěné, tvůrčí, estetické hry..."Sylvie Richterová mluvila také o některých dalších typických rysech románové tvorby Milana Kundery. O autorově objevu hudební románové kompozice, o jeho typické katarzi, o pojetí románu jako nástroje boje proti ztrátě konkrétního světa. Mluvila se zaujetím, s vřelostí, se sympatií. V rozhovoru jsem jako první položil otázku, zda ji Kundera inspiruje víc jako básnířku a prozaičku nebo jestli ji víc zajímá jako předmět literárněvědných analýz.
"Když jsem začala psát jako autorka, tak jsem opravdu považovala Kunderu za někoho velmi vzdáleného a nikdy jsem neměla ani dojem, že by moje psaní mohlo mít s jeho psaním něco společného, byla jsem úplně jinde. Když jsem se začala, což bylo druhotné, zabývat literární teorií a kritikou, tak jsem si naopak zvolila práci o Kunderovi jako takovou sázku, abych pochopila, jak to dělá, v čem to je. Vy říkáte: vyznání ze sympatií. Tak od té doby uplynulo opravdu více než třicet let a já si myslím, že ani literární teoretik nemůže a neměl by psát o něčem, vůči čemu necítí sympatie. Dokonce moudří lidé říkají, že nejlepším, ne-li jediným, nástrojem poznání je láska. Tím myslím, že člověk má dělat jen to, co má rád, že nemá dělat to, co rád nemá, protože to vždycky udělá špatně. Od té doby opravdu uplynulo mnoho času a právě to hlubší poznání Kunderova díla ve mě vzbudilo velký zájem. Nemyslím si o žádném z autorů, kterými jsem se zabývala teoreticky, že by mě přímo inspiroval. Ve mě soužijí ty dvě osoby, spisovatelka a autorka poezie i literární teoretička dosti nezávisle na sobě a považuji stále za primární tu inspiraci, ze které se rodí moje literární dílo. Samozřejmě jsem to ale pořád já, takže tam nějaká vnitřní souvislost musí být."
Pan profesor Petr Kyloušek mluvil o jednom z cílů, které si jako organizátor konference klade, že je důležité konfrontovat zahraniční ačeský pohled na Kunderu. Taky si myslíte, že jsou ty dva přístupy a pohledy tak odlišné?"Já si myslím, že opravdoví znalci, odborníci, jsou zaměnitelní, že tam není taková podmíněnost prostředím. Ani být nemůže, protože kdo je skutečně literární vědec, tak zná víc, než jen své bezprostřední okolí. Kdybych to vzala jako celkovou recepci, tak bych objektivně řekla, že v českém prostředí je velmi neurotická, což jinde v Evropě není."
Čím si to vykládáte?
"To je jedna z nejsložitějších otázek. Evropa a vůbec svět, Kudera publikuje myslím v pětatřiceti jazycích, tam je Kundera v největším klidu a harmonii přijímán, sledován se zájmem a milován jako jeden z největších spisovatelů doby a nikdo s tím nemá problémy a jenom vzbuzuje zájem. Kdežto tady s tím má mnoho lidí z mnoha různých stran problémy. Musím říct, že ty kritiky jsou většinou naprosto ideologické nebo zaslepené. Tak zaslepené, že nedosahují vůbec k tomu, co to dílo znamená."
Ale čím si to vysvětlujete, že je recepce tady takhle neurotická, zaslepená?
"Já si myslím, že se ta společnost ještě neuzdravila z té dlouhé, strašné nemoci. To není z mé strany kritika, je to ale evidentní, když člověk přechází z jednoho prostoru do druhého. I když já svým životem usiluju o to, aby byl ten prostor jediný, abych nežila v rozděleném světě, ale abych ho spojovala svou přítomnosí v Itálii, ve Francii i tady. Fungují tady pořád ještě mechanismy, které byly typické pro totalitní společnost. Ukazuje se, že mohou padat zdi, ale že se mohou zdi stěhovat do hlav a srdcí lidí. A člověk najednou s údivem konstatuje, že vražedná kampaň pomluv proti autorovi, o které jsem si myslela, že zmizela spolu s režimem, je možná i dnes. Pořádají ji lidé, kteří byli proti režimu anebo byli tak mladí, že se nepoučili přímo. Vy se mě ptáte proč, ale já se také ptám proč."
Vlastně se ukazuje, že ani velká literatura nemá schopnost toto prorazit nebo změnit.
"Literatura i sebevětší není ničím, když není čtena. Číst nestačí jen pro zábavu, to není úkol literatury. Zkuste si opravdu přečíst Shakespeara, zkuste si opravdu přečíst Danta. Mám zkušenost se studenty, a ta je vzácná, ta je výborná: protože chtěli minulý rok seminář o Kunderovi, tak jsem je přinutila, aby si předem ty věci přečetli. A neplatilo, že je mají už přečtené z dřívějška. Všichni doznali, že najednou čtou úplně jiné dílo a všichni za mnou přišli, že po tom roce, kdy ten seminář trval, vidí úplně jinak a že se díky tomu naučili číst. Kundera je tak velký autor, že když člověk pronikne až k jeho románové poetice, tak se naučí něco o přístupu k literatuře vůbec."
Vpodstatě nečíst diachronně ale synchronně, z jednoho bodu, z jakési perspektivy.
"Nespokojit se s tím, že knížku pročtu a zavřu. To stačí u konzumní literatury. Ale tohle je něco jiného. U velké literatura záleží na tom, jakou námahu vynaložíme a vynaložené námaze potom odpovídá estetický zážitek. To je jako kdyby někdo chtěl, aby ho oslovila Beethovenova symfonie, když tu hudbu neposlouchá, když mu jenom proudí kolem uší. Když je člověk poučený nebo když hraje na nějaký nástroj, tak ji slyší jinak, a tak to je v umění. Já jsem právě zdůraznila medidatitvní čtení, které Kundera navrhuje. To je ještě víc, nežli třeba pražská škola mluví o vnímateli, mluví se o čtenáři, vnímateli, recepci literárního díla. Medidativní čtení je ještě něco víc, to je opravdu náročnější. On nadhazuje velká existenciální témata. On se zabývá největšími univerzálními tématy vůbec - co je to krása, co je to dobro, je nějaká pravda? O tom je třeba meditovat a Kundera to ukazuje všechno z mnoha úhlů a rozehrává to jednou v příběhu, jednou je nositelem nějakého tématu postava, co je to duše, co je to tělo, jednou o tom uvažuje... To všechno se táhne všemi těmi romány i eseji. To meditativní čtení znamená najít v sobě tu otázku, konfrontovat ji s jeho ostázkou a potom to v sobě nosit. Nosit v sobě to téma a hledat, hledat a vidět, co všechno k němu potom promlouvá ve světě." "
Tolik pro dnešek Sylvie Richterová, brněnská rodačka, která dnes působí v Itálii, spisovatelka, básnířka a literární teoretička. Příští týden se v druhé části rozhovoru s ní ještě jednou k tématu vrátíme.