Sylvie Richterová: Rozeznat globální deshumanizaci společnosti

Následující minuty jsou vyhrazeny literatuře. Budeme dnes pokračovat v rozhovoru se spisovatelkou Sylvií Richterovou, který jsme začali před týdnem. Tématem bylo dílo Milana Kundery, který ve středu v Paříži převzal prestižní cenu Nadace Simone a Cina Del Ducaových.

Milan Kundera (vlevo vzadu) převzal 10. června prestižní Světovou cenu Nadace Simone a Cina Del Ducaových za celoživotní dílo, foto: ČTK

V první části rozhovoru jsme se věnovali meditativnímu čtení románu Milana Kundery. Sylvie Richterová se opírala o svůj příspěvek na brněnské konferenci věnované Kunderovu dílu. Meditativním čtením pojmenovala stav, kdy čtenář román čte opakovaně, promýšlí otázky, které dílo rozehrává, v návaznosti na vlastní životní zkušenosti a žije s ním i v době, kdy román přímo není čten. V druhé části rozhovoru jsem se pokusil obrátit pozornost k dílu Sylvie Richterové. Jak ale uslyšíte, řeč se opět brzy stočila k dotyčnému autorovi. Sylvie Richterová naznačila, že jako česká spisovatelka a pedagožka působící v zahraničí usiluje zejména o spojování kultur. A to od počátku.

„Tak je tomu odevždy, kdy ještě vypadala tato sázka úplně beznadějně. Já jsem odešla s italským pasem v roce 1971 a ten jsem si zachovala, jistou dobu jsem mohla jezdit. Takže jsem udržovala styky. Ještě jsem se seznámila i se spisovateli, kteří tady působili a vlastně jsem jediná autorka, která publikovala v zahraničních exilových nakladatelstvích a zároveň tady vycházela v samizdatech. To nikdo jiný… - tady toto se stalo, já si o to nedělám zásluhu, Vaculík, Machonin vydávali moje věci.

Milan Kundera, foto: ČTK

A už jako studentka jsem pochopila to hluboké nedorozumění mezi Západem a Východem. To byly opravdu dva různé světy a jedno slovo znamenalo pro lidi z Východu a ze Západu opačné věci a mělo opačný význam. A tohle jsem cítila. Protože jsem už jako studentka poznala v Praze hodně lidí z ciziny, vždycky mě to zajímalo, vždycky jsem byla do světa, měla jsem 'boty z toulavého telete,' jak říkávala moje tetička. Takže jsem tady to velké nedorozumění Evropy chápala jako něco, s čím musím cosi dělat, co se mě týká. A nadále to setrvává. I když jsme globalizovaní, pořád žijeme na různých ostrovech. A zejména ten sklon ke konzervativnímu nacionalismu v českém prostředí ještě pořád zaznamenávám. To není kritika, ale můj 'teploměr' mi to zaznamenává. I když musím říct, že mladá generace je velice otevřená. A zase aby chápali lidé na Západě, co všechno lidé z Východu prožili, a co to znamená a nedívali se jenom na ty povrchní věci, do kterých byla levice v 70. a 80. letech iracionálně zamilovaná a nevěděla, o co jde, a nepřipouštěla ten strašidelný rozdíl… a dneska ta turistická globalizace – to všechno jsou důvody, aby se člověk snažil o hlubší porozumění.

A myslím, že Kundera na tom udělal největší práci, co vůbec znám. Protože je více autorů, kteří mají zkušenost z Východu i Západu, a několika se podařilo prorazit na obou stranách, ale ta jeho zkušenost z obou stran Evropy dosáhla nejdál. A jeho čtenáři si toto uvědomují, to je první v recepci Kundery, že jsme si začali představovat, jak ten svět 'tam' funguje. Protože on ukázal za ta hesla, za plakáty, nálepky, za Potěmkinovy vesnice, jak to tam chodilo. To nikdo nebyl ochotný si představit, protože skutečnost odporovala vlastním iluzím, ideálům zejména levice, která potřebovala svoji víru v nějaký pokrok. Kdo nemá Boha, ten má jiné víry, a většinou jsou horší. Toto on prorazil.“

Když vyšla česky Nesmrtelnost, tak jsme si tu pojem „imagologie“ spojovali spíš s minulostí, a teprve postupně nám začalo docházet, že to je tvrdá současnost…

„Ano, protože on taky pochopil mechanismy společnosti, které nebyly vázané jenom na komunismus a totalitarismus, a identifikoval je i na Západě. To nebylo okamžitě přijato. To jsou tvrdé věci, zvlášť pro širší čtenářstvo. Jistěže jsou tam filosofové a jiní, kteří to taky viděli. Kundera dokázal komunikovat, jak to funguje. Já myslím, že dneska rozeznat ty deshumanizační postupy, které my jsme poznali už v totalitním systému, v tom, co teď hrozí jako nový systém nebo degenerace, globální deshumanizace společnosti, to je největší práce dneska. O to dneska jde.“

Zabývají se odborníci i tím, jak Kundera píše? Jak takhle složitě strukturovaná díla vznikají?

„Tak to je autorovo tajemství, to bych se ho nikdy netroufla zeptat. Já píšu o tom, jak já vidím, že to vzniká. On nikdy v životě neřekl ani poznámku k tomu, co já jsem napsala, jako že by to doplňoval nebo opravoval. Spíš je tak moudře vyčkávající a jako by čekal, až si literáti všimnou, než aby něco napovídal. Natož aby sám o tom mluvil. Tedy on píše o tom, jak píše. To je v jeho esejích, jak třeba využívá znalostí hudební skladby v literární kompozici. Co on říká o svém psaní, o své literární laboratoři, to co chce říct, to je v jeho esejích. A ostatní se týká už opravdu jen jeho soukromí.“

Na závěr ještě ocitujeme slova Sylvie Richterové na kunderovské konferenci, která se konala od 27. května 2009 v Brně. Připomeňme, že Richterová působí jako profesorka české literatury v Padově a Viterbu a v česku vyšly tři knihy jejích esejů o českých spisovatelích. Slova a ticho, Ticho a smích a Rozptýlené podoby. V Brně hovořila mj. o katarzi v Kunderových románech.

Sylvie Richterová

„Teprve nedávno jsem si uvědomila, že Žert skutečně skladebně odpovídá tomu, co se žert nazývá v hudbě - totiž scherzo. Odpovídá mu kompoziční vzorec románu a samo označení napovídá, s jakým duševním rozpoložením má být partitura provedena. Proč scherzo? Kdyby Žert nebyl prostoupen ironií, vtipem a také dramatickými a elegickými tóny, kdyby v něm nezazněly rozdílné hlasy a důmyslně se nestřídala různá presto, andante, lento či allegro, ústil by jen v nevykupitelný pocit pokoření a marnosti života ve stínu trpkých a krutých žertů historie. Z dob povinného optimismu a skrytých hrůz nemůže bez intelektuálních podvodů či kompromisů vyznít jinak, než tristně a bezvýchodně. Kundera zdůrazňuje víc groteskní než bolestnou tvář historie, přesto však jako by román vylučoval katarzi. Tak jsem se alespoň domnívala v roce 1978, když jsem o Žertu poprvé psala. Tam kde není Boha ani pravdy, ani katarze jako očista není možná. V architektonické hudební skladbě viděné v perspektivě celého díla se však objevuje další, nová možnost, totiž právě individuální estetické provedení, které má moc funkci katarze naplnit.

Ke katarzi dochází následkem anagnorise, tedy změny nevědomí v poznání. K tomu směřuje meditativní čtení, pokud vynáší na světlo latentní významy věcí. Na konci románu Ludvík zjišťuje, že žertuje historie. Na první čtení je zřejmé, že je její obětí, jeho život je historií neodvratně určovaný. Pokud si čtenář celý román promyslí a znovu poslechne v rozpoložení odpovídajícím tónu scherzo, obrátí se tato konvenční samozřejmá perspektiva úplně naruby. Není na tom nakonec Ludvík ze všech zúčastněných nejlépe? Není díky své osobní tragédii jediný, kdo se nepodílel na tragedii historické? Jeho neštěstí je zároveň štěstí, protože nemusí nést zodpovědnost, ale zároveň platí, že jeho nevina není plodem vědomého poznání, nýbrž nechtěného nedorozumění. Ludvík svým dodatečným pokusem o pomstu jen zviditelnil, že i jeho kroky vedl neblahý duch doby. Na rozdíl od ostatních však o historii přemýšlí. Vykoupením, jež bylo možné v matovém postavení s historií dosáhnout, je Ludvíkovo hořké, ale skutečné rozpoznání věcí. Také lítost, láska k hudbě a přátelům. Individuální zkušeností, otřesem, soucitem aristotelovsky pojaté katarze se otevřel poznání. Jeho porážka je v tomto smyslu lidštější než vítězství. byl hříčkou historie větší než on, byl zajatcem osudu. Jeho prohlédnutí a poznání však mění znaménko žertu z negativního na pozitivní. Tichý osvobodivý smích se rodí z tohoto nahlédnutí a čeká na čtenáře, kterému nějakým způsobem dojde. Katarze je prostoupena úsměvem, potěšením a tak tomu podle Aristotela má být.“