Vodní mlýn v Hoslovicích

Mlýn jako ze středověku čeká na své návštěvníky v Hoslovicích na Šumavě. Stojí tu už více než 600 let a tragický příběh posledních majitelů by vydal na román. Díky nim je vodní mlýn pokrokem téměř netknutý. Je to také jediné zařízení v Čechách, kde se dochovalo funkční složení včetně původních součástí. I díky tomu byl mlýn v roce 2008 prohlášen za národní kulturní památku.

Jen strohý zápis z roku 1351 dokládá, že ve mlýně v Hoslovicích už klapalo vodní kolo. Posledními majiteli mlýna se stal rod Harantů.

"Mlýn koupili v roce 1829 a přišli sem z vedlejší vsi ze Střídky. Pak se mlýn dědil z pokolení na pokolení, až poslední rodiče měli 12 dětí. Za války už ten mlýn byl tak zastaralý, že ho Němci ani nezaplombovali, takže celou válku se tu mlelo pro široké okolí na černo,"

vyprávěl mi správce mlýna Jaroslav Janout. Po druhé světové válce na mlýně zůstali dva svobodní bratři. Shodou okolností nejstarší a nejmladší. Právě ten v rozporu se zvyklostmi mlýn zdědil, ale nejstarší tu měl zajištěno doživotní bydlení. Pak přišla 50. léta a s nimi kolektivizace.

"Rodina Harantů byla tady v okolí vážená a zároveň movitá, tak bylo třeba, aby podepsali družstvo jako první, což se nestalo. Karel jako majitel odmítl, takže i když měli po vojenské základní službě, byli znovu povoláni k pomocným praporům do Komárna, kde si odsloužili dalších 702 dnů. Když se vrátili zpět do mlýna, tak dobytek byl v JZD, pole obhospodařovalo JZD a mlýn byl vykradený."

Sourozenci drželi při sobě a bratrům pomohli. Někdo prací, jiný dobytkem, další penězi. Znovu se roztočilo mlýnské kolo. Bratři začali na mlýně hospodařit a když vyváželi na svá pole hnůj, přišel první střet s tehdejší mocí.

"Stalo se, že jeden z bratrů díky neopatrnosti nakydal policajtovi na lakýrky. Vzalo se to jako napadení veřejného činitele. Odvezli je, odsoudili a zavřeli. Když se v roce 1955 vrátili, tak chvilku tu byl klid, než bratři potřebovali dříví na topení. Dojeli si do svého lesa, přivezli pár soušek a ráno už tady byla kriminálka a druhý střet s tehdejší mocí. Znovu odvezení, znovu odsouzení, znovu zavření. Když se zjistilo, že asi budou bratři Harantové nepolepšitelní, tak je zavřeli do blázince."

Nakonec je díky hladovce pustili a zbavili svéprávnosti. Bratři se vrátili do mlýna a zanevřeli na veškeré okolí. Od 50. let se tak nikdo do mlýna nedostal. Odmítli elektřinu, vodovod, zůstali zcela bez prostředků. Od příbuzných dostávali sůl a petrolej na svícení. Starší František zemřel v roce 1983, mladší Karel tu žil 20 let úplně sám. Nakonec se o něj staral synovec Vojtěch.

"Ten mu vyběhal sociální důchod, měl 700 korun měsíčně. Do smrti mu nesměl říct, že to jsou peníze od státu, protože byl tak hrdý, že by je býval nepřijal. Zemřel 5. ledna roku 2004. To byl poslední majitel mlýna."

Od synovce koupil mlýn Jihočeský kraj a v roce 2006 začala rekonstrukce, která stála 18 milionů korun. Jen pro zajímavost, na maštali a stodole jsou pravé došky z žitné slámy.

"Jsou přivezené z Polska. A když se v roce 2007 přikrýval mlýn, tak se v celé Evropě neurodilo obilí, ze kterého by šly udělat došky, protože to žito musí být dlouhé. Takže po domluvě s památkáři se udělal kompromis a na mlýně je rákos přivezený z Maďarska."

Za první letní sezónu přišlo do vodního mlýna skoro 19 tisíc lidí. A je na co se koukat, říkal Miroslav Janout, když ukazoval místnosti mlýna. Je tu černá kuchyně, vstup do pece na pečení chleba, který tu peče pan Sobotovič z Lenory. Dendrologický průzkum mlýna ukázal, že trámy na sýpce byly pokácené v roce 1568 až 69. I památkáři chtěli, aby tu zůstalo co nejvíc původního materiálu.

Vodní mlýnské kolo má průměr skoro 5 metrů a šířku 60 centimetrů. Hřídel u kola tu měnili bratři Harantové ještě v osmdesátém roce.

"Existuje dobový snímek, kdy sami dva tady v lese porazili smrk. A přímo na pasece, ten kmen opracovali jako když ho vysoustružíte. Pak to sem sami dva přitáhli s volem, připojili kola a začali mlít. Je to poslední zařízení v celé Evropě, které bylo postaveno na původním místě a tady zůstalo. Nahoře je násypka, pod ní takové pohyblivé šufle. Tomu se říká korčak a to udává, kolik toho zrní se bude sypat mezi kameny. Kameny jsou ukryté tady v tom dřevěném sudu, což je lub, spodní kámen stojí, proto ležák, horní kámen se otáčí, proto běhoun..... "

pustil se do vysvětlování výroby mouky Miroslav Janout. Jak dlouho trvá, než se semele násypka?

"Měl jsem tady starého mlynáře Františka Krejzu ze Zdíkova a ten říkal, že na tom už nedělal. Je to 85ti letý chlap a za jeho doby už to bylo staré. Slyšel o tom jen vyprávět a když sem přišel, tak mu vytryskly slzy a říkal: já už myslel, že to v životě neuvidím. Tak ten povídal, že tak 2,5 až 3 metráky za den by se mohlo semlít. Do té násypky by se vešly asi 2 metráky."

Foto: Ivana Vonderková