Plátenictví v českých zemích zaměstnávalo až pětinu obyvatel
S výrobou tkanin v lidovém prostředí máme spojenou idylickou představu Babičky Boženy Němcové, která přede za dlouhých zimních večerů na kolovrátku, nebo rytmický klapot tkalcovských stavů v Podkrkonoší. Víte ale, co je to vochlování, čemu se říkalo motovidlo, nebo jak se slavil dotěrek? To vše ukazuje výstava "Len, konopí, kopřiva", která je až do března příštího roku k vidění v Národopisném oddělení Národního muzea v Praze, tedy v Letohrádku Kinských na Smíchově. Zvu vás na ni v dnešním pokračování našeho cyklu Ach synku, synku. Ze studia Radia Praha Vás zdraví Milena Štráfeldová:
naše Káče tuze přede.
Tuze přede, tuze motá,
to je Káča pracuvitá,"
zpívalo se na Chodsku. A na Moravě zase
"Přaďte, přaďte, přadulenky,
budú nové košulenky,
bude bílé plátno na ně,
na rukávce vyšívané."
Na konci mohly být bílé košilky s bohatě vyšívanými rukávci, nebo také hrubá trávnice, ve které se z luk odnášelo seno. Co ale bylo na začátku té nekonečné práce domácích přadlen a tkalců? Na to alespoň ve zkratce odpovídá současná výstava v pražském Musaionu. Její autorka Helena Mevaldová vysvětluje, z jakých plodin naši předkové získávali vlákna:
"Vlastně do 17. století by se dalo říct, že to byl jenom len a jako náhražka kopřiva. A teprve od 17. století se u nás v hromadné míře objevuje konopí."
"Těch úkonů bylo tolik, že člověk si s hrůzou uvědomuje, že naši předci v podstatě celý rok nedělali nic jiného, nežli pěstovali potraviny a pak zpracovávali tyto rostliny. Také pamětníci píší, že na konci 19. století se takovou činností zabývaly tisíce rukou. Jen to, jakým způsobem se muselo připravit pole! To byla spousta namáhavé práce, protože se muselo několikrát zorat, musely se rozbíjet hroudy, vláčet. Jenom samotné setí byla věda, protože len musel být hustý, aby mezi tím rostlo co nejmíň plevele. Stejně se ten plevel musel plít..."
"Nedá se ukázat na exponátech, jak se len sušil, že se musel rosit, aby povolily pevné krunýře těch vláken, které ho držely pohromadě. Pak se teprve svážel do stodoly. Len se přivezl a měl ještě na sobě semínka. Ta se odrhávala na drhlenech, což byly takové obrovské hřebeny. Tam, kde se len zpracovával ve velkém, měli lavice osazené železnými hřeby. Když se odrhla semínka, lámaly se ty svazky v lamačkách, ale aby se vůbec len dal lámat, musel se prudce nahřát. Musel se usušit, a to samo byla věda. V 17. století, kdy se tyto rostliny pěstovaly ve velkém, na to byly pazderny, kde se v jedné místnosti sušily veliké snopky. Ale původně lidé sušili len v pecích. Prudce ho dosoušeli, aby se dal dobře lámat. Výsledkem ale byly veliké požáry, protože většina stavení byla dřevěných, navíc měla doškové nebo šindelové střechy, a len se rád samovznítil. Vyletoval ven z komínů a tam ten hořící len padal na střechy. Požáry byly na denním pořádku, rozhodně byly hodně nebezpečné, takže od 17. století vrchnost zakazovala takové sušení."
Sušený len se musel rozlámat a pak zbavit nejhrubších nečistot. K tomu sloužily vochle nebo vochlovací stolice. Byly to vlastně hrubé hřebeny, kterými se hrsti lnu protahovaly a vyčesávaly. A když měly přadleny vochlování za sebou, hned byl důvod k oslavě:
Teď teprve začala přadlenám práce, která jim pak vyplnila celou zimu. Začaly příst vlákno:
Později se len spřádal na kolovratech. Zpočátku se ale taková příze tkalcům moc nelíbila:
"Když se zaváděly kolovraty v 16. století, cechovní tkalci nesmírně protestovali. Nechtěli přízi od těch, kteří předli na kolovratu, kupovat, protože ta příze nebyla tak jemná jako z vřetánka. Na kolovratu se totiž dělalo rychle. I na kolovratu to ale záleželo na přadleně. Na vřetánku přadlena udělala asi sto metrů příze za hodinu. Záleželo na tom, jak byla ta nit tlustá nebo tenká. Ale na tom kolovratu to bylo mnohonásobně víc. - Existovaly různé typy kolovratů. Kromě těch běžných, které asi lidé znají, bych chtěla upozornit třeba na takový hrubý kolovrat, který se nazýval vosnovák. Na něm se zpracovávalo hrubší vlákno. A na druhé straně té škály kolovratů stojí naopak městské kolovraty. Ve městě nepotřebovali zpracovávat hrubá vlákna na plachty a to, co bylo potřeba v hospodářství. Ženy si připravovaly přízi jenom pro sebe, takže mívaly i jemnější, subtilnější typy kolovratů, a ty jsou tady vystaveny také."
Jaká nitka však z kolovratu vycházela, to záleželo na přadlenách. Těm nešikovným se smáli a pokřikovali na ně, že mají vlákno "někde jako vlásek, někde jako klásek, někde jako myší vocásek".
S předením lnu byly v lidovém prostředí spojeny tzv. přástky:
"Přástky byly společným večerním předením žen. Každý samozřejmě mohl příst sám, kdy chtěl, a taky se běžně předlo v domech od čtyř hodin od rána a pak zase večer. ale když se scházeli ženy i muži dohromady za účelem předení, tak se toto společné posezení nazývalo přástky. To byl pro naše venkovské předky velmi významný fenomén, protože ty přástky jim poskytovaly možnost klábosit. Jednak si vyměňovali novinky, oni si pravda vyměňovali taky drby a pomluvy, ale na přástkách se taky vyprávělo a zpívalo. Přástky pomáhaly udržovat český jazyk, vrchnost to ale neviděla ráda a přástky byly od 16. století zakazovány. A to dokonce sněmovními usneseními. Ta sněmovní usnesení ale nejsou tak důležitá, jako když zákaz přástek vydávala vrchnost, protože ta si to mohla zkontrolovat. Vrchnost se totiž bála toho, že přástky udržovaly pospolitost a že si na nich lidé mohli předávat nějaké rebelské názory. A mravokárci se nesmírně pohoršovali nad tím, že přástky slouží k seznamování dívek s chlapci. Dívky chodily na přástky už v šestnácti letech, protože konec konců už zastaly všechno v hospodářství. A mravokárci se pohoršovali nad tím, že je to místo schůzek mladistvých. A skutečně přástky byly zakazovány. Jak ale tak v Čechách bývá zvykem, zákazy se nedodržovaly. Místy si však vrchnost na nějaký čas prosadila svou."
sedá u přeslice,
přede koudeličku,
přede len.
Holka z Jistebnice,
pusť mě do sednice,
já ti pomohu příst,
celej den."
- zpívalo se na Táborsku. To jen jako důkaz, že mravokárci mohli mít k obavám důvod. A i o přástkách se slavilo:
"Těsně před Vánoci, většinou den před Štědrým večerem, byla rozchodnice. To byla taková drobná oslava s menší hostinou. Bylo to v Adventu, takže žádné bujaré veselí. Ženy tak oslavily, že mají zase kus upředeného. Ve východních Čechách byl ale zajímavý zvyk, kdy dívka, která toho upředla nejvíc, dostala titul královna Dlouhé noci. Symbolem, který ta dívka přinesla do hospody, kde se obvykle konal tanec mladých, byla ozdobená přeslice, ovázaná stužkami. Na ní byly kytičky z rozmarýnu nebo z myrty. Druhým symbolem byl vrkoč, to byl takový vysoký několikaposchoďový koláč, který zase přinesl hoch té dívky. Dívka si zvolila svého hocha, který měl titul král. Král s královnou vedli zábavu. Ale vzhledem k tomu, že královna měla za povinnost doplatit pití chlapců a přispět největší měrou penězi na večeři, tak nevím, nevím, jestli tou královnou mohla skutečně být chudá dívka."
"Začínala na konci léta, někdy v září, a trvala vlastně přes celou zimu až do března. To už ale spojuji to, že se len musel připravit k předení. Ty ženy to dělaly průběžně. Začínaly příst už na konci listopadu, takže musely mít z čeho. Ačkoliv zásoby měly obvykle takové, že je měly na několik let dopředu. A předly od začátku zimy až do března."
Na předení se vedle dívek a žen podílely i děti. V Musaionu je vystaven i zvláštní kolovrat, který připomíná ruské kolo. A právě na něm podle pamětníků děti předly:
"A to zejména tam, kde se zpracovával len nebo přádlo pro tovární výrobu. Byla to prostě domácká výroba, která poskytovala obživu celé rodině. Pro ty děti to bylo tedy velmi těžké, zejména na tomto ručním kolovratu. Ten se roztáčel rukou, nikoliv jako většina ostatních, které se roztáčely šlapáním nohou. Tento kolovrat byl typický pro východní Čechy a pamětníci, kteří zachytili své vzpomínky, píší, že zejména pro děti byla jeho obsluha nesmírně náročná, protože se obsluhoval trošku jinak. Děti se vlastně musely s tou hrstí přádla sklánět k vřetánku, pak se zase vrátit ke kolu a roztáčet. Musely u toho vlastně pobíhat sem a tam. Samozřejmě pro dospělého je to něco jiného, ten lehce dosáhne metr nebo metr dvacet zdéli. Takže tohle byl kolovrat, který dětem rozhodně nepřinášel žádnou radost."
"Tady máme motovidla. To zůstalo v českém jazyce jako pořekadlo - ty jsi ale motovidlo. Je to tyčka se dvěma rameny na konci. Nevypadá nijak zvláštně, a přitom to bylo nesmírně důležité zařízení, protože to, co ženy upředly, pak z cívek navíjely na tuhle tyčku, která byla zároveň mírou. Ovšem s mírami to v Čechách ještě v 17. století bylo velmi těžké, protože se měřilo na lokte. A loktů bylo v Čechách pět druhů. Jiný používali velkoobchodníci, jiný se používal na Moravě. Když se pak začalo obchodovat s cizinou, tento mezinárodní obchod si vynucoval sjednocení měr."
Tady se už ocitáme ve světě velkého obchodu. Příze z Čech se totiž vyvážela do celé Evropy
"Nejenom že si tím zhotovovali oděv na sebe, ale v podstatě od 16. století se tady rozvinulo plátenictví, a to byl obchod s přízí a plátnem do zahraničí. Tento obchod ve svém důsledku poskytoval práci desetitisícům lidí. To bylo asi dvě stě tisíc lidí, kteří jen v Čechách zpracovávali len a konopí. Morava do toho není započítaná. Takže v 18. století se takovouto prací zabývala pětina populace. Možná by se to s trochou nadsázky dalo přirovnat k tomu, jak dnes Čína zaplavuje svět textilem. Tenkrát to byly Čechy, rozdíl byl ale v tom, že ta česká příze byla nesmírně kvalitní."
Svědčí o tom i to, že ji odsud odebírali i v manufakturách v dnešní Belgii, kde z ní vznikaly proslulé krajky. - Příze se však zpracovávala i doma. Téměř v každé chalupě stál přes zimu tkalcovský stav. Práce na něm ale vůbec nebyla snadná. Muselo se na něj rovnoměrně navinout třeba i pět tisíc osnovních nití. A vyučit se tkalcem trvalo i několik let.
A na závěr alespoň krátce o tkaninách, které na stavu vznikaly. Nejčastější bylo samozřejmě lněné plátno. A co se z něj podle spoluautorky výstavy Moniky Tauberové v lidovém prostředí zhotovovalo?
"Například to byly obřadní koutnice, které se používaly, když se narodilo děťátko, aby po dobu šestinedělí byla maminka s tím děťátkem v klidu. Jsou tady ale i úplně jemňoučké věci, to je velmi jemná příze. Tyto krásné lněné jemné nitě se vyvážely. České ženy je uměly tak upříst, byly tak jemné, že se používaly na krajky."
Nejčastějším druhem látky, který měl na venkově široké užití, byl kanafas:
"Kanafas se používal jak k vybavení domácnosti, byly to různé povlaky na polštáře, na peřiny, nebo i různé potahy na slamníky, kanafasy se ale používaly i na ženské oblečení. To byly většinou různé zástěry, ale dělaly se z toho i krásné kanafasky a spodní sukně"...
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Loučí se Milena Štráfeldová, a protože už tuto neděli začíná Advent, přeji vám, abyste ho užili v pokoji.
