Malá Úpa - obec s radnicí v nejvyšší nadmořské výšce
Blíží se zima a proto se vydáme na hory - naším cílem bude Malá Úpa. Zachovala si ráz, který jinde v Krkonoších nenajdete. Domy tu jsou rozeseté na horských loukách a smrkové lesy mají i 200 let. Radnice v Pomezních boudách je v tisícimetrové výšce a je to nejvýše položené sídlo obce v Česku.
Z Malé Úpy je nejkratší výstup na nejvyšší horu Česka - Sněžku. Dřív sem vedla jen pěší stezka podél řeky. První silnice se horským krajem prokousala až roku 1860. Přijíždíme do končin, kam první obyvatelé přicházeli až koncem 16. století. Byl tu prales a dřevo bylo strategickou surovinou. Kolem Kutné Hory, kde se těžilo stříbro, už žádné lesy nebyly a proto Královská horní komora rozhodla, že se začne těžit v Krkonoších. Problém byl v tom, že nebyli lidi. Proto sem pozvali dva lesní mistry z Tyrolska. Ti sebou přivedli nejdřív 50, pak až 350 dělníků, kteří s rodinami osídlili údolí. Intenzívní těžba tu trvala 35 let. Část dřevařů se pak přemístila jinam, část zůstala a začala chovat dobytek. Z bývalých dřevařů, tak vznikli horalé.
"Lidské obydlí, uprostřed síň, součástí byl i chlév a pod střechou půda na seno. Když to zapadalo v zimě sněhem, tak lidi nevycházeli z domu a měli všechno pod jednou střechou. Ve vyšších horských partiích byl pro každý dům speciální pramen, který byl veden do domu a fungovalo to trošku jako primitivní lednička. Dál to pokračovalo do chléva a pak vytékal ven do potůčku. Lidi žili přírodním stylem, pokud něco potřebovali, například bylinky na čaj, tak si to uměli nasbírat přímo v té přírodě."
Roku 1779 sem zavítal i císař Josef II. Byl známý tím, že rušil kostely a kláštery a tady kupodivu s jeho podporou a souhlasem vznikl barokní kostelík sv. Petra a Pavla. Patří mezi nejvýše položené v Čechách, je v nadmořské výšce 975 metrů. Dodnes se tu pravidelně konají mše, varhanní a pěvecké koncerty. Podle legendy se při návštěvě Malé Úpy chtěl dozvědět, proč mají horalé hezká hospodářství v jinak chudém kraji. Dlouho naléhal, až dostal odpověď za příslib zřízení kostela. Zjistil, že si tu všichni přilepšují pašováním. Horalé si tu tedy postavili kostel, a školu, ale brzy také celní úřad a finanční stráž. A co všechno se pašovalo?
A co financové, dali jim pokoj nebo po nich šli?
"Ze začátku to bylo jednoduché, žádní tady nebyli. Co jsem se dočetl, tak finanční stráž zavedl Josef II. A od té doby už měli pašeráci trošičku ztížené podmínky. Nicméně ti financové většinou žili s pašeráky v jedné vesnici, čili tam docházelo k určité toleranci nebo pašeráci věděli, kdy kam financové jdou hlídat, tak si našli jinou cestu. Byl to i trošku sport, protože se musel náklad nosit na zádech a taky se poměrně často běhalo."
Dřív tu nebyla silnice a tak všechno museli nosit nosiči. Kolik vůbec unesli na zádech?
"Když sem přišli ve 2. polovině 16. století dřevaři z Tyrol, tak přinesli věci doposud zde nevídané a neznámé, jako je třeba krosna nebo velké saně rohačky na přepravu sena a dříví. Byly celé nosičské rodiny, které se tím de facto i delší dobu živily. Nosily se různé věci například na Sněžku. Nosiči unesli i sto kilo. Nosilo se uhlí, pivní sudy, větší předměty, někde jsem četl, že vynesli a to byla zřejmě kolektivní práce, na Sněžku celé piano."
Pro děti tu vznikla pohádková stezka nazvaná "Putování Malou Úpou za Krkonoškými pohádkami Marie Kubátové. Jednotlivá zastavení jsou pojmenovaná podle pohádky - například Jak se čertík stal peciválkem, říká Marie Holomíčková - vedoucí Infocentra na Malé Úpě. Stezka měří 17 kilometrů, ale dá se rozdělit na několik úseků.
"Skládá se z deseti zastavení a na každém je čtyřboký hranol, na kterém je ve čtyřech jazycích pohádka paní Kubátové a vždy je tam něco, co děti zabaví. Třeba houpačka nebo nějaké schůdky. Snažili jsme se, aby zastaveníčka byla na krásných výhledech, aby si to užila celá rodina."
"Protože vím, že Krkonoše miluje, tak jsem se jí odvážila zeptat, jestli by jí nevadilo, že její pohádky umístím jako stálou expozici tady do Malé Úpy. Ona byla naopak nadšená. Říkala, že dřív tady po východních Krkonoších často chodila se svými dětmi a vnoučaty a vyprávěla jim pohádky. Dneska už sama chodit bohužel nemůže. Říkala, že děti budou chodit s jejími pohádkami bez ní a že to je pro ni to nejkrásnější, co si může přát. Když už mi tohle paní spisovatelka řekl, tak jsem si povídala, že ten projekt musím dotáhnout do konce."
A to se povedlo, Zuzana Semerádová získala po dvou letech dotaci z Evropské unie a stezka je pro turisty připravena.
