V roce 1938 se vedla bitva i na rozhlasových vlnách
V tyto dny si připomínáme 70. let od podpisu Mnichovské dohody. V Česku žijící britský publicista David Vaughan, bývalý šéfredaktor Radia Praha, se ve své knize Bitva o vlny dívá na rok 1938 jako na přelom nejen v evropských dějinách, ale i v historii médií. Toto téma zpracoval v pořadu naší sesterské stanice Český rozhlas 3 – Vltava. My vám z něj nabízíme závěrečnou část o dění bezprostředně ve dnech krize a s důrazem na roli tehdejšího britského premiéra Chamberlaina.
Ale ze strany Anglie a Francie tlak na československou vládu sílil. – 21. září, v půl čtvrté odpoledne, sdělil ministr zahraničí Kamil Krofta britskému a francouzskému velvyslanci, že Československo – s krajní neochotou – přistupuje na podmínky a postoupí své německojazyčné území.
Špatná zpráva se šířila rychlostí blesku a tisíce lidí vyšly do pražských ulic. Dav se nasměroval k budově rozhlasu, jak vzpomínal Miloslav Disman: „Demonstranti se domnívali, že tragická zpráva byla hlášena z této budovy a z této budovy může být také odvolána. Inspektor Havel marně vysvětluje, že rozhlas jen tlumočí, co je mu přikázáno, že prohlášení nebylo ani odtud vysíláno – nápor davu je tak silný a jednotné přání tak naléhavé, že je třeba vyjednávat o prohlášení, jež by zástupce shromážděného lidu přednesl do mikrofonu. Skupina mužů kolem inspektora Havla začíná formulovat text prohlášení – ale zatím se již množství mužů a žen protlačilo do studia III, kde technici připravili mikrofon, a kdosi neznámý začíná hovořit.“
Šlo o důležitý okamžik nejen v dějinách Československa, ale i v dějinách samotného rozhlasu, protože poprvé rozhlas vystoupil z okraje dění. Dav nespěchal na hrad nebo do budovy vlády, ani na německé velvyslanectví… Ne! Slyšeli tu špatnou zprávu prostřednictvím rozhlasu a věřili, že z budovy rozhlasu by to mohlo být odvoláno.
Po další obrovské demonstraci před pražským Rudolfinem – tehdy sídlem parlamentu – vláda skutečně rezignovala. Předsedou vlády se stal hrdina první světové války, generál Jan Syrový, který okamžitě volal po klidu a disciplině: „Občané! V osudové chvíli státu a národa žádám vás, aby každý stál na svém místě. Vojáci ve zbrani, zemědělci, u pluhů, dělníci v dílnách a továrnách, úředníci v kancelářích. Další demonstrace byly by prací pro nepřítele.“
Praha okamžitě odmítla godesbergské požadavky a vyhlásila mobilizaci. A zase – právě díky rozhlasu bylo možné v průběhu několika hodin mobilizovat přes milion československých mužů.
Vše naznačovalo, že se válka blíží, ale Chamberlain byl ochoten jít ještě dál, aby vyhověl Hitlerovi. Ještě než odešel z Godesbergu, řekl německým novinářům, že zachování míru je „na Češích“ – poněkud překvapující slova, protože to byl Hitler a ne Češi, který přišel s novými požadavky. Německá propaganda v příštích dnech bohatě čerpala z Chamberlainových slov: „... situace sudetoněmeckého lidu se stala nesnesitelnou a představuje nebezpečí pro evropský mír. Oddělení Sudet, již odsouhlasené československou vládou, musí být provedeno bez prodlení.“
O tři dny později vystoupil Hitler v berlínském Sportpalastu: „Zcela jednoznačně jsem panu Chamberlainovi vysvětlil, co nyní považujeme za jediné řešení. Je to to nejpřirozenější na světě! Nyní Anglie konečně – spolu s Francií – vznesla na Československo jediný možný požadavek, aby se konečně vzdalo německé oblasti a předalo ji Říši.“
Chamberlainův projev samozřejmě mohli posluchači slyšet i v Československu. Později popsal český herec Petr Lotar jak „stařecký Chamberlainův hlas mu vnikal do těla jako olovo.“
Další den Chamberlain obhájil své rozhodnutí na půdě britského parlamentu a přitom informoval, že Mussolini souhlasil s tím, stát se prostředníkem mezi Anglií, Francií a Německem. Chamberlain sdělil, že mír je zachráněn, že všechny strany se dohodly, že se sejdou ve Mnichově a podepíší dohodu o míru v Evropě. Většina poslanců ze všech politických stran přijala jeho prohlášení bouřlivým potleskem. O Československu nepadlo ani slovo. Československo bylo pozváno do Mnichova pouze pro „informativní účely“ – ne na samotné jednání. Nálada v Británii byla euforická. BBC, která informovala o slavnostním odletu předsedy vlády, zase zcela podlehla této náladě: „Je to pozoruhodné shromáždění. Nejsou tu jen známé tváře, které byste očekávali – tváře z politického života, ale je tu i filmový herec a dvě velmi slavné filmové herečky. Bylo by to skoro jako premiéra, kdyby nešlo o mnohem závažnější příležitost. Na všech je vidět radost, potěšení a úleva po událostech včerejšího odpoledne.“
Chamberlainův přílet do mnichovského letiště Oberwiesendfeldu byl v podobném duchu. Když vystoupil z letadla, čekal na něj několikatisícový dav, který přehlušil i burácení přistávajícího premiérova velkého lockheedu. Vojenský orchestr břeskně vyhrával hymnu „God Save the King“, která plynule přešla v hymnu NSDAP, Horst Wessel Lied.
Ale na takové argumenty už nikdo neslyšel. Pod takovým obrovským tlakem doslova ze všech stran a v naprosté izolaci se československá vláda rozhodla, že přijme dohodu, kterou velmoci uzavřou v Mnichově.
Československá vláda text dohody obdržela teprve za několik hodin a s těžkým srdcem na podmínky přistoupila kolem poledne. Teprve v pět hodin odpoledne začala série zvláštních vysílání, zahájená slovy generála Syrového: „Občané a vojáci! Vy všichni dobře víte, že jsem z těch, kteří ve světové válce dobrovolnou jednotou a sebekázní budovali daleko od vlasti národní armádu československou.“
Britský novinář Sydney Morrell, který ten den byl taky v budově rozhlasu, byl svědkem jeho projevu: „Snažil se, aby vysvětlil klidně národu, proč přijala vláda mnichovskou úmluvu, pozbyl však úplně moci nad svým hlasem, který přešel do vášnivých výkřiků. Pak se mu hlas zlomil a Dérer plakal. Za pláče snažil se mluvit zase klidně. Strhla ho však znova vlna vzrušení. Nezapomenu do smrti, jak jsem seděl ve studiu, kam nemohl proniknout jediný zvuk zvenčí, a naslouchal člověku, jehož nitro bylo drásáno na kusy.“
Šlo o stručný, jednoduchý dokument – o mírovou dohodu mezi Británií a Německem, kterou mohl přečíst nahlas čekajícím zástupům. Dohoda mu umožnila dokonale odvést pozornost od Československa, o němž se vůbec nezmiňovala. Později tentýž den vystoupil Chamberlain na balkon Buckinghamského paláce spolu s králem a královnou a před obrovským davem. BBC v duchu slavnostní nálady, která panovala, uzavřela své vysílání děkovnou bohoslužbou za to, že mír byl zachráněn. BBC nikdy ve své historii nebyla tak blízko tomu vysílat státní propagandu.
Po Mnichově z Prahy okamžitě zmizeli skoro všichni zahraniční zpravodajové – víceméně ignorovali následující velkou uprchlickou krize, která vypukla, když Češi a demokratičtí Němci – mezi nimi mnozí Židé – začali prchat do vnitrozemí. Československo už bylo včerejší zpráva, a ani v Americe, kde rozhlasové stanice vzorně a vyváženě pokryly dění během krize, už nebyla chuť na zpravodajství z malého vzdáleného Československa. Panovala spíš úleva, že krize skončila.
I v Radiojournalu došlo k velkým změnám – k horšímu. Zesílil vliv té části agrární strany, která byla pro kolaboraci s nacistickým Německem a zároveň se dramaticky zvětšil vliv státu a role censora ve vysílání rozhlasu. Koncem roku 1938 bylo vedení Radiojournalu pozváno německým ministerstvem propagandy do Berlína, kde se diskutovalo o „obapolném vymýcení všeho politického vysílání, které by druhé zemi působilo trpkost nebo neklid“. Ředitel Radiojournalu Ladislav Šourek se osobně setkal s ředitelem německého rozhlasu Heinrichem Glasmeierem. Jejich jednání se částečně týkalo výměny programů a Šourkova zpráva ze schůzky, datovaná 14. únorem 1939, nenechává na pochybách, že rozhlas začínal přebírat rasovou politiku nacistického Německa: „Zatím nezávisle na příštím jednání nabízíme Berlínu výměnu hudebních programů. V německém vysílání pak postupujeme naprosto loajálně a nezaměstnáváme neárijců.”
Patnáctého března 1915 německá vojska obsadila Prahu a následujícího dne byl vyhlášen Protektorát. Dva dny na to Neville Chamberlain slavil sedmdesátiny. BBC odvysílala jeho narozeninový projev. V té době už byla jeho politika appeasementu v troskách, ale on stál za svým, trval na tom, že Mnichov byl nejen moudrým, ale také etickým rozhodnutím: „Já necítím potřebu obhájit své loňské cesty do Německa, protože, dámy a pánové, jaká byla alternativa? Nic, co bychom mohli udělat my, nic, co by mohla udělat Francie nebo Rusko, by nebývalo mohlo zachránit Československo před invazí a zkázou.“
O několik měsíců později byl Franta Kocourek, jeden z nejlepších českých redaktorů své generace, zatčen. Zahynul v Osvětimi v roce 1942. Osud Franty Kocourka symbolizuje selhání předválečné politiky appeasementu. Mnichovská krize ukázala síly i slabiny nové éry elektronických medií. Jednak se ukázalo, jak rozhlasová propaganda umí zkreslit a znovuvytvořit realitu, a vykouzlit pravdu ze lží. Ukázalo se, do jaké míry může být nebezpečné, když rozhlas i tisk nedokážou čelit politickým tlakům. Tento jev byl velmi jasně vidět v Goebbelsově Německu, ale je přímo šokující, do jaké míry se Chamberlainovi podařilo v Británii získat vliv nad médii. Americké rozhlasové společnosti daly svým redaktorům větší prostor, aby vytvořili skutečný obraz toho, co se v Evropě, a to určitě přispělo k pozdější angažovanosti Spojených států během druhé světové války.
Všeobecně se dá říct, že nová technologie rozhlasu vytvořila nový, menší svět, kde se zprávy dostaly přes celé kontinenty přímo k milionům posluchačů, bez jakéhokoliv časového posunu. Když v tomto kontextu mluvil Chamberlain o Československu jako o „malé vzdálené zemi“, nemohl být dále od pravdy. Od doby Mnichova už se nesmí o žádné zemi tvrdit, že je vzdálená.
