Když herečka nepíše memoáry ani kuchařku...

Co dělá zkušená zralá herečka, která nepíše memoáry ani kuchařku? Studuje herectví. Zní to paradoxně? Ano, Jaroslava Pokorná zvolila ve chvíli životních změn, v proluce mezi dvěma divadelními angažmá, tuto neobvyklou možnost oživit si vzdělání. A v rámci studia autorské tvorby na DAMU začala také psát. Výsledkem je pozoruhodný soubor drobných próz, kterého se chopil knižní nakladatel.

"Z Jarky Pokorné se stala spisovatelka tak, že začala psaní zkoušet na popud profesora Ivana Vyskočila na DAMU. Ona původně vůbec nechtěla, ale pak jí to nedalo, rozepisovala se, až se rozepsala a za těch pět šest roků to dalo na celou knížku. Takhle jednoduše, přímočaře se z ní stala spisovatelka,"

vysvětluje Michal Čunderle, redaktor nakladatelství Brkola, které knihu Maminka není doma jako svůj první titul vydalo.

"Ty texty jsou vesměs kratší, dvou- třístránkové, někdy jenom jednostránkové záležitosti, také jsou to texty velmi mluvné, protože je prostě psala herečka, která je spíš zvyklá mluvit, nežli spisovatelka, která je spíš zvyklá psát, a potom ty texty naprostou většinou zrcadlí nějaké konkrétní zážitky herečky a spisovatelky Jaroslavy Pokorné, které jsou nicméně přetaveny do nějakého stylizovanějšího útvaru. Jsou to zážitky napříč dobou od 50. let až po současnost, a jejich leitmotivem je, jak už název napovídá, hledání maminky. Jednak té, kterou Jarka kdysi v dětství nešťastně ztratila, no a potom hledání té maminky sama v sobě, jíž se stávala vůči svým dcerám, a potom babičkou, tedy "starší maminkou" vůči svým vnučkám."

Jaroslava Pokorná vystudovala herectví na DAMU v roce 1968. Třicet let hrála v divadle Labyrint (které bylo dříve známo jako Realistické divadlo). Pak byla nějakou dobu bez angažmá a hostovala na různých pražských i mimopražských scénách. K překvapení mnohých se pustila znovu do studií, tentokrát na katedře autorské tvorby a pedagogiky Ivana Vyskočila. Ve své diplomové práci s názvem Jevit se a být se snažila pojmenovat rozdíl mezi autorským herectvím a běžnou hereckou praxí, se kterou má velké zkušenosti z působení v divadlech. Nyní je členkou Divadla v Dlouhé. Zde na sebe v poslední době strhla pozornost rolí čtrnáctileté Hedviky v inscenaci režiséra Jana Nebeského Divoká kachna, za kterou dostala Cenu Alfréda Radoka v kategorii ženský herecký výkon roku 2005. Kniha Maminka není doma je jejím literárním debutem. O své cestě k psaní říká:

"Když jsem byla malá, musela jsem do rubriky "povolání otce" ve škole vždycky hlásit, že tatínek je spisovatel a překladatel, a dost jsem se za to styděla. A tatínek spisovatel a maminka v domácnosti mně zdůrazňovali, že se nikdy nesmím dopouštět žádného psaní, že lidí, co špatně píšou, je spousta... dokonce ani hraní, a vůbec žádného umění. Že je velká vzácnost, když se jednou za sto let narodí talent, a že teda je nepravděpodobné, že bych jím byla já. Tudíž jsem k tomu všemu měla velkou zábranu a ve snu by mě nenapadlo psát. Ale hodiny prof. Vyskočila "autorské čtení a psaní", přičemž zdůrazňuji slovo čtení, mě moc zajímaly a doufala jsem, že jim budu moci přihlížet. A že ode mně nikdo v padesáti letech nebude žádat, abych se aktivně zúčastnila a začala psát. Ale profesor Vyskočil se tak dlouho ptal: Kdy už něco napíšete, že mně to přišlo trapné a jednou jsem přes víkend vypotila krátký text, který jsem pak přečetla a doufala jsem, že tím to budu mít odbyto a získám vstupenku na další pobyty na jeho hodinách. No ale on se ptal pořád dál! A ptal se tak dloho a tak dlouho jsem přes neděle cosi potila, až mě to skutečně začalo zajímat - zvláště tedy v kombinaci s tím čtením - až jsem začala psát dobrovolně."

"Píšu to tak, že se mi vynoří příběh, který vidím a slyším. patrně to nějak souvisí s tou hereckou profesí, protože on se mi hraje. A tak jak se mi hraje a tak jak se mi vybavuje, tak ho tedy píšu, a myslím, že to hodně souvisí s dialogickým jednáním Ivana Vyskočila - už to, že se to člověku vybavuje takhle."

Čili vy své nepíšete proto, aby byly někde publikovány a staly se literárním dílem?

"Ne, tak to opravdu nebylo mou ctižádostí. Myslím že to pro mě hlavně znamenalo terapii. Jako herečka jsem mnohdy četla cizí texty. A tady byl pro mě zajímavý žážitek číst najednou svoje texty."

Obohatila vás tahle zkušenost i pro hereckou profesi?

"Myslím že velmi. Myslím, že si člověka jako herec na jevišti daleko víc a intenzivněji pokládá tu otázku, kdy mu to mrtví a kdy to ožívá."