Manželé Eva a Radek Rejškovi naučili tancovat Starodávný i Japonce
Starodávný, mateník, vrták nebo obkročák - to jsou některé z dlouhé řady lidových tanců, které se běžně tancovaly v Čechách a na Moravě. Dnes přežívají především díky folklorním souborům a přehlídkám lidové kultury. Folkloristé Eva a Radek Rejškovi z Prahy se jejich výuce věnovali celá desetiletí. Více než čtyřicet let působili v jednom z nejvýznamnějších souborů v Československu - ve Vycpálkově souboru lidových písní a tanců. Od poloviny 70. let ho i vedli. Od počátku 90. let vyučovali české lidové tance i v zahraničí, v evropských zemích, ale i v Japonsku, v Hongkongu, Kanadě nebo Spojených státech. Manželé Rejškovi jsou hosty dnešního pokračování našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Z pražského studia vás zdraví Milena Štráfeldová:
/R. Rejšek/ "Já jsem vystudoval tělesnou výchovu a zeměpis a měli jsme i výuku lidového tance. Profesor František Bonuš tady patřil k největším znalcům a sběratelům českých a moravských tanců, jezdil učit taky do zahraničí. A když mne poznal, tak jsem se mu asi zazdál a pozval mne do souboru. Vycpálkův soubor byl založen v r. 1947 a my oba jsme tam přišli v 49. roce. A protože jsem byl tělocvikář a pohybově snad dost nadaný, tak mne hned pověřil pohybovou průpravou Vycpálkova souboru. Prožili jsem ve Vycpálkově souboru čtyřiačtyřicet let. Eva jako choreograf a já učil techniku, vytrvalost, pohybovou koordinaci. Tyhle pohybové záležitosti jsem měl na starosti já."
/E. Rejšková/ "Já jsem se k tomu dostala přes muziku, zase z jiné strany. Já jsem dělala na fakultě hudební výchovu a celkem slušně hraju na klavír. Zahraju všechno, co mi kdo zazpívá. A tak jsem se vlastně dostala do souboru, protože František Bonuš jako asistent u nás na fakultě měl hodinu, zazpíval písničku a říkal: kdo mi ji tady zahraje? Nikdo se nehlásil, přestože tam byli lepší klavíristi nežli já. Já jsem šla, zahrála... Řekl mi: přijdeš do souboru, budeš tam poslouchat, naučíš je nějakou písničku a tak dále. Začalo to takhle a končilo to tím, že jsme soubor s manželem převzali, když František odešel. A tím jsme se vlastně dostali k folkloru a už jsme tam zůstali až po krk. A zůstaneme, pokud nám bude dáno ještě pár let. Chceme u toho být."
Kdo z vás učil zvedačky?
/E. Rejšková/ "To byl vrchol!"
Které tance jsou vůbec nejobtížnější? Jsou to ty pomalé, nebo naopak nějaký rychlý skočný tanec?
/R. Rejšek/ "Teď jste myslím řekla obě dvě ty krajní meze. Když je pomalý tanec, tak to musí tancovat tanečník, který slyší, má srdce, cítí, rozumí textu, poněvadž pohyb měl vyjadřovat alespoň trochu ten text. Rychlé tance zase, když mají být perfektně technicky provedené, tak jsou taky velmi těžké. To jsou třeba mužské skoky a tak."
Kde jste se vy sami s lidovým tancem seznamovali?
/E. Rejšková/ "My jsme čerpali jednak z vlastní praxe, protože nás hodně naučil profesor Bonuš a pak další, kteří se v souboru vystřídali. Pak jsme hodně jezdili, my jsme kdysi v 50. letech dokonce jezdili i po výzkumech. Po Vysočině se sbíraly a zapisovaly písničky a tance. Já jsem byla ještě s Františkem Bonušem na Kopanicích. My jsme viděli, jak se ty tance tančí, učili jsme se podle toho, hodně jsme nasbírali od starších tanečníků. A pak jsme studovali. Nás to bavilo. Radek je výborný zpěvák, tak to byly písničky, všechny možné zpěvníky. A já jsem se zase snažila probrat hlavně sbírkou Josefa Vycpálka. Pak další sbírky, Adámkova, Holasova, Seidl - Špičák, Vratislav Vycpálek. Prostě kde jsme přišli na nějaký popis tanců, tak jsme to hned studovali a hned jsme se snažili toho dobrat."
/R. Rejšek/ "My máme jako hlavní druhy tanců chorovody, kola, mužské skoky, figurální tance... Ty figurální tance jsou naše specialita a skoro pro všechny zahraniční účastníky jsou velmi obtížné. Protože u tance v páru je strašně důležité držení, vedení tanečnice tanečníkem atd. A to oni neumí. Oni mají většinou Balkán, chorovody a tak dále."
/E. Rejšková/ "Já si myslím, jestli si můžeme něco přisoudit jako naši malinkou zásluhu, pokud jde o propagaci naší země a našeho lidového umění, tak je to právě propagace českých lidových tanců. Pokud jsme byli Československo, tak musím říct, že i mezi našimi soubory vládla kolikrát taková představa, že slovenské tance jsou ohromně efektní, působivé, a ty české za moc nestojí. Že je to klidné, nemají žádné variace v nohách a tak dále. Nám se podařilo, a to musím zaklepat, ukázat právě i v zahraničí, že české lidové tance mají taky obrovský náboj. Že můžou být velice oblíbené a že si zalíbily i zahraničním účastníkům našich kurzů. Například v Belgii vznikly tři kroužky, které dělaly české lidové tance. V Japonsku vzniklo pět skupin, které se věnují jenom českým lidovým tancům. Skupiny, které si říkají Starodávný, Furiant... Prostě je vidět, že ten tanec může zaujmout a může lidem hodně dát a strašně rádi ho tancujou."
Víte vůbec, kolik českých a moravských lidových tanců znáte?
/E. Rejšková/ "My máme napsané, co jsme kde učili. Radku, jak bys to odhadl? Jsou to stovky. Já bych tipovala přes dvě stě."
/R. Rejšek/ "Neřekneme to přesně, ale jsou to české tance ze všech regionů, moravské taky ze všech regionů a zvlášť dřív jsme zabrousili i na Slovensko, do některých regionů hlavně mezi Moravou a Slovenskem. To je moje zásada, že folklor nezná státní hranice, a to je nejenom mezi Moravou a Slovenskem, ale třeba i mezi Chodskem a Bavorskem. Folklor je příbuzný a jde přes hranice. Těch tanců známe ke dvěma stovkám."
/E. Rejšková/ "Já bych řekla, že možná přes..."
Co všechno je vlastně třeba, aby se člověk naučil dobře tancovat lidové tance?
/R. Rejšek/ "Já jsem přesvědčen, že jenom tancováním se nikdo tancovat nenaučí. A proto jsem kladl velký důraz na tu pohybovou průpravu. Třeba u Vycpálků, když jsme to dělali my, tak jsme měli zkoušky dvakrát týdně a většina času byla věnována pohybové průpravě. Dnes, když jezdíme po festivalech a vídáme tam soubory, především ty české, tak je mi někdy trochu smutno. Ty se učí tancovat jenom tancováním. A když pak člověk vidí to provedení, když vystupují, nebo dokonce jedou reprezentovat do zahraničí, tak by to mělo být i pohybově kvalitní. A to bohužel mnohým souborům dneska schází."
Vy jste měli možnost učit lidové tance nejen v Česku, ale i na mnoha místech v zahraničí. Jak k tomu došlo a jak se vám to učení dařilo?
/E. Rejšková/ "Někdo říká, že to bylo naše charisma, to tedy nevím... Někdo zase, co všechno známe nebo umíme. Já dost hraju na klavír, manžel ovládá ruštinu, němčinu, angličtinu a francouzštinu. Prostě to jelo a lidi byli taky moc spokojení a účastníci těch kurzů nás začali zvát k nim. Samozřejmě to byla pro nás obrovská výhra, protože tím pádem jsme se dostali do různých zemí a učili jsme nejenom v Evropě, v Německu, Švýcarsku, Francii, Lucembursku."
/R. Rejšek/ "Mimo Evropu pak v Japonsku, Kanadě, USA, Hongkongu a na Kubě."
/E. Rejšková/ "Bylo to moc zajímavé a přineslo nám to ohromně moc."
Vás o výuku lidových tanců požádali i čeští Sokolové z Paříže...
/E. Rejšková/ "Najednou máme telefonát, ozval se Jiří Bystrický a Jiřinka Bystrická, kteří vedou v Paříži český Sokol. Že o nás slyšeli a jestli bychom jim nepomohli, že každý rok pořádají bál a že by na tom bále rádi uvedli nějaké české tance. Nakonec jsme se domluvili tak, že každý rok zástupci českého Sokola jezdili do Bělohradu. My jsme v Bělohradu vyjednali, že tam byla klubovna, mohli tam spát, mohli si tam uvařit a mohli jsme tam cvičit. Týden jsme s nimi vždycky dopoledne dělali některé naše tance, které jsme vybrali pro bál, a odpoledne jeli třeba do Prachovských skal, udělali si turistiku. A musím říct, že to byla velice pěkná spolupráce, scházeli jsme se tam s nimi kolik roků. I na bále v Paříži jsme se byli podívat. Měli jsme obrovskou radost, že to mělo takový úspěch. Zvlášť tedy zahajovací polonéza z Hořicka, kterou jsme s nimi udělali. To prostě bylo úplně impozantní."
Byli jste ale i v Kanadě, konkrétně v Quebeku... Setkali jste se i tam s krajany?
/R. Rejšek/ "Nás tam zaujalo jednak to vlastenectví Quebečanů. My nejsme Angličani, my jsme Francouzi! A když jsme tam učili naše tance, tak se k nám přihlásil Brody. Já jsem dřív učil na matematicko-fyzikální fakultě tělesnou výchovu a on byl můj žák. On zřejmě emigroval, žil v Quebeku a přihlásil se k nám. Potom tam byla večer ve velkém sále oslava a tancování a tam jsme taky naučili dva nebo tři tance."
/E. Rejšková/ Tam právě přišli naši Češi, kteří tam žili."
/R. Rejšek/ "Tam je jich víc, takže tam ten večer - nevím, jestli to Brody nějak rozhlásil - přišli a my jsme s nimi několik jednoduchých tanců zatancovali."
Učili jste tancovat i naše krajany ve Spojených státech?
/E. Rejšková/ "My jsme v Americe byli třikrát. Poprvé se to místo jmenovalo Endicott v Pennsylvánii a tam skutečně byli krajani. Oni chtěli něco z Valašska, tak jsme tam učili Do hory ma poslali. Chtěli, aby to bylo postavené tak, aby s tím mohli vystoupit na jevišti. Takže to bylo jednoduché aranžmá. Písničku jsme je museli dobře naučit, i tu muziku jsme jim museli sehnat, tenkrát ji pro ně nahrála naše souborová muzika. A myslím, že dodnes se to tam ještě traduje, od lidí, které jsme tehdy učili. Podruhé to bylo něco jiného. To bylo pozvání od univerzity ve Stocktonu a tam jsme učili v kurzu, kde se zúčastnili hlavně Američané. Krajanů tam bohužel bylo minimum."
Jak to Američanům šlo a jak se jim to líbilo?
/E. Rejšková/ "Líbilo se jim to velice, protože nás na druhý rok pozvali zase. A já se tu musím zmínit o jedné věci. Když jsme tam byli podruhé, tak si vymínili, že uspořádáme tzv. Český den. Chtěli po nás, abychom to zorganizovali od začátku do konce. Takže se vařila bramboračka, vařilo se vepřo, knedlo, zelo, pekly se chodské koláče. Pila se slivovice, pivo tam samozřejmě bylo. My jsme to s Radkem pojali jako oslavu žní, udělali jsme věnec, šli jsme průvodem, hrálo se a zpívalo. Výzdobu jsme udělali, plakáty, Prahu a podobně, to už jsme si vezli od nás. A byli jsme šťastní, když potom na závěr za námi lidi chodili a říkali, že to byl jeden z nejkrásnějších večerů, co prožili."
/R. Rejšek/ "Když jsme tam byli poprvé, tak jsme měli takovou tělocvičničku. Ze začátku jsme měli málo účastníků. Pak jich tam chodilo pořád víc a víc, zřejmě si mezi sebou povídali, kde je to dobré a kde ne. A když jsme tam přijeli podruhé, když nám dali ten Český den, už jsme měli ten největší sál, protože bylo jasné, že do toho malého už se jim nevejdou,"
Já mám ze svých cest za krajany zkušenost, že se od nich pokaždé něco naučím. Stalo se to i vám? Uchovalo se tam něco, co jste v Česku nezaznamenali?
/E. Rejšková/ "My máme doma nahranou písničku, kterou nám zpíval jeden krajan v Americe. Když odešli za prací, tak se jim stýskalo po rodině. Byla to písnička, jak tenkrát vzpomínali na domov, na Čechy, na Prahu."
/R. Rejšek/ "To si oni sami složili. Byl to umělý text, ale bylo to velice dojemné, s hlubokou myšlenkou, vzpomínky na rodnou zemi."
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Ve studiu se mnou byli Eva a Radek Rejškovi. Příště se vypravíme do Buchlovic, kde se počátkem června sjedou kosci z celé jižní Moravy a při kosení trávy zaznějí krásné kosecké písně. Do té doby se loučí Milena Štráfeldová.
