Česká měna slaví patnáctiny
Česká koruna slaví patnáct let. Začátkem února 1993 parlamenty obou nástupnických zemí po rozdělené federaci schválily rychlé ukončení pouhých pár týdnů trvající měnové unie a zavedení dvou samostatných měn. Českou a slovenskou korunu pak v hotovostním platebním styku po několik měsíců odlišovaly jen kolky na dosud společných bankovkách. Dvě třetiny z nich se 8. února 1993 staly platnými platidly nové české měny.
"To, co bylo dohodnuto v roce 1992, nebylo dohodnuto dobře. Měnová unie může dobře fungovat jenom tehdy, když ty země ekonomicky konvergují k sobě anebo se vyvíjejí v podstatě stejným způsobem. U dvou odlišných ekonomik, jakými byly ekonomika česká a slovenská, které záhy po rozdělení nabraly odlišný kurs z hlediska růstu, inflace a dalších ukazatelů, tak udržování společné měny, tak jak se to dohodlo v průběhu roku 1992, by pouze přinášelo ekonomické těžkosti a škodilo by jak České republice, tak Slovensku. Tak to samotné rozhodnutí poměrně záhy zrušit měnovou unii bylo rozhodnutí, které bylo ekonomicky správné. Na straně druhé je to vždy věc nějakého provedení, které musí být uděláno tak, aby proběhlo v maximálním utajení. To se povedlo velmi dobře. Povedlo se to technicky dobře, protože Česká republika či Československo ze své historie má možná nejbohatší zkušenosti na světě z rozdělování měn už od roku 1919, kdy bylo vzorně provedeno oddělení československé měny od měny rakousko-uherské pod vedením tehdejšího ministra financí Rašína. Čili to know-how tady bylo a povedlo se ho prvotřídně uplatnit."
Pavel Mertlík zdůrazňuje, že on osobně nebyl účastníkem měnové odluky a některé detaily rozhodování o ní mu zůstávají skryty. Z toho, co o její přípravě ví jako ekonom a pozdější ministr financí, však připouští, že nad tímto rozhodováním by mohl viset určitý politický stín.
"To, co je sporné a co je otázkou pro historiky, to je politické pozadí a politická stránka celého toho procesu. Protože to oddělení měny fakticky začala připravovat Státní banka československá ještě na podzim roku 1992, aniž na to měla jakýkoli pokyn - řekněme - od obou vlád, alespoň ne veřejně známý. A to v době, kdy šlo o přípravu řekněme jednostranného oddělení, připravovaného na české, nikoliv na slovenské straně. A přitom šlo tehdy o federální instituci. Čili to je věc, která možná si zaslouží do budoucna podrobnější výzkum."
Přes potvrzení národními reprezentacemi příprava měnové odluky začala jako jednostranná česká aktivita. Pavel Mertlík připomíná dnes pozapomenuté ekonomy, kteří ovlivňovali tehdejší vládní garnituru na Slovensku a kteří – podle Mertlíka naivně – možná opravdu věřili v možnost přežití měnové unie a trvali na jejím ustavení. Rychlá a relativně nečekaná měnová odluka však podle něj nabídla několik předpokladů pro úspěšný průběh bez finančních otřesů.
"Tam byly velmi utopické představy o tom, jak mohou fungovat třeba vedle sebe v jednom státě dvě centrální banky a podobně. Čili je možné, že tam bylo i něco jako - v uvozovkách – dobrá víra, že ta měnová unie může dobře fungovat. Já jako ekonom jsem přesvědčen, že nemohla a že to rozdělení bylo správné. Otázkou je ten samotný postup, zda to nemělo být pojato jinak, dohodnuto dříve, oznámeno transparentněji a tak podobně. Ale jak už jsem řekl, je to delikátní věc, která musí být mimo jiné provedena tak, aby nevedla k nějakým panickým pohybům třeba objemů hotovosti ze země do země a podobně. A tomu se tím postupem, který byl zvolen, podařilo zabránit, škody tohoto typu byly minimální. Takže technicky provedeno to bylo dobře."
Mimochodem, technicky vzato, měnová odluka samozřejmě zdaleka neznamenala jen okolkování peněz. A dokonce i to se zpočátku omezilo jen na bankovky vyšší nominální hodnoty, od stokoruny výše. Mince samozřejmě kolkovat nešlo vůbec, ty ale v oběhu už na jaře nahrazovaly nové české koruny. Začaly se objevovat i v předtím neobvyklých vyšších nominálních hodnotách až do padesátikoruny, jejíž dodnes platná dvoubarevná podoba mimochodem získala mezinárodní ocenění mince roku. Neokolkované bankovky nižší hodnoty a mince však v oběhu sousedních zemí přes počátečný kurz 1:1 postupně nabývali různých hodnot, což právě potvrzovalo nutnost měnové odluky různě se vyvíjejících ekonomik.
A také nesmíme zapomínat na začátek bezhotovostního platebního styku v obou nových národních měnách, který se na mezistátní úrovni realizoval přes takzvaný clearingový účet centrálních bank. Ten mimo jiné umožňoval vyrovnávat vzájemné pohledávky ve dvou různých kurzech, tedy buď v poměru 1:1 za dříve vzniklé závazky, anebo podle rozcházejících se hodnot nových národních měn z obchodů realizovaných již za existence české a slovenské koruny. Clearingové zúčtování mezi tehdy ještě nekonvertibilními měnami kladlo i menší nároky na devizové rezervy národních bank.
Paradoxem je, že celý tento příběh možná zanedlouho skončí stejně, jako celní stanoviště na česko-slovenských hranicích. Ty po necelých patnácti letech smetl současný vstup obou zemí do schengenského prostoru, českou i slovenskou korunu zřejmě někdy v příštích letech, když tentokrát asi ne najednou, nahradí euro.