Toulky po regionech
V zimě odpočívají nejen příroda, ale i hrady a zámky. Procházejí totiž nutnou údržbou. Na Českém Krumlově má dokonce svůj kabátek každá sklenička, tabatěrka, ale i lustr. Za památkami je možné vyrazit třeba s cestovkou, která vznikla trochu netradičně při vysoké škole v Jihlavě. Vydáme se i do jižních Čech. Ty mají lidé spojené hlavně s krásnou krajinou, ale nikoliv s moderní architekturou. To napravila výstava i kniha o zajímavých vilách. Další kroky povedou do Liberce - tady v divadle vystavují unikátní soubor opon amatérských divadelníků. A nakonec se půjdeme na Pustevny potěšit krásou sněhových soch.
"Po tuto dobu se budou provádět restaurátorské stavební práce a to takového typu, které se nemohou provádět v době, kdy je hrad otevřen, to je za přítomnosti veřejnosti. Budeme připravovat sezónu tak, abychom na začátku března mohli otevřít. Možná jako jeden z prvních hradů."
Vrcholně gotický hrad založený v roce 1348 zaujímá mezi českými památkami významné postavení. Turisté tu s oblibou navštěvují například Kapli sv. kříže, kde je oslní soubor deskových obrazů mistra Theodorika.
Údržba probíhá i na zámku v Českém Krumlově. Svůj zimní kabátek tu dostane každá figurka, komoda či lustr. Krumlov je v celorepublikovém měřítku vzorem pro důsledné uplatnění zásad zimního zakonzervování historických interiérů, říká kastelán Pavel Slavko.
"Celý měsíc listopad až do hlubokého prosince se zámecké interiéry pokrývají. Je to profesionální práce, kterou jako prestižní pracoviště UNESCO předvádíme kolegům a odborné veřejnosti. Takto je skutečně zámeckému mobiliáři po dobu pěti měsíců zimního období nejlépe. To oblečení nemá pouze nábytek, ale "oblečení na zimu" mají samozřejmě sousoší, sochy, vázy a to v zámecké zahradě představuje 36 dřevěných altánů, některé o rozměrech jeden až dva metry, některé ale mnohametrové, které zabezpečují plastiky a kamenné prvky před mrazem, vodou a následnými destrukcemi."
Zakonzervování cenných předmětů, které je v Českém Krumlově nejrozsáhlejší v republice, je nejen šetrné vůči památkám, ale také snižuje náklady na jejich restaurování, dodal Pavel Slavko. Před čím se vzácné předměty chrání?
"Především před změnami vlhkosti a teploty a před mikroprachem. Se slunečním svitem tyto čtyři principy znamenají postupnou degradaci povrchu i struktury materiálu. A především se tady předchází náročným restaurátorským zásahům do budoucna. Během pěti osmi let, pokud se mobiliáři nevěnuje pozornost, tak už jsou tyto negativní vlivy patrné a v rámci miliónů korun se tím řeší restaurátorské zásahy."
"Naši studenti mají možnost setkat se s praxí v reálné cestovní agentuře už po dobu studia. Získají praxi, která je požadovaná třeba živnostenskými úřady pro vystavení živnostenského listu. Zvýší se jejich možnosti uplatnění v cestovních kancelářích. Myslím si, že je to i důležité kritérium pro hodnocení práce školy."
Zájezd u cestovní kanceláře jihlavské vysoké školy může koupit úplně každý z nás. Napadá mě tedy otázka na pana doktora Ruxe, jestli nám mohou nabídnout nějaké nižší ceny, než ostatní cestovky.
"Nemůžeme, protože by s námi žádná kancelář nespolupracovala. Musíme dodržovat etiku podnikání a chceme to své studenty naučit."
Osud cestovní agentury je v rukou studentů Vysoké školy polytechnické. Pokud dostatečně rozhodí sítě mezi své známé a rodiče, peníze se pokutálí. Kolem deseti procent z ceny poputuje na chod školy. A tak se takový rodič cestovatel může stát docela bezbolestně malým sponzorem školy. Nezbývá, než se na závěr zeptat vedoucí cestovní agentury studentky Martiny Doležalové, co nám může nabídnout?
"Nabídka budou pobytové, poznávací zájezdy v tuzemsku, k moři, exotika i teď nějaká zimní dovolená i last minuty by byly."
Studenti získají potřebnou praxi, škola trochu peněz a lidé zájezd. Tomu se říká tři mouchy jednou ranou. Popřejme tedy studentům jihlavské Vysoké školy polytechnické, v níž je právě obor cestovní ruch nejvyhledávanější v zemi hodně štěstí a podnikatelského ducha.
Do hlavní turistické sezóny by se agentura měla přeměnit na řádnou cestovní kancelář. Vedoucí katedry cestovního ruchu Jaromír Rux neví o žádné jiné vysoké škole v Česku, která by provozovala vlastní cestovní kancelář. Studenti se na zájezdech navíc střídají jako průvodci. Výnos cestovky by měl pokrýt náklady na provoz a případný zisk by mohl sloužit i jako odměna pro studenty. Vysoká škola polytechnická se se svojí cestovní agenturou prezentovala i na brněnském veletrhu Go.
Když mluvíme o cestování, tak z Jihlavy zamíříme do jižních Čech. Třeba na návštěvu slavných vil tohoto kraje. Ty představila nejen výstava, ale i kniha, která nedávno vyšla. Když se řekne jižní Čechy, většina lidí si představí spíše krásnou krajinu plnou rybníků, a památky. Ale že bychom si jižní Čechy spojovali s moderní architekturou? Sám autor výstavy Rostislav Švácha si původně dokázal vybavit jen šest významných vil na jihu Čech. Společně s dalšími kolegy pak téměř detektivní prací dokázali vybrat 50 velice významných vil z 19. a 20. století. Do expozice se dostal například renesanční zámek Kratochvíle. Největším objevem však byla v Písku Raabova vila od slavného slovenského architekta Dušana Jurkoviče. O jeho tvorbě totiž vyšly na Slovensku dvě velké publikace, ale vila v Písku v nich není vůbec zmíněna.
Kniha, která mapuje slavné vily jižních Čech, navazuje na své úspěšné předchůdkyně. Hlavním garantem projektu je Odřich Janota. A jak prozradil, vše začalo, když se dělala výstava v pražské Trmalově vile.
"Blížilo se sté výročí Trmalovy vily, konečně jsme tu expozici museli dodělat a lidé se začali ptát, není nějaká literatura k těm pražským vilám."
A tak vznikla první z knížek Slavné pražské vily, pak následovaly další.
"Přijeli jsme do Brna a uvědomili si, že jsme trošku hlupáci, protože pominout slavné Brněnské vily a vybrat jich jen pár do celkové publikace, to by byl velký hřích. A tak vyšly Slavné brněnské vily."
Na řadu přišel Olomoucký kraj a teď Slavné vily Jihočeského kraje. Je to první ucelená publikace o moderní architektuře v jižních Čechách. Nevěnuje se jen architektuře, ale také lidem, kteří si působivé bydlení nechali zbudovat. Kniha zahrnuje celkem 21 míst. Největší množství důležitých staveb - celkem 18 - vytvořili architekti v Českých Budějovicích. Čtyřmi významnými vilami se mohou pochlubit shodně Tábor a Písek, tři stojí v Jindřichově Hradci a Plané nad Lužnicí a dvě v Českém Krumlově. Umělecká agentura Foibos chce vydat knihu o 50 slavných vilách z každého kraje. A v roce 2009 plánuje souhrnnou výstavu Slavné vily Čech, Moravy a Slezska.
Nejsou slavné jen vily, ale také architektura ve své sídlištní podobě. Dočká se také nějakého souborného zpracování - to je otázka pro kurátorku sbírky architektury Národní galerie Radomíru Sedlákovou.
"Rodinný dům se tady na našem území systematicky rozvíjí od druhé poloviny 19. století. Protože to je typ, který jako jeden z mála si architekt dokáže postavit sám pro sebe a užívat ho, tak se na něm dají dobře sledovat proměny určitých architektonických stylů. Sídliště, to už je větší investice. Jako téma by to bylo úžasné, protože obytné soubory vznikaly zhruba ve stojnou dobu jako ty vily, ale trošku v jiném měřítku. Na začátku století to byla zahradní města v kategoriích od téměř dělnických kolonií přes slavné vilové čtvrti jako je Ořechovka, přes úřednické vilové město jako je v Praze Spořilov. Potom po válce začaly velké obytné soubory, nejprve Solidarita, potom už panelové. Určitě by si to zasloužilo zpracování. Myslím si, že mezi čtenáři, respektive návštěvníky výstavy by to vzbudilo ohlas asi srovnatelný, protože stejně tam většina lidí bydlí, takže by se rádi dozvěděli, proč třeba to jejich sídliště vypadá tak, jak vypadá."
V Malém divadle v Liberci mají neobvyklou výstavu, která se hned tak nevidí. Ukazuje totiž opony ochotnických spolků. Namalovali je jak autoři z řad známých umělců, tak i z řad lidových amatérů. Na výstavu se zašla podívat Jarmila Pešlová.
Opony ochotnických divadelních spolků sesbíral Jiří Valenta a graficky zpracoval Martin Táler. Jak uvedla Vítěslava Šrámková z Národního informačního poradenského střediska pro kulturu, výstava vznikla při zpracování databáze ochotnických spolků.
"Děláme databázi českého amatérského divadla. Teď už těch souborů máme zaznamenáno přes 18 tisíc."
Mnohé ze souborů se pyšnily právě nádhernou divadelní oponou. A tak měl Jiří Valenta nelehký úkol. Vybrat, které opony návštěvníci výstavy uvidí.
"Tady jsme připravili výběr asi ze 160 soustředěných opon a vystavili jsme jich padesát. Jsou z nejrůznějších míst země. Nejstarší z nich je ze 40tých let 19. století. Potom nejčastěji dávaly ochotnické soubory malovat své opony zhruba ve 20tých letech, kdy byl největší příval toho ochotnického nadšení po osvobození."
Že ochotnické divadlo má v naší zemi skutečně bohatou a dlouhou historii potvrzuje také Vítěslava Šrámková.
"U nás se ochotnické divadlo měšťanského typu hraje víc než 200 let. V době, kdy v Belgii nebyla ještě povinná školní docházka, tak u nás hráli kováři a režírovali divadlo. A to je obrovská kulturní tradice."
Výstava potrvá do konce ledna a potom se přestěhuje do prostor Divadelní akademie múzických umění v Praze.
Jeviště a opony představují podle autorů výstavy zatím nedoceněný historický poklad. Některé opony jsou totiž od takových umělců, jako byl Alfons Mucha. Ten zhotovil secesní oponu pro sokolovnu ve Zbirohu. Opony nejčastěji zachycují místní krajinu, jsou na nich ale také alegorické výjevy nebo historické události. Zhruba 20 reprodukcí opon je už vystavených v Muzeu českého amatérského divadla, které se vloni otevřelo na zámku v Miletíně. Opony ochotnických souborů mají většinou hrozný osud. S prodejem velkých sálů v kulturních domech a sokolovnách, kde ochotníci působili, se dostaly spolu s rekvizitami do soukromých rukou a vytvoření přehledu o nich má zabránit jejich znehodnocení.
"U diváků získala nejvíce bodů socha Sunar od Juraje Muchy. Je to stylizovaná postava dítěte pijícího z láhve. Jako nejzajímavější ji hodnotí také sami soutěžící. Odbornou komisi oslovila práce polské sochařky Moniky Jaszczak s názvem Jaro. Ta uvnitř abstraktní sněhové spirály vytvořila jezírko s lekníny. Všichni vítězové dostanou originální keramické poháry výtvarníka Karla Dvořáka. Jubilejní ročník je rekordní i co do účasti. Letos zde pracovalo 32 výtvarníků. Sněhu je obecně nedostatek a tak pořadatelé sváželi materiál ze širokého okolí. Na ten jeden sněhový polotovar o průměru tři metry a stejné výšce je potřeba zhruba 11 tun sněhu a podle pořadatelů museli navézt asi 50 nákladních vozidel. Sochaři už za ta léta zkušeností vyvinuli řadu speciálních nástrojů na opracování této hmoty. A tak mezi běžnými lopatami a rýči najdete nejrůznější škrabky z pilových listů, ozubené desky či ostnaté dráty."
"Sochy to vydržely, i když včera už pořadatele paradoxně mrazilo v zádech. Obleva dosáhla i na Pustevny a sníh rychle povoloval. Práce to tedy byla náročná i nebezpečná. Dnes při vyjasnění trochu přituhlo a tak umělecká díla finále přežila. Ovšem daleko větší starosti organizátorům sympozia působili neukáznění turisté, kteří nechali po sochách skotačit děti a přes neustálé výzvy pořadatelů tak riskovali jejich zdraví. Ale abych nekončil tak pesimisticky, doplním, že sněhovému království se za deset let existence podařilo zvýšit zájem veřejnosti o výtvarné umění a tvorba z tohoto materiálu získala prestiž i mezi umělci z mnoha zemí světa. Doposud i včetně nultého ročníku vznikla na Valašsku zhruba stovka soch. Obecně lze říct, že ta práce je dosti náročná fyzicky. Sochaři většinou třetinu až polovinu z těch 11 tun sněhu odstraní."
Minimálně dvoučlenné a maximálně čtyřčlenné týmy se tedy pěkně napracují. Zato tu vznikají takové zajímavosti, jako je například sousoší On a ona, Maxi lyžák či Chrám pro poustevníka. Za deset let si přišlo sněhovou krásu prohlédnout přes sto tisíc lidí.
