Státní cena za překlad Antonínu Přidalovi

Překladatel stojí ve stínu autora, přestože záleží jen na něm - na překladateli - jaký bude mít autorovo dílo v zahraničí dopad. Odevzdává autorovi veškerý svůj um a píli a sám zůstává v pozadí. Jen vzácně překladatelé vystupují na veřejnost. Stává se tak naštěstí při předávání Státní ceny za překladové dílo. Její letošní laureát ale není osobnost neznámá.

O kom to vedoucí odborné komise Jaroslav Kovář hovoří? Superlativy patří Antonínu Přidalovi.

Při udílení ceny Přidal vysvětlil, že kromě nevděčnosti překladatelského úsilí, je v práci s češtinou taky skryto několik radostí:

"Pavel Eisner přirovnal Češtinu postupně k chrámu, tvrzi, bohyni, kněžně, milence, houslím, lahůdkářství, alchymistické dílně a visuté hrazdě. Taková pestrost postojů může překvapit jenom toho, kdo neví, že tento jedinečný jazykozpytec byl zároveň náruživý překladatel. Spisovatel češtinou vládne a vládne jí po svém, překladatel s ní musí stále znovu smlouvat, přemlouvat ji. Nedělal by to, kdyby ho to nebavilo a někdy i nevzrušovalo."

Překladatel Antonín Přidal se státní cenou za překlad, foto: ČTK

Antonín Přidal je znám především jako básník a dramatik, napsal řadu významných rozhlasových her, divadelní hry a televizní scénáře. V době, kdy nemohl publikovat, se uchyloval k překladům.

"Jeho překlady zejména z angličtiny a ze španělštiny patří ke zlatému fondu české překladové literatury. Básníci jako Juan Ruiz, Justo Jorge Padrón, Robert Lowell, Kenneth Rexroth, G. Kinnell, několik dramat F. G. Lorky či W. Shakespeara a celá plejáda romanopisců: Patrick White, John Updike, Isaac Bashevi Singer, Gilbert Kieth Chesterton či David Lodge našli svou cestu k českým čtenářům prostřednictvím jeho překladů. Dnes už téměř legendární jsou Přidalovy překlady nonsensové poezie Edwarda Leara či humoristického románu Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád,"

uvedl Přidala Kovář. Překladatel sám říká:

"Ti autoři všichni mě převyšovali duchem, nadáním, vzděláním, vyrůstali ve svobodných poměrech nepodléhajících žádné ideologii ani cenzuře, a přesto potřebovali, abych já se jim co nejvíc přiblížil, aby se je snažil co nejvíc pochopit. To byl na mě velký nárok, abych dostál tomu poslání tlumočit je tak, abych nezkreslil, co uložili do svých knih a aby to bylo jazykově kultivované a zajímavé."

Dá se tedy říct, že překládání je pro vás činnost, která se střídala s obdobími vlastní tvorby?

"Šla paralelně, ale překlady jsem směl publikovat dřív, i když do začátku 80. let jenom pod cizím jménem, kdežto z vlastní tvorby jsem nemohl publikovat nic."

Při přebírání ceny jste také řekl, že překlad musí plynout. Že jakmile se zadrhne jedno slovo v tom toku řeči, tak je veškeré kouzlo pryč...

"To platí zvlášť o překladech humoristických nebo groteskních žánrů, ve kterých opravdu záleží, jak je vtip načasován, jak jsou jeho fáze odstupňovány a jak přichází pointa. Jakmile se tam objeví něco navíc nebo něco schází, tak ten téměř taneční krok, kterým autor míří k nějakému grotesknímu vrcholu, se mění v klopýtání a v neúspěch."

Je tedy asi předpokladem, že překladatel musí být také kvalitním autorem.

"Může to tak být a je to velká výhoda, pokud jste autorem, který v literatuře vidí něco víc než jenom obživu. Jsou ale také výborní překladatelé, kteří nikdy žádné vlastní prózy ani básně nenapsali, ale svůj vztah k jazyku a k literární tvporbě si vytvořili přes četbu, přes svou vnímavost, přes svou představivost."