Češi žijí i na východní Ukrajině. Postavili si tu vesnici Čechohrad
Široké ulice s malovanými selskými staveními a dvěma řadami ořešáků, kostel, stará česká škola a několik obchůdků, kde se stále ještě domluvíte česky - tak vypadá vesnice Čechohrad na východní Ukrajině. Češi si ji tu vystavěli v 60. letech 19. století. Na současné mapě byste ji však hledali marně, po válce byla totiž přejmenována na Novgorodkovku. Nedávno se odtud vrátila naše kolegyně Milena Štráfeldová:
"Chalupníkovi, Přibylovi, Švihlovi, Samkovi, Kalousovi, Králíčkovi. No nejvíc je Chalupníkovejch, Švihlovejch, Sršňovejch je taky moc, ale Chalupníkovi to přebijou všechno."
A babička Chalupníková, jak jí tu všichni říkají, zavzpomínala také na počátky Čechohradu. První Češi se sem vypravili v roce 1862 ze severovýchodních Čech. Její předkové přišli z okolí Ústí nad Orlicí:
"Když přišli, to bylo tuze hrozný, protože jich zvali na práci, že ten velkostatkář měl hodně země a potřeboval pracovní sílu. Poslal tam nějakýho svýho mistra, aby jich dovez, ale ne v takovym množství lidí. A tak první leta neměli čím žít nadobro."
Prvním přistěhovalcům nezbývalo, než si postavit zemljanky:
"Oni tady nic neměli, tak si jen nakopali do země takový jámy a trošku si je s tou hlínou vyzvedli vejš. A udělali střechu z něčeho, dák ví z čeho ji mohli dělat, to se ani nedá představit. A v jednom rohu si postavili pár kameňů a na ty kameně plech a tam topili. A aby ten kouř, kerej vychází z pece, nešel hneďka ven, tak nedali ten komín jak dyž by dovrchu, ale udělali v druhým rohu tej chaloupky díru. A tady topili v jednom rohu a ten kouř, než došel do tej díry v druhým rohu, tak jich trošku vohřál. Koníčkám taky tak to dělali do země. Tak to jako ušlapali a udělali jim z toho stěnu. Z toho burianu, to je stará tráva. Ale ty koníčky byly takový hladový, že do jara jim prohryzaly všechnu tu suchou trávu, ty buriany nepěkný, a hlavy měly už na jaře ven."
První obyvatelé Čechohradu měli velké problémy s vodou. Zprvu ji museli nosit až sedm verst v putnách na zádech. Později vykopali ve vesnici studny, vodu z nich ale nechtěl pít ani dobytek. Až třetí studna měla dobrou vodu - a k ní se hned váže legenda, kterou si čechohradští vyprávějí dodnes:
"Tady se píše, že jel okolo ten gubernátor z Odesy, kerej opatroval ty přistěhovalce. Dali mu napít tej vody, akorát dyž tu studni dokopali, a von že se napil a řek, že takovou vodu ani nemají voni u sebe. No tak takovym pádem ten Čechohrad vostal tady. Inák by se museli vystěhovat dál, aby mohli mít dobrou vodu."
Vesnice se přese všechno rozrůstala a podle kroniky tu kolem roku 1910 už bylo sto devět selských dvorů. V té době si Češi postavili i školu, kde je dnes české centrum. Z Čechohradu se stala výstavná obec s pravoúhlými ulicemi, která se od sousedních ukrajinských vesnic lišila nejen svou úpravností, ale i životním standardem.
"Já jsem rozená v 35. /roce/, takže já jsem ho nezažila, ale maminka mi to všechno vykládala, jak to všechno bylo. Jeden sourozenec muj zemřel hladem, malej."
Dnes už se ví, že šlo o záměrné vyhladovění Ukrajinců, které chtěl Stalin zlomit, aby vstupovali do kolchozů.
"No, jak to bylo? Těžko! Když ty třicátý leta došly a když jim všechno vzali. Rozkuláčili. Vono tady se to řikalo rozkuláčit. No vzít všechno, teda jako sdat to družstva, to všechno dát. Poprvé to šlo takovým jako tempem spokojným, jak kdo chtěl. A když viděli, že prošlo třeba dva leta a nic se nedalo, tak to pak začali brát. Nepopravovali, když nechtěl jít, ale oni pak vzali na Solovki, a to bylo všechno. Který nevydrželi, ty zemřeli, a který vydrželi, tak se vrátili. Jako muj tatínek se vrátil."
Na počátku 30. let vojáci rolníkům nenechali ani zrnko obilí:
"Nic nebylo, všechno to vybrali. Maminka říkala, že všechno, kde co bylo. I nejednou šli, a třeba chodili měsíc s tejma železama, kopali, hledali, jesli někde nejni něco zakopaný. Takže nikomu nic nevostalo. Tuze to bylo hrozný s tim. Jenže za to jako nepopravovali. Až - popravili, když bylo prvni družstvo. A v tym prvnim druzstvu byl jako předseda a tam byl pomocník a ten, co počitá a tak. Jenomže ten rok akorát byl takovej neúrodní, bylo hodně trávy v obilí. Jak posekali, tak ho dali na váhy, a váhu to mělo, pokud bylo zelený. Ale když to vyschlo, tak se váha ztratila. Za to popravili předsedu, pomocníka a třetího. Teda nevim, kerej to byl, co počet dělal. No tři lidi, že rozkradli. Udělali tady soud veřejnej a všechny lidi museli jít na ten soud, aby všechno viděli a aby to nedělali taky tak. Byli to všichni taky naše lidi."
A lidé z Čechohradu umírali i za války:
"Och, taky jich brali. Taky jich brali. Zrovna můj bratr. Taky mu bylo devatenáct a zrovna první den vojny ho vzali. Vím, že propadlo hodně lidí, ale jednomu tady z vesničky další deset synů propadlo za válku. Měl třináct dětí a dcery mu vostaly a deset synů mu propadlo. Po dva dycky byli. No na moři někde byli. A tak všech deset mu propadlo."
Dnes se východní Ukrajina potýká s velkými ekonomickými problémy. Vesničané by podle svých slov bez vlastního hospodářství nevyžili. Na éru Sovětského svazu tu mnozí vzpomínají s nostalgií:
"Každej si to jako po svym dává do pořádku, aby to bylo hezký. Nakolik jako může. Teď už to nejde tak. Tenkrát jako kdo si chtěl vystavět, tak si vystavěl. Ale teď už si nevystavíš."
V Čechohradě proto už téměř není rodina, ze které by se někdo neodstěhoval do Čech. Nebo by o tom alespoň nepřemýšlel... K tomu, jak dnes v českých vesnicích na Ukrajině žijí mladí lidé, se vrátíme v některé z příštích krajanských rubrik.
Pozn. red.: vzpomínky paní Anastázie Chalupníkové jsme kvůli autentičnosti záměrně ponechali v původní transkripci, bez pravopisných úprav.
