Scénáristka Horáková: Filmem pojmenovat zlo 50. let
Filmový štáb režiséra Jána Nováka dokončil před několika dny natáčení nového českého filmu Jméno. Do kin by měl snímek o utrpení politických vězňů 50. let vstoupit začátkem příštího roku. Inspirován byl existencí věznice v Uherském Hradišti, která se dochovala do současnosti v nezměneném stavu. Vilém Faltýnek si do studia pozval scénáristku filmu Jméno Šárku Horákovou.
"Je to zatím pracovní název, ale od začátku s tímto názvem operujeme, protože základní leitmotiv toho filmu je, že zlo je třeba pojmenovat."
O jaké zlo se ve vašem filmu jedná?
"Jedná se o zlo, které dokáže způsobit člověk člověku, zlo, kdy jeden člověk na druhém páchá totální bezpráví."
Jakou látku jste pro takhle obecně pojmenované téma našla?
"My jsme s Janem Novákem, režisérem flmu točili ´příběhy železných opon´ (Vězni železné opony, Příběhy železné opony) a já jsem se dostala do styku s lidmi, kteří prošli kriminály v 50. letech. Oni začali vyprávět svoje příběhy, které mě šokovaly. A napadlo nás seznámit s tímto svědectvím lidi mladší generace."
Proč právě ty mladé?
"Protože ti mladí o tom vědí pramálo. Starší generace o tom samozřejmě ví. Ale já si myslím, že je důležité lidi, jako jsem třeba já, které rodiče drželi trochu jako v bavlnce, seznámit s realitou naší historie."
Mluvíte o Příbězích železné opony. Film, který jste napsala, je ale hraný snímek, musela jste fabulovat, musela jste ty příběhy zřejmě nějak dotvářet...
"Tentokrát jsme fabulovali spíš obráceně. Vysvětlím. Film je příběh dvou mladých lidí ze současnosti, kteří se časovou smyčkou, kterou jsme velice piplali a velice se snažili vychytat, aby nebyla hloupá, dostanou zhruba do roku 1950 do věznice v Uherském Hradišti. Tam si prožijí to, co prožívali reálně vězni v Uherském Hradišti. Jeden z nich se vrátí zpět do současnosti, a zkušenost se opakuje ještě jednou, znovu zažívá bezmoc, protože se snaží to někomu vyprávět a nikdo mu nevěří. Když jsme natáčeli, byli se tam za námi podívat političtí vězni. A Anička Honová, což je místopředsedkyně Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti, když vyšel Tomáš Šulaj z maskérny, tak říkala: ´A tohle je co?´ Já jsem odpověděla, že to je namaskovaný hlavní hrdina po výslechu. A ona se na mě podívala a řekla: ´To si děláte legraci. Chlapi nebyli v obličejích poznat a byli oteklí. Lidé byli zmrzačení. Já jsem přebírala zkrvavené prádlo. Tohle je prostě málo.´"
"Abych byla upřímná, já jsem nemyslela na žádnou generaci, já jsem myslela spíš na podstatu filmu a na lidi, kteří mi vyprávěli své příběhy. Není to poplatné, není tam slangová řeč, je to obyčejný příběh dvou mladých lidí, kteří se do sebe zamilují a jdou randit do vězení. Myslím, že nikdo s třicetičlenného štábu neměl v úmyslu vychovávat, poučovat, tvořit memento... ne. My jsme zaznamenali, co nám řekla generace, která tím prošla, snažili jsme se to zjednodušit, zaujmout a pod to dát tohle téma."
V pondělí proběhla přímo v té uherskohradišťské věznici bohoslužba, kterou jste symbolicky zakončili fázi natáčení filmu. Jak vás napadlo uspořádat duchovní setkání?
"Protože nějakou formou spolupracuji s klášterem Želiv, tak jsme jednou při natáčení seděli v Luhačovicích s převorem želivského kláštera a s režisérem Jánem Novákem a řekli jsme si, že by bylo dobré pro ty lidi udělat něco důstojného. Neformálního a důstojného. Převor želivského kláštera je duchovní a řekl, což takhle se pomodlit. A pomodlit se v kapli, kde je místo oltáře rudá hvězda, je zvláštní. Tak jsme řekli fajn, ale tedy za všechny, kdo tam někdy seděli. A vyšly z toho interreligiózní modlitby. V Uherském Hradišti se sešli zástupci pěti církví a každý podle svého pronesl nějakou modlitbu, proslov, každý řekl, na co jeho věřící slyší. A bylo to všechno pro konfederaci politických vězňů. Mnoho těch postižených mělo pocit určité satisfakce."
Byli tam tedy přímo ti, kteří v té věznici seděli?
"Ano, přijeli tam, někteří se strašně dlouho neviděli, potkávali se tam, vzpomínali, posedávali po dvoře a jak jsme se trochu báli, že na některé to může působit negativně, tak samozřejmě ano. Ale byl tam třeba páter Huvar, který tam byl vězněn a který mnoha vězňům dodával sílu už v té době, tak se kolem něj zase všichni ti bývalí vězni semkli a vyprávěli si... prostě měli pocit, že se někdo omluvil. Omluvili a pomodlili se jejich duchovní. A kdyby nic jiného, tohle bylo dobré."
