V Dobrušce se i letos učí krajané češtinu

Už po sedmnácté se letos do Dobrušky ve východních Čechách sjeli čeští krajané, aby si tu v kurzech češtiny zdokonalili jazyk svých předků. Vydala se tam za nimi Milena Štráfeldová:

Poslech v RealAudio

Dobruška

Takto i letos probíhala výuka na letních kurzech češtiny v Dobrušce. Přijelo sem na šest desítek krajanů z celého světa, z Austrálie, Brazílie i z Egypta, z Jihoafrické republiky, Kanady i Chorvatska, z Uruguaye, Spojených států i z Ukrajiny. Jejich měsíční pobyt v Dobrušce stejně jako v minulých letech hradí české ministerstvo zahraničí v rámci pomoci našim krajanským komunitám. Kurzy byly zahájeny krátce po listopadu a od počátku je vedla prof. Alena Obstová:

"Do našeho studijního střediska přišla žádost, zda bychom nebyli ochotni uspořádat letní jazykový kurz pro české krajany. V době, kdy tento kurz začínal, o krajanech skoro nikdo nic nevěděl. A když řekli, že to jsou krajané z Ukrajiny, tak jsme se všichni podivili, že na Ukrajině žijí nějací Češi. Pak jsme se ale dozvěděli, že to jsou krajané z okolí Černobylu a že si přijeli zdokonalit češtinu, protože se chystají na repatriaci zpátky z Ukrajiny do Čech,"

vzpomíná Alena Obstová na první kurz v roce 1991.

Foto: Martina Stejskalová

"My jsme v podstatě ani nevěděli, co je budeme učit, protože nás ani nenapadlo, že by mohli dobře mluvit česky. Tak jsme si nachystali spíš češtinu pro začátečníky. Byli jsme ale překvapeni, že tenkrát v lavicích zasedli samí lidé s vědeckými tituly. Uměli velmi hezky mluvit česky, i když jejich čeština byla pro naše uši trošku konzervativní, starší, archaická. Ale o to krásnější, protože takovou řeč jsem já kdysi dávno slýchala od své babičky. Většina z nich se sem vrátila, bydlí poblíž Dobrušky, našli si tu práci i ubytování a působí ve velmi důležitých funkcích. Například jeden z prvních našich studentů z tohoto kurzu byl pan docent Boris Iljuk, který je dnes profesorem na univerzitě v Hradci Králové. S těmi lidmi byla vynikající, příjemná spolupráce, a proto jsme neváhali, když v dalším roce přišla podobná žádost. Nešlo už ale o dospělé lidi, kteří se chystali na repatriaci, ale o přípravu dětí a mládeže v češtině. Začali jsme s malou skupinkou a ve čtvrtém roce už přijeli první učitelé z krajanských škol v zahraničí. Mezi nimi bylo nejvíc lidí z Chorvatska, z Rumunska, z Polska a samozřejmě také z Ukrajiny. V šestém roce kurzu už přijeli první zámořští krajané a ten počet se zvětšil na dvacet. Pak se nám podařilo prosadit třicet, pak i čtyřicet stipendijních míst a poslední úspěch pro náš kurz byl ten, že se počet ze čtyřiceti zvedl na šedesát. Přitom zorganizovat takový kurz stojí i dost peněz. A ten úplně největší úspěch byl v tom, že tento kurz se rozšířil o druhou větev, kdy mimo kurzu v Dobrušce probíhá i dvoutýdenní kurz v Praze. Ten je určen také pro krajany, ale pro krajany z řad učitelů a metodiků, kulturních pracovníků, kteří se už profesně češtinou zabývají."

Prof. Obstová vedla kurzy ještě v loňském roce, letos se jejich vedení ujal její mladý kolega Dan Křivánek. Popsal, jak se vlastně krajané v kurzech češtinu učí:

"Výuka probíhá v šesti třídách, kde jsou rozděleni podle úrovní. Ti, kteří úplně začínají, jsou rozděleni do dvou tříd. V jedné jsou ti, kteří rozumějí anglicky, a ve druhé ti, kteří rozumějí rusky a španělsky. A pak jsou odstupňováni podle úrovní."

A ti, co přijíždějí s takzvaně dobrou znalostí češtiny - jaká podle Vás je?

"Je to čeština, která je opravdu naučená odposlechem od rodičů, takže oni pak mají docela velké problémy s písemnou komunikací. Když byste ale toho člověka poslouchali, nepoznáte, že žil třeba třicet let v Kanadě."

Co se tu za měsíc naučí ti, kteří přijíždějí s nulovou znalostí češtiny?

"Základní věci, jako třeba objednat si v obchodě, něco si koupit... Seznámíme je tu s tím nejzákladnějším. Za čtyři týdny výuky se ale opravdu naučí jenom ty základy. Je to spíš proto, aby v tom doma mohli pokračovat, aby už nějaký základ měli."

Jednou z účastnic letošních kurzů v Dobrušce byla i podnikatelka Dagmar Hudeková z Jihoafrické republiky:

"Oba moji rodiče jsou Češi, já jsem se tu ale nenarodila, tak se chci naučit mluvit česky."

Kde žijete v Jihoafrické republice?

"V Port Elizabeth."

A jsou tam další Češi?

"Je jich tam možná sto padesát. To je celkem dost."

Máte tam nějaký krajanský spolek?

"Bohužel ne, ale je v Johannesburgu. "

Jezdíte tam na setkání s Čechy?

"Málo, bohužel."

Hodně Čechů z Jihoafrické republiky se vrátilo zpátky do Česka. Vím, že se obávali vývoje, který bude v Jihoafrické republice poté, co tam byla předána vláda. Vy tam nemáte pocit rizika nebo obavy z nebezpečí?

"Ne, to si nemyslím. Ne."

Jak často jezdíte do Česka?

"Tohle je moje první cesta sem, moji rodiče tu byli ale už třikrát."

A jak se Vám tu líbí? Překvapilo Vás tu něco?

"Myslím, že je to tu moc hezké. Mám to tu moc ráda."

Co všechno už jste tu viděla?

"Byla jsem na spoustě zámků a hradů. Měla jsem taky týden v Praze, tam jsem viděla spoustu věcí. Taky Český Krumlov a Mariánské Lázně, to je moc hezké."

Jak využijete češtinu a co všechno jste se tu naučila?

"Myslím, že za ty dva týdny, co tu jsme, jsem se naučila dost. Spoustu se ale musím ještě naučit."

Rozhovory s dalšími účastníky kurzů v Dobrušce přineseme v některé z příštích krajanských rubrik.

---