Mariánský kult zapustil v lidovém prostředí hluboké kořeny
Léto vrcholí a s ním přichází i jeden z největších mariánských svátků - Nanebevzetí Panny Marie. O tom, jakou roli v lidovém prostředí hrál mariánský kult a jakou úlohu lidé Panně Marii přisuzovali, si v dnešním dílu folklorního cyklu Ach synku, synku budeme povídat s hostem pořadu, spisovatelem a etnologem Vlastimilem Vondruškou. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová
Bez obrázků Panny Marie, podmaleb na skle, malovaných hrníčků nebo sošek ve výklenku, si lze sotva představit jakoukoli venkovskou chalupu. Panenky Marie stávaly v kapličkách uprostřed polí - a někde se tam znovu vracejí. K létu patřila i procesí věřících, která s korouhvemi mířila na poutní místa, zastavovala se u Božích muk a nad krajem se nesl zpěv mariánských písní.
Mariánský kult měl v lidovém prostředí opravdu silnou tradici. Vlastimil Vondruška ale připomíná, že tomu tak nebylo vždycky:
"Zpočátku byla církev vůči ženám obecně trošku macešská, takže raně křesťanská církev nepřisuzovala Panně Marii žádný podstatný význam. Mariánský kult se začal vyvíjet až někdy od 4. století, kdy se objevují první svátky a také první kostely, které jsou zasvěcené Panně Marii, především tedy Zvěstování Panny Marie. Skutečný význam Panny Marie v křesťanství a v liturgii se ale datuje až od středověku, kdy se stala symbolem rytířské kultury, spravedlnosti, víry... A to dokonce tak velikým, že ve 13. a 14. hrozilo, že význam Panny Marie v lidovém uctívání bude větší, než význam Ježíše Krista. Takže paradoxně v určité době sama církev začala tuto velkou mariánskou oblibu potlačovat. To platilo zhruba až do Třicetileté války, pak samozřejmě přišly jiné starosti, protireformace, a po Třicetileté válce, v době barokní restituce víry, začala katolická církev mariánský kult velice intenzívně využívat. Panna Maria a mariánský kult se vlastně staly symbolem lidové víry, církev pořádala různé pouti, velice oblíbenými se stala poutní místa a vlastně všechny projevy lidové zbožnosti upevňovaly postavení Panny Marie. Nicméně postavení Panny Marie barokní a středověké bylo výrazně odlišné. Zatímco ve středověku byla Panna Maria obecně symbolem víry, a tudíž vlastně do jisté míry suplovala postavení Kristovo, v době barokní byla spíše symbolem pomocnice v mateřství. Byla jaksi komplementárním doplňkem Krista. To znamená, že zosobňovala vlastnosti, které Kristus jako muž nabídnout věřícím nemohl. Čili tam potom došlo k určité sympatické rovnováze. Ta mariánská poutní místa, která se vlastně formovala od středověku, se v 18. století stala velice významná. Je dokonce příznačné, když Josef II. začal svůj boj proti některým projevům církevní moci, jednou z prvních věcí bylo to, že zakázal poutě a zrušil mariánská poutní místa. On totiž velice dobře věděl, že právě ona symbolizují lidovou víru, to pevné postavení mariánské v rámci římskokatolické církve."
"Mariánské kořeny jsou samozřejmě velice hluboké, tradují se do středověku. V této době se zformovaly i čtyři veliké mariánské svátky, a sice svátek Narození P. Marie, který se slaví v září, Zvěstování P. Marie v březnu, Nanebevstoupení P. Marie, což je 15. srpna, a pak svátek Božího těla, spojený s letnicemi. Kromě těchto svátků se ale s mariánským kultem pojily i některé další věci, které téměř hraničí s pověrčivostí. My víme, že už v době Karla IV. se mezi oblíbenými ostatky, které se dokonce prodávaly na trzích, objevovaly lahvičky, ve kterých bylo tzv. mateřské mléko Panny Marie. Až tak daleko šla mariánská symbolika. A s Pannou Marií se samozřejmě také pojí růženec, rosarium, neboť růže byla symbolickým označením Panny Marie. Růženec vlastně vznikl jako určitý odraz víry, spojoval se s Pannou Marií, byť sama technika počítání modliteb podle šňůry je záležitostí koránu. To se málo ví, ale růženec je odvozen od modlitební šňůry, kterou používali v muslimských zemích. Křižáci ji přinesli do Evropy a v 15. století dominikánští mniši tyto šňůry upravili. Stanovila se přesná pravidla, podle kterých se lidé měli modlit, a naprosto nezbytným doplňkem všech věřících, žen i mužů, byl růženec. I mnohé řády ho musely mít jako součást svého řeholního oděvu. Růžence se tak staly opět symbolem Panny Marie. Takže tato pevná víra v Pannu Marii se promítala i do systému lidové víry a my dobře víme, že lidé věřili nikoliv z abstraktních důvodů, ale proto, že se spoléhali na pomoc a milosrdenství Boží. A proto se začali k Panně Marii obracet v nejrůznějších záležitostech. Žádali o pomoc při lehkém porodu, při dobré úrodě, aby si zajistili dobré počasí. A samozřejmě tyto projevy zbožnosti vždycky doprovázely nejrůznější projevy, které dnes označujeme jako lidovou slovesnost. Panna Maria se objevuje v písních, ve vyprávění, v pověstech, v říkánkách. Vlastně touto cestou Panna Maria pronikla do systému lidové zbožnosti a víry, a tudíž samozřejmě i do slovesnosti."
"Putování za svatými je záležitost nesmírně stará. Už ve starověkém Egyptě existovaly chrámy, které byly připisovány především Osirisovi nebo Hórovi, za nimiž věřící chodili. A putování za významnými místy kultu prostupuje vlastně všemi světovými náboženstvími a pochopitelně to převzalo i křesťanství. Pro křesťanství ale zpočátku jediným významným místem, kde se uctíval kult, byl pochopitelně Kristův hrob. Putování ke Kristovu hrobu je věc, kterou známe už z 5. a 6. století. Dokonce už tehdy to byl obrovský turistický byznys. My si možná dnes ani neumíme představit, jak tato záležitost byla relativně složitá, současně ale výnosná pro ty, kteří se okolo poutnictví točili. Už v 7. a 8. století se například v Byzanci vyráběly velice nákladné a drahé suvenýry pro poutníky. Například speciální lahvičky, které si poutníci kupovali u Kristova hrobu a nosili je do Evropy. Všechny tyto poutě přetrhl až boj o Kristův hrob a turecká invaze do svatých míst. Poutnictví samozřejmě pokračovalo dál, nicméně někdy v 11. a 12. století přišla církev s myšlenkou, že navštěvovat Kristův hrob je relativně obtížné a mohou si to dovolit jenom ti nejbohatší. A tehdy přišla s tvrzením, že existují i další významná poutní místa, která by věřící měli navštěvovat. Poutními se tak stávala i další místa, kde byli pohřbeni především raně křesťanští světci a mučedníci. Do tohoto rámce se ve 14. a 15. století začala včleňovat mariánská poutní místa. Většina těch míst je z hlediska historie mladších, časem ale převážila a stala se naprosto dominantními. Česká místa jsou ale kupodivu velice stará, protože mariánský kult v českých zemích měl velice dlouhou tradici. Klasickým místem, které vlastně založilo tradici mariánského poutnictví, je Loreta. Loreta byl původně podle legendy Boží hrob, který andělé přenesli do Itálie, do Loreta. A podle této Lorety se začaly stavět podobné Lorety po celé Evropě a vůbec jedny z nejstarších evropských Loret byly postaveny právě u nás. První české Lorety vznikly už na konci Třicetileté války. A tyto Lorety byly téměř bez výjimky poutními mariánskými místy. Kromě toho u nás ale vznikala ještě některá speciální poutní místa, nejznámější z nich jsou Svatá Hora u Příbrami, Sv. Kopeček u Olomouce, Kájov u Českého Krumlova. Významných mariánských poutních míst v 18. století bylo podle soupisu, který tehdy topografové provedli, asi dvacet, a těch méně významných asi dalších pětatřicet. Kromě toho se samozřejmě konaly ještě různé místní, lokální poutě k oltářům nebo ke kostelům, které byly Panně Marii zasvěceny. Takže mariánské poutnictví v 18. století bylo obrovské. Pokud o tom ale hovoříme, musíme odmytologizovat systém víry. Ti lidé byli stejní jako my. Oni věřili, doufali v Boha a ctili ho, současně ale měli stejné hříchy a nectnosti jako my. A proto poutě byly příležitostí nejenom k projevům zbožnosti, ale současně i k tomu, aby se lidé těšili z rozkoší světa. Demografové udělali výzkum porodnosti a zjistili, že vždycky devět měsíců po významných mariánských poutích dvoj- až trojnásobně stoupla porodnost v oblastech, kde žili lidé, kteří se těchto poutí účastnili. Takže pokud mluvíme o čemkoli, co se pojí se zbožností v minulosti, nesmíme se na to dívat pouze z hlediska naivního systému víry. Víra tehdy prostě patřila do běžného života tak, jako později třeba prvomájové průvody. Prostě byla to součást života lidí v minulosti."
"Spontánní, anonymní vznik folkloru je iluze. Já jsem, stejně jako celá moje generace, žákem profesora Dvořáka z Karlovy Univerzity, který byl původní profesí literární historik. A byl vynikajícím historikem. A od té doby se traduje zápas mezi pohledem pražským a brněnským na folklor. Zatímco pohled moravský je vždycky emociálnější, daný tím, že folklor na Moravě mnohem déle žil, byl pohled pražský vždycky o něco historičtější. Už tehdy nás pan profesor učil, že každý jev, ať už je to z oblasti hmotné nebo duchovní kultury, nikdy nevznikal ve vzduchoprázdnu. Každou věc někdo vytvořil, a pokud říkáme, že to vytvořil anonymní autor, tak ani tento autor nežil v komoře, kde by byl sám. On byl ovlivňován dobovými vlivy, chodil do kostela, kde slyšel kázání, slyšel různé zkazky od lidí, kteří se je třeba dozvěděli ve městě na trhu, a tak dále. Takže i když třeba neznáme konkrétního autora, on nijak nevybočuje z kulturní a duchovní roviny doby, ve které žil. Proto vlastně veškeré pověsti písně atd., které mají v lidové slovesnosti náboženský rámec, se vždy velice těsně váží na oficiální kult a na oficiální projevy zbožnosti. A spousta autorů, které označujeme jako autory lidové nebo pololidové, nevytvářela nový umělecký artefakt. Oni vlastně pouze upravovali pro své vlastní podmínky díla jiná, ať už tedy přejatá od autorů církevních, nebo od jiných lidových autorů. A tyto věci prolínají staletími. My například víme, že hra o Dorotě, kterou zaznamenal Zíbrt a která byla v 19. století součástí obchůzkových slavností, vychází vlastně ze středověkých písní o Panně Dorotě, na jejichž základě jezuité připravili divadelní představení, která se hrála v 18. století. Texty těchto představení se dochovaly a verše, které se v 16. a v 17. století objevují v těchto písních, se téměř beze změny objevují v 18. století v jezuitských hrách a bez podstatné změny je zaznamenal Zíbrt v 19. století. Ale samozřejmě v jiných souvislostech. A totéž samozřejmě platí i o mariánských písních. Spousta písní je věnována Panně Marii. Jsou to milostné trubadúrské písně, neboť objektem lásky v pojetí trubadúrů byla Panna Maria. Milostné písně trubadúrů nejsou žádné hambaté písně o sexu, ale písně o duchovní lásce, o věrnosti, o cti. Oni vlastně slibují věrnost Panně Marii, opěvují její kvality, a tyto verše se v poněkud rustikálnější podobě objevují v písních barokních. V polovině 16. století u nás dokonce vyšlo kompendium písní duchovních a barokních, takže my známe přesné znění. A spousta z nich se v nějaké reziduální podobě objevuje například u Čelakovského. Verše v Čelakovském můžeme zase přesně geneticky vystopovat až do 15. nebo 16. století, takže všechny tyto mariánské projevy se prolínají a mají dlouhou historickou kontinuitu."
"Pracovní písně jsou záležitost vysloveně praktická. Písně mlatců v podstatě nejsou písně, to jsou rytmické průpovídky. Když se mlátilo ve větším počtu osob, dva, tři, čtyři, pět lidí, bylo nutno vytvořit určitý rytmus, aby se těmi cepy nesráželi. Tudíž existovaly průpovídky Fando-bouchni-já-se-přidám atd., aby měli rozfázovány doby, jak se mlátí. U těch písní koseckých si nejsem úplně jistý, jak to bylo, protože já občas kosou sekám a představa, že přitom ještě bujaře zpívám, je pro mne naprosto technicky nezvládnutelná. A to si myslím, že nemám méně síly, než měli naši předci..."
Ale kosecké písně právě vůbec nejsou bujaré! Jsou táhlé a mají v sobě ten svist kosy...
"I tak. Jsou samozřejmě pracovní činnosti, kdy tyto rytmické průpovídky jsou důležité. Ale zrovna u toho kosení, i když se postupovalo v jedné řadě, nebylo vlastně nutné rytmus zadávat, protože každý ze sekáčů postupoval podle vlastního tempa. Pak existuje hodně profesních písní, které mají spíš význam stavovský. Od středověku existovaly stavovské písně řemeslníků, na to pak navazují tyto písně venkovské, ale všechno to je obávám se až záležitost určitého romantismu 19. století. Mluvíme-li totiž zrovna o písních při kosení, neznám osobně žádnou, která by byla autenticky v rukopisném sborníku 18. století. Všechny se objevují až v pozdějších kompendiích, zatímco třeba ty rytmické průpovídky mlatecké známe už z doby renesance. Tudíž proč máme zachyceno toto a nemáme zachyceno něco jiného? Mnohé z těchto písní potom sloužily jako stavovská záležitost při různých slavnostech, nebo když se dejme tomu vraceli z pole, ale musíme rozlišovat mezi těmi faktickými rytmickými průpovídkami a mezi těmi, které jsou stavovské, ale nejsou nezbytným doprovodem pracovního úkonu."
Nicméně jednou takovou koseckou písní náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku uzavřeme. Na slyšenou příště se těší Milena Štráfeldová.
