Jízdy králů i svatojánské ohně - tak naši předkové slavili letnice
Hýlom, hýlom. Poslouchejte, domácí, horní, přespolní, co vám budu povídat v svatodušní pondělí... Tak bychom mohli začít dnešní díl našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Věnujeme ho totiž letnicím, které v minulosti patřily k významným svátkům lidového roku. S hostem ve studiu, historikem Vlastimilem Vondruškou, si budeme povídat o jejich původu, o Jízdě králů, svatojánských ohních, ale také o tom, jakou roli v lidových slavnostech hrály ženy a děti, o lidové magii a také o lásce a erotice v lidovém prostředí. Hezký poslech Vám přeje Milena Štráfeldová:
V minulém díle našeho cyklu jsme hovořili mimo jiné o stavění májů. I ty patří k letničním zvykům. Ve svých Veselých chvílích v životě lidu českého, poprvé vydaných v letech 1909 až 1911, o nich píše jeden ze zakladatelů českého národopisu Čeněk Zíbrt:
"Po prvním květnu nebo o letnicích v Čechách a ve Slezsku a na Moravě na hody se skoro každá dědina pyšnila štíhlými, menšími i vysokými máji, s ozdobeným zeleným vrcholkem, ověnčeným fábory, pestrými šátky, kytkami - a lákajícími svými pochoutkami, pamlsky, lahvemi perlovky, rosolky, kmínky, vína. Dnes stavění májů skoro vyhynulo - nebo pokleslo na projev lásky milované dívce... Pomalu bude jen ústní podání vyprávěti, jak se za starodávna rozveselila dědina při májích "po starodomu"..."
Čeněk Zíbrt by možná nevyšel z údivu, kdyby dnes téměř nad každou vesnicí na prvního máje uviděl vysokou zelenou májku. Právě stavění májí je možná jediný zvyk, který se v Čechách a na Moravě z letničních slavností udržel. Samotné Letnice jsou svátkem téměř zapomenutým. Co vlastně znamenají?
"Letnice, jak lze předpokládat, opět nějakým způsobem navazují na pohanské obřady spojené se slunovratem. Takže v té lidové formě v sobě samozřejmě spoustu formálních drobností uchovaly. Obecně ale letnice patří mezi ty svátky, kdy se církvi podařilo stáhnout hlavní podobu na podobu svou vlastní, liturgickou. To je také důvod, proč se tyto svátky dnes slaví velice málo nebo prakticky neslaví, protože se z nich vytratila lidová rozverná zábava. A význam toho církevního s růstem ateizmu samozřejmě klesá. Letnice navazují na svátky svatodušní. Svatodušní svátky jsou pohyblivé svátky, které se odvozují od Velikonoc, slaví se padesát dní po Velikonocích a podle bible to jsou svátky Seslání Ducha svatého. Když byl Kristus ukřižován, byli jeho učedníci naprosto bezradní, nešťastní, nevěděli, co mají dělat, a tak bloumali Jeruzalémem, naříkali a lkali. Až se sešli, právě na výročí svatodušních svátků, a tehdy byli osvíceni. Sestoupil k nim Duch svatý a řekl jim, co mají dělat. V tu chvíli pochopili, že mají jít do světa a hlásat slovo Boží. Od té chvíle také ovládali všechny jazyky, aby se domluvili s nevěřícími. Apoštolové se rozešli a pak se už nikdy v plné podobě nesešli. A na počest této události se slaví svatodušní svátky. Na tyto svatodušní svátky se podařilo církvi nakonec přilepit i letnice, byť ještě podle Kosmy víme, že letnice nebyly vázány na svátky svatodušní."
"Letnice se velice často spojovaly s kultem vody, s magií řeky a studánek. Právě o letnicích Kosmas píše, že o letnicích vesničané obcházejí studánky, konají tam různé pohanské rituály, dokonce u studánek zabíjejí zvířata a obětují bohům a podobně. Tyto atributy se samozřejmě podařilo církvi eliminovat, součástí letnic byla ale také zábava, tanec, hostiny, popíjení, a to si lidé uchovali. Na to byly současně navázány různé zábavy, které měly charakter soutěží. Ve městech byly slavnosti, které se nazývaly Střílení ku ptáku. Od 15. století vznikala různá střelecká sdružení, střílelo se z kuší na vycpaného ptáka. Kdo zasáhl nebo sestřelil nejvíc ptáků, dostával odměny. Podobné zábavy se konaly i na venkově, pastýři mezi sebou různě soutěžili například v kutálení vajíček, těch zábav bylo veliké množství. To vše se tedy soustřeďovalo do doby letnic. A do doby letnic se soustřeďuje i ten naprosto unikátní obřad Jízda králů."
A jak se tam dostala ta ženská postava v kroji?
"Exaktní odpověď nevím. A myslím si, že ji nezjistí nikdo. Nicméně jedna z verzí legendy o útěku krále Matyáše vypráví, že Matyáš byl převlečený za ženu. Existuje dokonce krásná renesanční písnička, která vypráví, jak král Matyáš přišel při svém útěku do hospody a tam mu šenkýř říkal, že ho nemůže ubytovat, protože má hospodu plnou. Jediné místo je u nich doma v ložnici, kde by musel spát v posteli s jeho dcerou. To ale nijak nevadí, protože je také dívka. Tak proč by nespal s jeho dcerou? Král Matyáš na to samozřejmě s obrovským potěšením přistoupil a pak je ta písnička taková zábavná, erotická, když ta dcera zjistí, že král Matyáš není dívka. Takže ta legenda má možná nějaké reálné jádro, lze o tom ale velice pochybovat, protože podobných legend je obrovské množství. O spoustě králů se vypráví, jak prchali převlečení za ženu."
Kromě Jízdy králů se v letničním období udržovaly i další zvyky. Různé hry hrávali pasáci. Čeněk Zíbrt píše například o pastýřském vyvolávání na Krumlovsku:
O letnicích chodívaly královničky. Popisuje je například další ze zakladatelů českého národopisu a autor obsáhlé sbírky lidových písní na Moravě František Sušil:
"O letnicích aneb okolo nich buď jednou aneb vícekráte chodí králky či královničky neb králenky, ne všude stejně. Obyčejně dvě děvčátka pěkně ustrojená v bílé sukně, ozdobená stuhami, šátky, perlami a věnci - zpředu a vzadu z pestrých květin, na hlavě růžovými - jedna představuje králku, druhá krále. A tak chodí dům od domu. Doprovází je jiná děvčata, z nich jedna nese škatuli na vybírání peněz, jedna chvojí či máj. ... Když vešly do domu, pozdraví a počínají tancovati, a to obyčejně král s králkou napřed kolíbavý tanec, potom skočný. Komonstvo jim přizpěvuje."
Neseme, neseme májíček,
uťal ho, uťal ho Janíček,
pěkný zelený, květy zdobený
náš stromeček...
zpívaly například podle Sušila královničky na Moravě. Jednou z takových "královniček" je i Anička Múčková ze Strážnice:
Dalším ze svátků tohoto období jsou, jak připomíná Vlastimil Vondruška, tzv. Svatojánské ohně.
"Svatojánské ohně jsou samozřejmě záležitost červnová. Jsou velice typické právě pro středověk, pro renesanci. V 19. století, i když se popisují, se v principu nikde nepálily. Svatojánské ohně ale byla spíš záležitost rituálně - magická, ale mnohem starší. Musíme se totiž uvědomit, že právě o filipojakubskou noc se ohně nepálily. Čili se to vlastně přeneslo z doby sv. Jana do doby sv. Filipa. Ostatně toto přenášení je naprosto běžné, protože my víme, že dárky původně také dával sv. Mikuláš a teprve později Ježíšek. Hodovalo se také v různé dny. Na koledu se chodívalo v různé dny od počátků Adventu až do Třech králů. Takže tyto přenosy jsou samozřejmě v minulosti běžné a platí to tedy i o svatojánských ohních."
Pověz nám,
velký Bože, svatý Jene,
jak dlouho živi budeme,
za kolik pak let umřeme -
zpívalo se u ohňů, které se zapalovaly na červnový sv. Jana Křtitele. Na jejich přípravě se vždy podíleli mládenci, kteří z oloupaných kmenů jedlí postavili hranici. Dívky zatím upletly věnec z devatera kvítí, který se pak pověsil na špičku jedle uprostřed hranice. Kolem zapáleného ohně pak všichni tančili, přeskakovali přes něj, což mělo upevnit zdraví. Výška skoku zas ukazovala, jak vysoko vyroste obilí nebo len. Zapalovaly se také metly a hořící se vyhazovaly do vzduchu, aby se tím zastrašily čarodějnice. Dolů z kopce se také spouštěla zapálená kola z loukotí pomazaná smůlou, což symbolizovalo slunce. Velkou roli v lidových zvycích hrála magie a také, jak jinak, erotika:
"Většina zábav a oslav, které se alespoň trochu dají spojovat s magií, se vždycky organizovaly ve spojitosti s přírodou. To znamená, že od března až v podstatě do konce roku lidé ve svátcích na tyto věci reagovali. Nemůžeme tedy říct, že při oslavě tohoto svátku lidé vycházeli z určité magie. Vždycky se uklízelo, čistilo, což mělo mít určitý symbolický význam. Vždy lidé bojovali proti zlým silám, vždy se snažili přenést z přírody to lepší na sebe. To samozřejmě existovalo /i o letnicích/, ale není to výjimka. Stejné atributy mají svátky velikonoční, stejné atributy má spousta oslav adventních, stejné atributy pak měly některé svátky žňové. Čili touha přenést probouzející se sílu přírody na sebe je prostoupena většinou svátků, které lidé v minulosti slavili."
Jak se k těmto momentům, k lidové erotice, otevřenější sexualitě a magii, stavěla církev?
"Církev se pochopitelně snažila tyto věci velice eliminovat. To platí zvláště od 12. - 13. století, kdy církev přišla s teorií půstu. To znamená s teorií odříkání, skromnosti. Součástí těchto půstů nebyl samozřejmě jen půst gastronomický, ale i v konání. Lidé neměli tancovat, nemělo se zpívat, neměli se veselit a také se neměli oddávat erotickému životu. To platilo pro manžele, pro svobodné vůbec nepřicházelo v úvahu, že by se podobnými věcmi zabývali. Na druhou stranu je nutno říct, že sexuální potence a tudíž i erotická potřeba lidí v minulosti byla mnohem vyšší než dnes. Ve středověku by obchodníci s viagrou zkrachovali. Takže lidé si nikdy tuto stránku života nenechali vzít."
A jakou roli v zábavách lidového roku vůbec měly ženy a děti?
"Ženy samozřejmě inspirovaly muže k tomu, aby podobné zábavy prováděli, ale faktická fyzická účast žen při přípravě a při organizaci většiny těchto svátků byla velice malá. To je dáno vlastně určitým rozložením sil života na vesnici od středověku. A není to proto, že by ženy byly nějakým způsobem diskriminovány. Nutno říct, že žena ve středověku měla možná mnohem důstojnější postavení než dnes. Středověká společnost byla skutečně společností hladu, kdy všichni skutečně museli velice intenzívně dřít, intenzívně pracovat. Každá rodina byla postavena na absolutní spolupráci, kdy se muž musel postarat o pole, musel zajistit obživu a žena se musela postarat o domácnost, o kuchyni.
"Postavení dětí je trošku komplikovaná věc. Já jsem dokonce četl jednu nesmírně zajímavou studii, kterou sepsali psychologové. A ti tvrdí, že niterný vztah rodičů vůči dětem je záležitost pozdější, až někdy 16., 17. a 18. století, neboť malé děti velice často umíraly. A protože dobová společnost byla realistická, racionální, tak aby se ti lidé vlastně netrápili, to narozené dítě přijali, starali se o ně, ale vztah si k němu nevytvářeli hned po porodu, ale teprve když přežilo kritické období šestinedělí a prvá léta života. Oni zřejmě děti vnímali o něco více, až když ty děti trošku odrostly, a pak samozřejmě dítě už mělo své pevné postavení v rodině. Stejně jako otec oral pole, tak syn třeba pásl dobytek, pomáhal uklízet a podobně. Děti odmalička, jakmile mohly pracovat, byly začleněny do toho hospodářského rytmu. Nebyly ani tak vnímány jako děti, které si mají hrát a o které máme pečovat, ale byly součástí toho ekonomicky fungujícího mikroorganismu."
"To je samozřejmě všechno romantická záležitost 19. a 20. století. Dětské svátky v tomto duchu neexistovaly, ty děti se účastnily zábavy dospělých. My musíme konstatovat ještě jednu důležitou věc: to, co my dnes považujeme za ryze dětský atribut, byla samozřejmě v minulosti záležitost dospělých. Pohádky byly původně literárním žánrem pro dospělé, koledovat ve středověku a ještě v renesanci chodívali dospělí. To, že koledování je dnes dětskou zábavou, je záležitost 18., 19. století. Čili ty zábavy, které později v době určitého úpadku významu toho svátku převzaly děti, byly kdysi svátky veskrze dospělé."
Dnes se svátky slaví především v rodině, v nejužším kruhu. Jak tomu bylo v minulosti?
"Byly svátky rodinné, pochopitelně, křest a podobné věci, ale ty středověké vesnice byly relativně malé, a protože lidé opravdu pracovali od slunka do slunka, tak pokud byla příležitost k zábavě, obvykle ji všichni velice vděčně přijímali. Takže jako neexistovala intimita prostoru pro erotiku, stejně tak neexistovala intimita prostoru pro vlastní soukromé svátky. Odrazem komunálních svateb jsou v podstatě ještě svatby moravské, kde se pozve celá vesnice. Pokud by někdo celou vesnici nepozval, bude proklet do desátého kolena. A něco podobného bylo kdysi. Ti lidé společně žili, společně se bavili. Na druhou stranu ale to, že spoustu věcí dělali dohromady, znamenalo, že měli k sobě mnohem blíž. Pochopitelně se pomlouvali a tak dále, ale na druhou stranu si dokázali v kritických situacích pomoci. V tom byla obrovská sjednocující síla tohoto typu zábavy."
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová. Za měsíc zase na slyšenou.
