Z krajanského tisku
K odhalení pamětní desky Pavlu Tigridovi v pařížské ulici Croix de Petits Champs, kde kdysi sídlila redakce časopisu Svědectví, se v Amerických listech vrací Jiřina Šiklová.
"Paříž byla ozářena sluncem a já měla radost z toho, že alespoň někomu z těch, co nám ´zdejším´ pomáhali a sloužili v exilu, se dostalo uznání," píše Šiklová a dodává: "Ta deska tam vydrží, protože Francouzi zachovávají pomníky a nepřejmenovávají ulice dle momentálního politického trendu."
Fotbalista pražské Slavie, reprezentant i trenér národního mužstva Vlastimil Luka kdysi zmizel z "paměti" svého klubu i celé československé kopané, když odešel za hranice, připomíná Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku, kde Míla Luka žije už téměř čtyři desítky let. Jeho kariéra totiž vrcholila za vlády komunistů a přes talent, nasazení a vychovatelské aktivity mu dal režim pocítit, že jeho otec byl nejen živnostník, ale za první republiky také poslanec. Luka se tedy nehodil pro výchovu mladých hráčů a byl donucen odejít z Prahy. V šedesátých letech sice začala přicházet opatrná uznání, na jejich konci ale Míla Luka odešel za hranice a byl doma vymazán ze sportovní paměti. Dnes, když slaví své 87. narozeniny, se na minulost přesto dívá velkoryse a úsměvem, uzavírá Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku.
Podobný osud shodou okolností zaznamenává i Satellite 1-416. O slavném, svého času snad i světoznámém brankáři Břetislavu Dolejším se nejméně dvacet let nesmělo mluvit, protože byl emigrant. Podle autora článku si dnes stěžuje, že o jeho vzpomínky nemá nikdo zájem, protože je to příliš dávno. A tak, zatímco dnes sportovní komentátor, jehož kolegy vyhazovali kvůli banalitám, vzpomíná na krásnou olympiádu v Moskvě, emigrant Břetislav Dolejší, který se postaral o některá senzační vítězství, stále čeká na svoji sportovní rehabilitaci, dodává autor.
Za nedávno zesnulým Emilem Ludvíkem se ohlíží Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Čestný občan hlavního města Prahy, hudební skladatel, zakladatel československé Společnosti pro lidská práva i Masarykova demokratického hnutí, studoval práva i hudební vědu a soukromě ještě také skladbu u Josefa Suka. Koncem 30. let založil jazzovou skupinu Hot-quintet, která se po uzavření vysokých škol stala jádrem velkého tanečního orchestru, působiště řady významných hudebníků. Po válce byl Emil Ludvík úředníkem v kanceláři prezidenta Beneše, v roce 1948 jej ale čekalo zatčení a několik měsíců v komunistickém vězení. Za Pražského jara založil Společnost pro lidská práva a stal se jejím generálním tajemníkem. Po okupaci a rozpuštění společnosti se Ludvík stáhl do soukromí. O devět let později podepsal Chartu 77, ale veřejnou angažovanost rozvinul zejména po listopadu ´89, kdy založil Masarykovo demokratické hnutí, jehož se stal předsedou. Zasadil se o postavení pomníku TGM na Hradčanském náměstí, připomíná dále Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Poslední léta strávil Emil Ludvík na chalupě v Provodíně u České Lípy, kde na jaře zemřel ve věku nedožitých 90 let.
Neobvyklé pražské setkání zaznamenávají
Americké listy v dovětku připomínají, že Mojmír Povolný je emeritním profesorem politických věd na Lawrence University ve Wisconsinu a dlouholetým předsedou Rady svobodného Československa, která se ze Spojených států zasazoval o návrat demokracie do tehdy komunistické republiky. Pětaosmdesátiletý Povolný je také spoluzakladatelem Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně a Centra pro exilová studia Palackého univerzity v Olomouci. Působí také jako předseda Rady vzájemnosti Čechů a Slováků.
Dlouho nikdo ani netušil, že v americkém Baltimore žije nejmladší Hašlerův syn Thomas, původně Tomáš, narozen na podzim 1941, pět týdnů před smrtí Karla Hašlera. Není ani jisté, že s k němu v koncentráku doneslo, že má syna, informují Americké listy. Po roce 1948 Tomáš s maminkou Charlotte Jurdovou, původem Němkou, kterou si Hašler nestihl vzít, odešel do Nizozemska a poté do Austrálie. Když mu bylo 16, přestěhovali se do Spojených států. O svých českých kořenech téměř nic nevěděl a ani se o ně dlouho nezajímal. Možná pod vlivem své matky znechucené tím, jak se s ní v Čechách zacházeli nacisté a pak komunisté. Thomas svého otce poprvé viděl na plátně newyorského kina v roce 1990. A nyní o něm točí film, v němž se vydává po stopách Karla Hašlera.
Česká beseda připomíná dvacet let od úmrtí etnografa, hudebního vědce, folkloristy a sběratele, fotografa, filmového tvůrce i pedagoga Karla Plicky. Narodil se ve Vídni českým rodičům, s nimiž se v dětství přestěhoval do České Třebové. V raném mládí udivoval svou hrou na housle, I. světovou válku prožil jako zpěvák dvorní opery ve Vídni, chtěl být houslistou nebo malířem, k čemuž měl doporučení Maxe Švabinského, na přání rodič však vystudoval královéhradecký učitelský ústav. Slovensko poprvé navštívil už před válkou, s fotoaparátem pak hned po vzniku Československa. V roce 1923 na doporučení Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka vstoupil do Matice slovenské v Martině, aby se věnoval sbírání lidové slovesnosti, zejména písní. Okouzlen slovenským venkovem i Podkarpatskou Rusí se ale začal věnovat také fotografii a filmu. Spoluzakládal filmový odbor na uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě, kterou však musel v roce 1939 opustit. Po II. světové válce se podílel na vzniku Filmové fakulty AMU v Praze, kde pak působil jako profesor a děkan. Nadále ale žil uměleckým děním v českých zemích i na Slovensku, kde si vždy přál být pohřben, kde skutečně odpočívá na martinském Národním hřbitově.
Karel Plicka si nevystačil s notovým papírem a fotografií, vytvořil tedy svébytné umělecké přetlumočení etnografického materiálu. Svědectvím o tom jsou filmy ze Slovenska, Čech i Ameriky, a jeho celovečerní film Zem spieva z roku 1933 byl zařazen dokonce do Zlatého fondu uměleckých dokumentů v Muzeu moderního umění v New Yorku.
Shromáždil také stovky písní zemí od Balkánu po Čechy a dokonce i ze Spojených států, vydal kolem sta knižních publikací. Monumentální dílo Karla Plicky dnes připomíná jediné muzeum, v Blatnici na Slovensku, poznamenává Česká beseda.
Český skikrosař Stanley Hayer chce v budoucnu reprezentovat Kanadu, citují jeho vyjádření pro Českou televizi Americké listy. Třiatřicetiletý rodák z Edmontonu, který za Kanadu už závodil do roku 1999 a získal zde tři národní tituly, podle svých slov bude mít ve své rodné zemi mnohem, lepší podmínky k přípravě. V České republice měl různé problémy, nemá například dosud podepsanou smlouvu se sportovním svazem a sám si musel zajišťovat sponzory na pokrytí prakticky všech nákladů po celou zimní sezonu. Letošní vicemistr světa ve skikrosu Stanley Hayer podlehl jen Tomáši Krausovi a český tým tak zajistil své zemi postavení velmoci v disciplíně, která bude poprvé zařazena na program zimních olympijských her. Ty se uskuteční v roce 2010 právě v Kanadě.
"Můj výtvarný program je založen na výzkumu kresby v prostoru. Kresba pomocí počítače mi dává nerovnatel větší možnosti takového výzkumu. Jeho výslednou hodnotou je vytvoření animace a frázování prostorových kresbových struktur," vysvětluje v České besedě své umělecké směřování sochař Štěpán Pala. Rodák ze Zlína žije v Bratislavě, kde studoval na Akademii výtvarných umění. Letos na jaře se s dalšími umělci ve Slovenské výtvarné unii podílel na výstavě Kontaminované čárou.
V Bratislavě studovala i brněnská rodačka Lenka Balleková. Právě tam se představila výstavou 15 minut vzdušných proudů.
A výtvarného umění Čechů na Slovensku se týká i další zpráva České besedy, která informuje o dubnové výstavě Jubilanti 2007. Mezi 22 členy Umělecké besedy slovenské, kteří se letos dožívají kulatého výročí a dostali možnost v prostorách Národního osvětového centra v Bratislavě představit svou novou tvorbu, najdeme také pražskou rodačku Bělu Kolčákovou, Květoslavu Fulierovou původem z Olomouce a Viktora Motuse, který pochází z Želechovic.
