Toulky po regionech
U mikrofonu vás vítá Zdeňka Kuchyňová. A kam se dnes zatouláme? Nejdřív se půjdeme učit matematiku. Studenti Libereckého gymnázia se rozhodli překonat rekord a za chvíli uslyšíte, jak dlouho se dá vydržet tento předmět nepřetržitě učit. Po překonání rekordu byli tak unaveni, že by si jiště rádi zašli odpočinout, třeba na ryby. My je nebudeme lovit, ale vydáme se do Děčína do líhně lososů. U vody ještě zůstaneme, i když to bude trochu smutné vzpomínání na vesnici, jejíž část zatopila přehrada Šance. Pak budeme pátrat po tom, kdo je Ostravak ostravski. Jak se ukáže, je to ve hvězdách a do vesmíru zamíříme dalekohledy v Jihlavě, kde vznikne hvězdárna i planetárium. Závěr bude patřit také hvězdě, ale šerifské. Obyvatelé Stonavy si najali strážce, který chrání jejich městečko. Tak ať se vám bezpečně poslouchá...
Máte rádi matematiku? Tak na tuhle otázku velká většina žáků odpoví záporně. Mnozí při slově matematika dokonce prchají. Ale najdou se i tací, co se tento předmět dokáží učit 40 hodin. Takový čas strávili ve společnosti královské vědy studenti libereckého gymnázia F.X. Šaldy. Rozhodli se totiž překonat rekord svých kolegů z pražského gymnázia. A jak zjistila Ivana Bernáthová, nebylo to jednoduché. Ale pojďme otevřít dveře třídy a zaposlouchat se do tajemných vzorečků.
A + B x A2 + B2. Je čtvrtek 1. března 7 hodin 25 minut. U tabule je student Štěpán Křeček, který na nápad překonat světový rekord ve výuce matematiky přišel a získal pro něj 30 spolužáků a profesora Vítězslava Pěničku. Na jeho stole leží obrovská hromada nejrůznějších matematických knih. Prozrazuje, co všechno studenty během dvou dnů vyučování čeká.
"Pravděpodobnost, řady, stereometrie, analytická geometrie. Je to vlastně takový průřez celého vašeho studia matematiky na gymnáziu. Něco už umíte, něco se doufám naučíte dneska a zítra a doufám, že to ani nezapomenete."
První dopoledne plné matematiky se dá v pohodě vydržet. Prostě běžné vyučování. Odpoledne už se konzumuje o přestávkách více kávy a čaje, hraje se sálový fotbal, cvičí aerobick a chodí do sprchy.
"Já už jsem se dneska sprchovala asi 4 krát a je to osvěžující. Zjistila jsem, že to opravdu pomáhá na další tři hodiny bez velké přestávky. Cítím se více osvěžená,"
říká Lucie Matoušková, která tvrdí, že se zatím vůbec nenudí.
"Byla velká legrace, se spolužačkou vždycky něco plácnem nebo třeba u tabule, když pan profesor zakopne o stupínek."
Přicházím do třídy opět v pátek ráno v 9 hodin 50 minut. Studenti mají před sebou 28. vyučovací hodinu. Dozvídám se, že dobrou zbraní proti usnutí bylo během uplynulé kritické noci časté zkoušení a dvě písemky. A jak to dopadlo třeba pro Míšu?
"Jednička. Byla jsem úplně překvapená. Ale tu druhou jsem už nezvládla, ta byla v šest ráno."
"Nejhorší to bylo při rozdělování krychlí. To jsem opravdu zaznamenal, že jsem čtvrt hodiny nevnímal. Měl jsem otevřené oči, opisoval jsem to, co jsem viděl na tabuli, ale vůbec jsem nechápal žádnou souvislost. Po čtvrthodině jsem se dá se říct probudil a zjistil jsem, že jsem úplně mimo."
Hodný obdivu je profesor matematiky. Hlavně na něm záleží, zda třída neusne.
"Někdy už mám toho dost, když vidím, co nedokážou spočítat. Ani 2x3 nedokážou. Jindy se zase probudí."
Je pátek 2. března 20 hodin. Necelé čtyři hodiny do konce neskutečného maratónu plného faktoriálů, vektorů, kružnic a trojúhelníků. Tři studenti vzdali, ostatní jsou pořádně zvadlí. Petr Kubát, komisař pelhřimovské agentury Dobrý den se drží, protože se střídá ve spánku se svým kolegou. Matematiku prý ale stejně moc nevnímá.
"Co sleduju, tak z toho chápu opravdu strašně málo, protože už je to moc let, co jsem ze školy. Polovinu věcí bych možná zvládnul, ale zbytek koukám a nevím."
Téměř nikdo si nevšiml okamžiku, kdy byl překonán dosavadní rekord 38 hodin a 10 minut. Soustředili se totiž na dlouho očekávaný plánovaný konec matematických muk a ten přišel až ve 23 hodin 25 minut.
"Čtyři, tři, dva, jedna, hurá!!!"
Jakmile agentura Dobrý den rekord nepřetržité výuky matematiky potvrdila, studenti se se svým profesorem rychle sbalili a pospíchali do hajan. Někteří ještě vtipkovali.
"Myslím, že jsme to ukončili příliš brzy. Bylo to krátké a mělo to být delší."
Vtípkům učinili přítrž až rodiče, kteří si pro své ratolesti přijeli.
Tak co, máte taky pocit, jako by jste se těch čtyřicet hodin učili? A u matematiky ještě chvíli zůstaneme. I o této vědě se dá totiž zpívat.
"Krátce po druhé světové válce tah lososů ustal. Bylo to jednak díky vodním dílům na Labi a na přítocích, takže ryby se nedostaly dál a bylo to i znečištěním řeky Labe. Ryby měly problémy s orientací."
První losos byl do severočekých řek opět vysazen v roce 1999 a místo vyhlášeno chráněnou rybí oblastí se zákazem rybolovu. A rybáři pokračují s vypouštěním lososů i letos. Jak to v líhni vypadá zjišťoval Josef Suk z Českého rozhlasu Sever.
"V Děčínské rybí odchovně se to hemží tisícovkami lososů. Kdo by si ale v tuhle chvíli dělal nějaké laskominy na rybí pochoutku, tak toho zklamu. Nejde totiž o dospělé ryby určené ke konzumaci. Upřesním, že severočeští rybáři si na podzim do Děčína přivezli 200 tisíc jiker. Podařilo se je získat z výtěru matečných ryb ve švédských řekách. Jikry rybáři rozmístili do speciálních aparatur a teď už mohou pozorovat nově zrozený život, protože jak jsem se sám přesvědčil, červeně zářící lososí plůdek utěšeně roste."
Malí lososi na sobě mají jakési váčky a z těch tráví. Pak je čeká ještě přikrmování a co pak?
"Malé lososy rybáři vypouští do přítoků Labe nejdříve koncem dubna, spíše počátkem května. Tradičním místem vypouštění bývá především řeka Kamenice. Tam lososi žijí asi 2 roky, pak proplouvají Labem do moře a po zhruba 4 letech se stejnou cestou zase vracejí zpátky už jako dospělí jedinci do míst svého původního vysazení, kde se vytírají. Já jen připomenu, že za uplynulých devět let severočeští rybáři s dalšími spolupracujícími partnery vypustili do přítoků Labe zhruba 2 milióny malých lososů. Tenhle počin si vyžádal skoro 20 miliónů korun. Rybáři mají zájem na tom, aby zarybňování největší české řeky lososem pokračovalo i nadále. Otázkou je, jestli se jim na to podaří získat potřebné peníze,"
říká přímo z děčínské líhně Josef Suk.
U vody ještě zůstaneme. Ale bude to vzpomínání trochu smutné. Voda přehrad totiž zatopila řadu vesnic a pro jejich obyvatele to často znamenalo loučení s místem, kde prožili třeba celý život. Dokonce se vyskytly i případy, že si lidé koupili nový domek a přehrada je opět dohnala. Loučili se podruhé. Před 40 lety změnila přehrada Šance i život obyvatel beskydské vesnice Staré Hamry. Její velká část zůstala pod vodou. Lidé se už s přehradou vyrovnali, ale se životem v ochranném pásmu mají pořád problémy. Jak se žije vedle přehrady, zjišťoval Martin Knitl.
Šedesát miliónů kubíků vody pohřbilo vše, co dělalo ze Starých Hamer jednolitou obec. Zmizelo celé centrum a zůstala roztříštěná síť domů a domků. Starostka Eva Tořová popisuje potíže, které sama asi nikdy nevyřeší.
"Při stavbě přehrady nám zůstaly lokality, kdy se počítalo s tím, že už tam snad ani ty osady nebudou, že prostě vymizí. Zůstalo nám několik osad, které nemají zaveden elektrický proud, dnes si to lidé, pokud mají zájem, musí nechat zavést na své náklady. Ne do každé osady ještě vede pořádně sjízdná cesta. Je to složité."
Jan Zaoral zasvětil svůj život sportu a je mu líto, že se kvůli pásmu ochrany dívá na sousední obec Bílou, kde je vyhlášené zimní středisko. Hamry mají kvůli přehradě smůlu. Důsledky poznávají konec konců na vlastní kůži i nesportovci.
"Obec se s tím těžko vyrovnává, protože občané z těch kopců musí sejít na autobus. Sice tu už máme zařízené obchody. Ale bohužel není tu všechno, lidé musejí chodit nakupovat a na úřady do Frýdlantu. Život je tu skutečně nějak odříznutý a těžký."
To paní knihovnice neztratila optimismus. Přizpůsobit se dá podle ní všemu a všude.
"Jsem už na to zvyklá a beru to tak, jak to je. Změnit se to nedá, ale nakonec tu máme všechno, co nutně potřebujeme. Máme tu obchod, poštu, autobus, obecní úřad. Já se s tím spokojím."
Starohamerská starostka by si přála, aby její obec nebyla jen průjezdem do Bílé k vlekům a sjezdovkám. Aby se podařily dotáhnout do konce lyžařské běžecké trati. Peníze by se našly.
"Máme parkoviště, máme restauraci, ale nemáme tu nic, proč by se tu lidé zastavili. Byly tady záměry, jak udělat lyžařský komplex včetně obnovy sáňkařské dráhy, která je na Moravě jediná. Ale vždycky jsme narazili na některou instituci - Povodí Odry, správce lesů ČR a zařazení obce do Chráněné krajinné oblasti."
Přehradu Šance čeká velká rekonstrukce ze 400 miliónů korun a protože bude nutné snížit hladinu, třeba se místní obyvatelé dočkají pohledu na část někdejší vesnice. O jejich pocitech se už nikde moc nemluví, ale i po 40 letech dokáží přesně popsat, jak se kdysi chodilo na úřad a nebo přes náves. Je to pro ně takové tiché a smutné výročí. Žádná senzace, jenom vzpomínka.
Víte, kdo je Ostravak ostravski? Autor, který specifickým ostravským jazykem vypráví na svých internetových stránkách o všem, co ho potkalo, co zažil, co viděl. Na základě tohoto blogu už vzniklo sedm knih, televizní seriál a nejnověji také divadelní hra. Režisérem a zároveň spoluautorem scénáře je Radovan Lipus.
"Ať se to někomu líbí nebo ne, ale je to první literatura, která přeskočila z blogu na stránky do knih a vyvolala nečekaný zájem. Cosi v těch textech je, co zajímá, co poutá, co spolupůsobí. Takže si myslím, že by byla škoda, chyba a věčná hanba, kdyby se ostravské divadlo nepokusilo Ostravaka ostravskeho uchopit na scéně."
Z Ostravaka ostravskeho se stala místní reálie. Možná vás pobaví jeho povídání o tom, jak šel na rande, před kterým se ještě patřině posilnil alkoholem.
Ostravaka ostravskeho znají téměř všichni.
"Líbí se mi to, že je to Ostravák. - Je to dobré, o Ostravě je málo slyšet. Všechno je o Praze a Brnu a Ostrava ta je poslední ve všem."
Nikdo ovšem neví, jak vlastně Ostravak vypadá. Neví to ani vydavatel jeho knih. Sem tam se objeví jen jakýsi názvak. Spekuluje se, že se za Ostravakem skrývá žena. Ale to všechno může být jen past. Jeho stránky plní spousta diskusí. A jak tedy vypadá podle jedné z diskutujících, která napsala.
"Milý Ostravaku! Jak jsem si tak přečetla všechny tvoje vytvory, tak jsem si udělala jednoznačnou představu o tom, jak vypadáš: krásný, urostlý jeko jedle, s hustou blonďatou hřívou a poměnkovýma očima, sexy, mladý, okouzlující a inteligentní jak čtyři, zkrátka úžasný! Jiný ani nemůžeš být, podle toho jak úchvatně píšeš. Takže pokud bys byl náhodou méně dokonalý než si představuju, tak z té anonymity radši ani nevystupuj. Nech mě snít! Ale fakt jsi tak dobrý, že bych ti odpustila - no, snad i pleš...."
Kdo ví, jak Ostravak ostravski vypadá. Zná jeho či její identitu režisér Radovan Lipus?
"Neznám ji a jsem tomu rád, protože kdybych ji znal, tak bych měl o jednu nepodstatnou iformaci více a o jedno krásné tajemství méně."
Na scénáři spolupracoval Marek Pivovar, který, ač původem z Brna, Ostravakovi rozumí.
"Nedá se říct, že by to byla ostravština, ona je spíš ostravakovština. On má některá slova vyloženě pouze svá. Některá se tak často v Ostravě nepoužívají, která používá on. Limitem pro hru bylo, že Ostravak, protože to je autor neznámý, nesmí mít konkrétní tvář, nesmí ho zpodobnit konkrétní člověk. Další už byly drobnosti. Například, že Ostravak je nekuřák, tak nekouří a takové detaily různé."
Autoři divadla vybírali z množství textů. Nakonec se omezili na jednu z knih a tak vznikl sled epizod, obrazů a scének, které mapují pocity Ostraváků.
Kdo je Ostravak ostravski je ve hvězdách. A možná nám to řeknou hvězdy nad Jihlavou. Tady by mělo v nejbližších letech vzniknout kromě hvězdárny také planetárium. To najdou návštěvníci tohoto krajského města v zoologické zahradě, hvězdárnu pak u obce Vysoká. Jak budou obě stavby vypadat, na to jsem se zeptala náměstka jihlavského primátora Radka Vovsíka.
"Planetárium bude vícefunkční, součástí bude i centrum environmentální výchovy, čili vzdělávání školních dětí ohledně problematiky prostředí. Bude mít také v programu promítání filmů třeba o přírodě, o moři a podobně. Planetárium by nemělo být samostatným objektem, byť investorem bude město Jihlava, kdežto pro hvězdárnu kraj Vysočina, ale obě stavby by měly být propojeny. Zatím se uvažuje například o společném vstupném, protože Jihlava jako krajské město si obě dvě stavby zaslouží a mají k sobě velmi blízko. Co se dá v planetáriu objevit teoreticky, dá se pak na hvězdárně ošahat rukama. A když se podíváme na mapu České republiky, mapu Vysočiny, tak zjistíme, že ačkoliv hvězdáren je v ČR relativně mnoho, tak právě tady uprostřed republiky je velká díra. Je tady jen třebíčská hvězdárna, která ovšem plně nefunguje, takže očekáváme, že by to mělo mít dopad regionální a možná i přes hranice kraje."
Kolik bude výstavba obou těchto zařízení stát?
"Obě se počítají do projektu Evropské unie, takže předpokládáme, že budeme schopni dosáhnout na peníze z těchto fondů. Výstavba samotné hvězdárny je záležitostí levnější. Náklady by mohly být kolem deseti miliónů korun. Tuto investici bude garantovat kraj, město Jihlava se na ní bude podílet pouze darováním pozemků. Planetárium je dražší. S vybavením, které by tam mělo být, se počítá s investicí kolem 25 miliónů korun."
Hvězdy je možné pozorovat v Jihlavě už teď na bráně Matky Boží.
"Na bráně Matky Boží funguje Jihlavská atronomická společnost. Myslím, že to jsou velice aktivní a erudovaní pánové. Mají na bráně instalován dalekohled, nedávno přibyl další. Dalekohledy jsou postaveny nahoře na bráně, čili počasí může pozorování ovlivnit."
Hvězdu má na sobě i šerif. Zrovna mi přišla na mysl stará westernová komedie Podporujte svého šerifa. To když jsem se dozvěděla, že Stonavu na Karvinsku a její klid hlídá soukromý strážník. Rudolfa Baláže obec platí, aby sledoval kamerový systém a v případě potřeby zakročil. Chytil už řadu zlodějů a několikrát byl i sám napaden.
"Zaútočil na mě a vyhrožoval, že mě zabije. Snažil se budit dojem, že je ozbrojený nožem, ale byla to spíš nějaká krátká ocelová trubka. Byl jsem tam na základě signálu, zpacifikoval jsem ho a zavolal potom policii."
Strážce ovládá bojová umění. Posilovací stroj má doma, občas si dá trénink. Stonava neměla na provoz městské policie peníze. Ale přesto chtěla mít v ulicích bezpečno. Proto vybírala svého strážníka a lidé jsou rádi, že ho tu mají.
"Určitě je to dobré pro bezpečnost občanů i celé obce. - Je to dobré, nikdo se nemusí o nic starat, on to ohlídá. Já jsem správce zahrádkářů. Kdysi to tu vykradli, teď je tam signál a je klid. Všechno je v pohodě. - Jsem ráda, protože stavíme domek, potřebujeme mít také nějaké zabezpečení."
A jak vypadá království Rudolfa Baláže? Je ve sklepě místního úřadu. Všude monitory, kamery, zvuková signalizace. Kdyby se někam vloupal zloděj, už to v ústředí pípá a zvoní.
"Teď jsme na dispečinku ostrahy obce, kde se nachází monitory kamerového systému. Je zde svedena i signalizace od zabezpečovacích systémů jednotlivých objektů. Kamery monitorují centrum obce. Využíváme je především k tomu, že zjišťujeme pohyb podezřelých cizích osob, vandalismus a podobně. Čtyři jsou statické a jedna je pohyblivá. S ní lze celé to okolí prohledávat. Pak v případě nutnosti je možné na počítači zvětšit snímky."
Na pult jsou napojeny všechny obecní objekty, dva kostely a řada soukromníků. Soukromý strážník se ve Stonavě objevil v době, kdy se v okolí rozmohly krádeže a vloupání do domů a chatek. A ve své práci má úspěch. Moc šťastný nebyl například zloděj, kterému se zachtělo v centru Stonavy rozkrádat nově položenou zámkovou dlažbu. Dopaden byl pomocí kamer a dlažbu musel dát na své místo.
"Mám radost z toho, že kriminalita tady, dá se říct, v podstatě vymizela,"
říká Rudolf Baláž, který má při svých obchůzkách pravomoci běžného občana. Doufejme, že nenarazí na někoho, kdo bude připomínat hlavní postavu následující písničky, kterou se s vámi zároveň loučí Zdeňka Kuchyňová.
