Osvětim ze sebe nikdo nedostane, říká spisovatel Arnošt Lustig
V samém závěru loňského roku se spisovatel Arnošt Lustig dožil osmdesátin. Autor Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou nebo Dity Saxové ve svém rozsáhlém beletristickém díle čerpal ze zkušeností židovského vězně v Terezíně, v Osvětimi a Buchenwaldu. O svém životě Lustig vypráví i v nahrávce, která vyšla k jeho osmdesátinám na kompletu čtyř cédéček. Vybírala z nich Milena Štráfeldová:
"Neexistuje den v mý paměti, kdy by mně bylo smutno. Existence mne opíjela nějakým zvláštním narkotikem života, čemuž rozumím až dneska. Ale už tenkrát jsem to cítil,"
vzpomíná Arnošt Lustig na své dětství. Prožil je v pražské Libni, v rodině věčně zadluženého obchodníka s textilem, kde rodiče pro spoustu práce neměli na své děti čas. Malý Arnošt se honil s kluky po ulicích, na oběd dostal cibuli s vodou a občas i žebral:
"Nejlepší žebrání bylo na Vánoce, protože to jsou křesťani takoví změklí, než zase ztvrdnou v lednu. To bylo ohromný, to nám šlo. Já znám všechny koledy, který vůbec křesťani znají."
Právě dětství, kdy se musel o sebe postarat, ho prý připravilo na pozdější útrapy v nacistických koncentračních táborech. První zkušenost se zvůlí Třetí říše však zažil ještě v Čechách, za protektorátu:
"Najednou jsem viděl, že ten svět není vůbec bezstarostný. Nastala protižidovská nařízení. Nejdřív tatínek nesměl chodit do zaměstnání. Potom nesměl jezdit vlakem. Potom musel v tramvaji nastupovat jenom do zadního vozu. Pak jsme nesměli kupovat maso, pak jsme nesměli kupovat mouku... a těch nařízení bylo asi dvě stě."
Arnošt Lustig byl v roce 1941 vyloučen ze studia na reálce a v listopadu 1942 musel se svou matkou a sestrou nastoupit do transportu do Terezína. Jeho židovský tatínek zatím zůstal nasazen v Praze:
"Šli jsme do Veletržního paláce a tam se na nás tatínek už jenom koukal. To bylo smutný a to jsem ho opravdu viděl poprvé v životě plakat. Protože on věděl, že možná nás už nikdy neuvidí."
Celá rodina se však znovu setkala v terezínském ghettu, kde v pevnosti pro původně pět tisíc vojáků přežívalo na šedesát tisíc Židů z celé Evropy. I zde lidé umírali na nemoci, nedostatek hygieny i jídla, transporty je odvážely do vyhlazovacích táborů na Východě, Lustig ale dokáže na život v Terezíně myslet i v dobrém:
"Teď, jako starší člověk, vzpomínám na ten Terezín s takovou zvláštní nostalgií. Vím, že to bylo hrozný místo, ale protože život je všude, tak si vybírám ty rozinky z toho velkýho panoramatu Terezína, kterej byl hnusnej, ale najednou se mi to skládá v to hezčí."
Lustig tak vypráví o svých zlodějských výpravách do zahrady velitele pevnosti pro růži nebo o tom, jak doslova pod nosem nacistického dozorce kradl sekanou. Zážitky z Terezína později zaznamenal v povídkovém souboru Noc a naděje nebo v novele Nemilovaná. Terezínská "idyla" ale pro Lustiga skončila odjezdem do Osvětimi:
"Osvětim bylo peklo, protože to zbavovalo svět veškerých mravních základů, co je dobré a co je špatné. Němci chtěli nastolit mravnost, pro kterou je dobrý to, co je dobrý pro Německo. I kdyby to bylo na úkor celýho světa."
Po příjezdu do Osvětimi se Lustig hned na rampě setkal s dr. Mengelem. Mengele ušetřil život jeho maminky jen proto, že mluvila krásnou němčinou. Tatínek však musel rovnou do plynu, nesundal si totiž brýle. Transport z Terezína byl umístěn do tzv. cikánského tábora, odkud předešlou noc esesáci odvedli do plynových komor 14 tisíc cikánů. Terezínští židé měli v karanténě počkat na vlastní likvidaci.
"Tři dny jsme byli opravdu ustrašení, ale za tři dny se začneš nudit. A když je ti sedmnáct, tak si pořád nedovedeš představit, že umřeš. Tak jsem udělal hadrák a začli jsme kopat. A protože jsem brankář, tak na mne začal kámoš střílet desítky. Za mnou byly dráty deset tisíc voltů. Kdybych se toho drátu dotkl, tak je ze mne škvarek."
Lidé z terezínského transportu přežili nakonec jen díky tomu, že nacisté chtěli nejdříve zplynovat čtyři sta tisíc maďarských Židů. Zážitků z vyhlazovacího tábora v Osvětimi se ale Arnošt Lustig nikdy nezbavil:
"Ten člověk, kterej v tý Osvětimi byl, se dostane ven. Náhodou, štěstím, jakoukoli shodou okolností. Ale Osvětim se už z nikoho, kdo v Osvětimi byl, nedostane. Proto je tolik sebevražd lidí, kteří v tý Osvětimi byli. Protože to nejde vygumovat, to nejde odstranit z mysli, z lidskýho systému."
To je také důvod, proč se pro Lustiga holocaust stal celoživotním literárním tématem. Píše o něm například v knihách Démanty noci, Hořká vůně mandlí nebo v trilogii o osudech tří židovských žen Colette, Tanga a Lea. Ve svých knihách se ale dotýká i tématu poválečného Izraele, kam se v roce 1948 vypravil jako zpravodaj v izraelsko-arabském konfliktu. V Izraeli také žil po svém odchodu do exilu v r. 1968. Osudům Arnošta Lustiga po 2. světové válce věnujeme příští kulturní rubriku.
